Texty: AS 2003, č. 4, s. 3 - 4, Mirek Kovářík.

WP 2003: Do kdy…?
Amatérský přednes stále ještě žije!

Ne že by ničím nepřekvapila tato v pořadí již šestačtyřicátá soutěžní přehlídka interpretů poezie a prózy a roční žeň divadelně-poetické scény. V souhrnu to byl nicméně ročník kulantně řečeno dělný,bez výrazných, vymykajících se inspirativních počinů. Snad s jedinou výjimkou – mezi půl tuctem adeptů kolektivního žánru přišlo s celistvou koncepcí a nasazením všech dostupných jevištních prostředků pouze jediné divadlo poezie - De Facto Mimo, nezávislé divadelní studio z Jihlavy s inscenací čtrnáctidílné básně v próze Inu, mládí je mládí (Románek) surrealisty druhé české generační vlny Karla Hynka (1925-1953). Tento utor byl poprvé uveden v době totality právě v Prostějově, díky kolující samizdatové edici Vratislava Effenbergra.
Hutná syntetická podoba této jevištní koláže, rekvizitami evokujícimi i dějiště některých surrealistických filmů, vytvořila přirozenou platformu herecké trojici (Tereza Otavová, Ondra Jiráček, Lukáš Vaca), v níž zejména představitel Dominika neváhal jít i do promyšleně dráždivých detailů a s vervním nasazením tak strhnout příběh svůj a Eugeniin na svoji stranu. Toto vše ovšem mohlo proběhnout díky pečlivě utříděné dramatizaci Hynkova textu a režijnímu vedení Petra Soumara, který navázal na slavná představení plzeňského Dominiku. Doporučení reprezentovat žánr divadla poezie na Jiráskově Hronově a Cena poroty nemohla být letos udělena nikomu jinému.
Ani poezie současného rakouského básníka Ernsta Jandla nebyla v Prostějově uvedena po prvé. Divadla poezie v něm objevují především možnosti rozevřít celý vějíř mnohotvárností interpretačních přístupů. A tak z veskrze nesyžetové a poloabstraktní předlohy pouhých deseti strohých textů dokázali posluchači dramatické třídy ZUŠ Žerotín Olomouc vykřesat jevištní příběh o plavbě každodenodenností, při níž jsme nestejně úspěšní a nasazujeme tradiční i dosud nevyzkoušené postupy. Klíčem k našemu jednání jsou ovšem slova – možnost užití komunikativních klíčů jejich prostřednictvím, to bylo téma inscenace Vesel u vesel, jejíž nekomplikovaná a čitelná znaková struktura fungovala od prvních temporytmických sekvencí až k zrcadlově pojednanému konci. Jakési shrnutí divadelně-poetické práce s metaforikou jevištního znaku a právem získané Čestné uznání v soutěži
V další soutěžní položce Lori, lásko moje studentský soubor (NE)smysl Luhačovice pouze scénicky dotvořil monodramatický scénář P. Vašáka o K.H. Máchovi, viděného očima jeho milenky Lori. Nasazení jednotlivých hlasových partů a zejména užití rekvizit se nedostalo do uspokojivého souladu s původní textovou předlohou. Lamentace stárnoucí Lori a jejího mladistvého alterega tu spolu s poněkud přelyrizovaným představitelem Máchy nesepjalo žádoucí trojakord výpovědí. Rovněž citáty Máchovy poezie, přidané jen jako určitý refrén, se minuly účinkem.
Litoměřický soubor LI-DI přivezl (po kolikáté již!) do Prostějova legendární a dnes už stoleté, nicméně jazykově stále moderní Zpěvy sladké Francie, erbovní dílo českého překladu. Hanuš Jelínek asi netušil, jak se jeho česká transformace francouzského lidového duchovního klimatu ujme na našich jevištích. Byla ostatně prubířským kamenem interpretačního umění i mnoha slavných osobností českého divadla. A provokovala svou mnohonáladovou probarveností k stále novým přístupům. V 60. letech s nástupem malých divadel dostaly Zpěvy dokonce jazzové balení, nechyběly pokusy nasadit jim hudební tvář úměrnou té které módní vlně valící se světem – dnes by to byl zřejmě rap a hip-hopové eskapády. Tomu všemu se Litoměřičtí vyhnuli a sáhli po celkem tradiční výkladu jednotlivých čísel, jevištně ne příliš náročnému. Výjimku tvoři nápaditá režie proměn paravánů a zejména závěrečná sekvence pořadu, v níž se jakoby přelévaly jednotlivé motivy balad a romancí a byly schopny vytvořit svébytný ekvivalent takřka všeho, co se odehrálo před tím. Takovou režijní průrvou se lze zřejmě dobrat k jiným obzorům, v nichž by se Zpěvy sladké Francie mohly skutečně zaskvít v novém balení a pro mladou generaci asi přijatelněji.
Dvě inscenace prozaických textů pracovaly s náročnějším aparátem - Dívka ze skla aneb Lauřina vzpoura na základě povídky Tennesee Williamse, literární skici pro budoucí Skleněný zvěřinec slavného amerického dramatika. Dívka Laura je tu vyložena poněkud obecněji a generačně, jako křehká bytost, která se úporně snaží uvědomit si své zařazení mezi lidmi v životě plném chapadel bezduchých stereotypů. Jejím protihráčem je matka, svým způsobem symbol praktičnosti a přizpůsobivosti. Obě protagonistky navíc mají své jevištně pojednané “druhé já”. Laura andělskou bytost s flétnou a matka hospodyňku sžitou s domácím klavírem. Inscenace královehradeckých JESLIČEK bohužel nedokázala vtáhnout diváka do spoluhráčské role. Možná příliš pedanticky nasazenou jakoby strojohrou jednotlivých dějových symbolů, navíc pak některými nedopracovanými hereckými výkony.
Svěžeji působilo provedení povídky Cecy slavného a u nás dlouhá léta vydávaného Ray Bradburyho uherskohradišťským divadlem poezie Dohráli jsme. Sci-fi story o touze stát se člověkem a poznat lásku… Příběh z rodu Malých mořských víl nebo Rusalek. Zručná dramatizace, výkony vesměs sympatické, velice sugestivní “sbor přírodních duchů” jako nositel a hybatel rytmické struktury inscenace. Postava protagonistky Cecy výsostně čistá, vyzařující na jevišti zvláštní poetické fluidum nenachází bohužel už ekvivalentní protihráče v páru “pozemských” milenců. Tady se ukázala nedotvořenost a určitá rezignace inscenátorů dát textu ještě další vrstvy výkladového šifrování – jde skutečně o vesmírnou bytost, nebo jen jakousi pohádkovou reminiscenci?
Soutěž sólových recitátorů ve třech kategoriích zopakovala každoroční zjištění, že stav výběru textů poezie versus próza je zatím vyrovnaný, prozaické texty však nevykazují nějaké evidentní interpretační posuny. Snad jednou - dvěma výjimkami – Jan Kohoutek z Prostějova (2.kategorie) ozvláštnil přednes Charmsových Dějin ruské literatury zajímavými atributy, polohami hlasu i předělovým zvukovým aparátem. Druhý laureát této kategorie Jan Konečný z Prahy volil odvážně – v 1. kole úryvek z Griškovcova monodramatu Jak jsem snědl psa a ve druhém Topolovu báseň Avantgardní tanečnice. V obou výkonech nabídl osobitý výklad, projevil smysl pro humor a ironii, odvážně si pohrával s erotickými místy. Chvílemi ovšem v přednašečském projevu až nadužíval hereckých prostředků – většinou v místech odezvy na reakci publika. Tato věková skupina letos vydala i výkon nadmíru neobvyklý a oceněníhodný – však také Zvláštní cena poroty Bohdanu Bláhovcovi z Plzně byla formulována takto: “Za silné a přesvědčivé sdělení osobního prožitku literárního díla a vystižení stylu autora v obou soutěžních textech W. Saroyan Tracyho tygr a A. Ginsberg Ameriko! navzdory technickým handicapům”. Ta poslední tři slova skrývají více než desetileté úsilí o nastolení vlastního řádu pohybovému i artikulačnímu ústrojí od narození těžce postiženému a zdánlivě právě v oboru přednesu nepředstavitelnému k použití. Stal se však pravý opak a Bohdan Bláhovec vstupuje mezi českou přednašečskou elitu jako osobitý tlumočník nejen světa svých autorů, ale především vnitřní síly sama sebe.
Ostatně na oscilaci mezi oběma póly má být založena každá přednesová partie. Jak se ji podařilo zvládnout letos, vyjádřili členové jednotlivých porot v souhrnném přitakání především výběru textů. Technickému zvládnutí zůstali většinou leccos dlužni – podle mínění Libora Vacka, předsedy poroty recitátorů-sólistů 1. kategorie “Raději se schovávají za hradbu slov, za chlapácká či koketní gesta, za povrchní smích či masku naivity. Bůh ví, co si vlastně o nás divácích myslí, když stojí před námi ve světle reflektorů…”
V kategorii nejmladších upoutala hloubavě upřímná Kateřina Krejčová z Českých Budějovic interpretací obou textů Tarkovského Stromu Johanky z Arku a Charmsova Padání. V nejvyšší věkové kategorii Aleš Kubík z Brna jiskřivě napruženou povídkou o psech z Fulgumovy dnes již klasické recitační repertoárové studnice Už hořela, když jsem si do ní lehal. Při přednesu Rilkeho básně Slepá (letos se na WP objevila třikrát) zaujala vyškovská Dana Kachlíková velkou vnitřní představivostí a hlubokou citovostí, zdařile však vystihla i stylovou polohu prozaického úryvku z Hrabalových Proluk.
Je zvláštní, že záběr směrem k nejsoučasnější české básnické produkci se s výjimkou Jana Konečného opět nekonal, zdá se, že chybí znalost autorského spektra nejen ze strany přednašečů, ale – bohužel – zhusta i u jejich pedagogů. Také stálá absence pořadu v televizi, kde by šlo uplatnit recitační umění právě v této amatérské poloze, tu hraje svoji roli. Do kdy? Až se žánr stane výsadou několika podivínů a pamětnických koryfejů?
Pořadatelé, kteří se nicméně i letos zhostili své role na výbornou včetně vhodně zakomponované plejády doprovodných programů, budou mít jistě o čem přemýšlet.
Mirek Kovářík