Texty: HULÁK, Jakub: Mozaika inscenací 56. loutkářské Chrudimi. Loutkář 2007, č. 4, s. 179-182

Jak by se slušelo začít článek o 56. Loutkářské Chrudimi? Snad naznačením nějakého trendu, nových tendencí, převládající poetiky. Tak jednoduché to ale určitě nebude. Letošní Loutkářská Chrudim vedle sebe nanesla řadu rozmanitých podob loutkového divadla a přístupů k němu. Snad bychom mohli mluvit o nedostatku „velkých“ ambicióznějších inscenací a snad i „velkých témat“, možná o návratu tradičních souborů, o vyhasínání některých stálic na loutkářském nebi, či o tom, jak velký podíl mají na amatérské loutkářské scéně dětské soubory. Nic z toho by ale možná nebyla tak docela pravda. Přehlídka na mě působila dojmem pestré mozaiky, mozaiky zdařilých i méně povedených inscenací, mozaiky loutkářských souborů a osobností, v nichž mnohdy teprve dřímá dosud nerozvinutý tvůrčí potenciál...
Chrudim tradiční
V roce 1979 rozvířil Loutkářskou Chrudim a amatérskou loutkářskou scénu Manifest (podepsaný Luďkem Richterem a Jaroslavem Provaz-níkem) odkazující tradiční loutkáře do patřičných mezí, a to za použití hesel typu „Nemáme-li co říci, mlčme!“ či „Dobrá reprodukce neexistuje.“ V posledních letech je patrná snaha organizátorů za každou cenu dostat tradiční amatérské loutkáře zpět a „otevřít znovu Chrudim pro všechny“. Není proto vzácností, že na přehlídku už zase postupují loutkářské spolky s oprášenými kusy z dávného repertoáru a marionetami vyzvednutými z letitého fundusu. Pro ty, které z postupové přehlídky ne-postoupí nebo se ani nepřihlásí, je potom určeno Okénko loutkářských tradic, každý rok zaměřené na určitý druh loutek (letos to byli maňásci). Nerad bych šířil jakoukoli nesnášenlivost, je ale pravda, že si nejsem jis-tý, kdo má vlastně z účasti souborů tohoto typu prospěch. Organizá-torům se podaří soubory přemluvit k účasti, ty se pak ale v Chrudimi setkají převážně s nepochopením a od poroty pochopitelně neslyší nic li-chotivého (tak to alespoň platí u těch, kteří řádně postoupí z krajských kol). Otráveni jsou jak diváci, tak účinkující. Každoročním zástupcem tradičního proudu bývá na Chrudimi strakonický soubor Radost. Jeho novou inscenaci sice letos programová rada do programu LCH nezařadila (ač by šlo o jediného zástupce Jihočeského kraje), o soubory hlásící se k loutkářské tradici ale přesto nebyla nouze.
Z nejvýraznějších případů musím vzpomenout představení Ferda Mravenec a kamarádi pražského Zvonečku. Rozdělená interpretace, v tom-to případě nahrávka namluvená profesionálními herci, k tomu loutky hmyzu bizarně poletující na dlouhatánských nitích, nedramatický text plný dlouhých dialogů. To vše v přísně iluzivním prostoru, takže loutkovodiče poprvé spatříme až při děkovačce. A to je teprve šok - přichází se klanět parta mladých lidí. Od pohledu bychom od nich čekali konečně nějakou alternativu. Během večerní diskuse se ukáže, že jsou velmi přesvědčení o kvalitě a smyslu své činnosti - vždyť přece „dětem se to líbí!“
Další mladá skupina se sešla v Loutkovém divadle Jiskra v pražských Kobylisích. Tvůrci inscenace Hloupá Barka podle pohádky Jana Drdy se vzepřeli dlouholeté marionetové tradici souboru. Na levé půlce scény hrají naživo ve stylu jakéhosi „kuchyňského realismu“, na pravé používají paraván a maňasy. Volba dvou odlišných principů ani jejich kombinace bohužel není dostatečně zdůvodněná. Akce se navíc utápějí v přemíře slov, a když nakonec celý příběh zdárně doklopýtá do svého konce, zjistíme, že se snad opravdu hrálo o tom, že jsou všechny ženské hloupé. Inu, snaha mladých odtrhnout se od konzervativního jádra souboru je sympatická, ale k „avantgardě“, byť v rámci jedné malé loutkové scény, má zatím tato skupina ještě hodně daleko.
K tradičnímu proudu bych zařadil i cvikovského Giňola v podání souboru Klubíčko, a to přesto, že volba prostředků se natolik míjí s charakterem textu (namísto očekávaných maňásků kombinace živých hráčů a spodových loutek) a dramaturgie příběhu je natolik nedomyšlená, že se před našima očima odehrává divadlo téměř absurdní. Tento dojem navíc soubor přiživuje neodbytnou infantilní komunikací s publikem a nekonečným obehráváním jediného jednoduchoučkého popěvku.
Jako pokus o poctivé a loutkářsky precizní zpracování pohádky o Dlouhém, Širokém a Bystrozrakém působilo v prvních chvílích představení Š. D. B. souboru Podivíni z Podivína. Konstrukční řešení poněkud naddimenzovaných manekýnů (vzhledem k omezenému hracímu prostoru) odpovídalo jejich funkci v příběhu, k silným stránkám představení patřily také svižný temporytmus a přesné časování situací. O to větší byla škoda, že v inscenaci převládl nevkus, a to nejen ve výtvarném plánu, ale i v uchopení celého příběhu. Laciné vulgarizování pohádkových motivů dovedlo soubor až k porušení základní struktury klasické pohádky a k morálně pokřivenému vyznění příběhu.

Chrudim pohádková
Klasických pohádek či nejrůznějších variací jejich motivů se v Chrudimi objevilo víc. Společným znakem tří inscenací byla dvojice protagonistek hrajících pohádkový příběh pro děti. Víc než samotným příběhem ale vtahovaly diváky do svého vyprávění komediantstvím a humorem.
Nejzdařilejším případem byl Začarovaný les souboru Bublanina, tedy Kateřiny Davidové (autorka a režisérka) a Barbory Dohnálkové ze Vse-tína. Turistka Kateřina zažije v lese dobrodružství, když nešťastnému Kašpárkovi pomůže najít princeznu a on ji zase na oplátku vysvobodí z perníkové chaloupky. Jednoduchý veršovaný příběh by sám o sobě mohl působit infantilně, herečky ho ale povyšují osobitým ironizujícím humorem, navíc projevují mimořádný cit pro výstavbu a časování gagů a vzájemnou souhru.
Podobně vyzrálé komediantství okořeněné černým humorem se objevilo v představení Bílá a Černá Fróna souboru Maminy z Jaroměře, tvořeným (aspoň v chrudimské verzi) autorkou textu Janou Dvořáčkovou, zdatně sekundující aktérkou a spolurežisérkou Zdenou Broukovou, na-víc ale ještě dívenkou snad tříletou, která si sice žila na scéně svým vlastním životem, nikdy ale neopomněla v pravou chvíli doprovodit příslušné akce zvukem. Kromě humoru zaujalo představení i pečlivým loutkoherectvím s přesně vymezeným vztahem hráček k loutce. Slabina inscenace spočívá v dramaturgii. Vlámská (svými kořeny pravděpodobně keltská) pohádka O Černé a Bílé Karolíně převyprávěná Janem Vladislavem sice klade inscenátorům mnohé nástrahy (překvapivé zlomy v příběhu, dodatečně vstupující neorganické motivy či závěr, který bychom v na-šem kulturním prostředí stěží vnímali jako šťastný), autorka dramatizace se s nimi ovšem zdatně vypořádala. Dalšími úpravami ale naopak oslabila motivaci jednání postav (dvě téměř k nerozeznání podobné krásné sestry jsou v předloze odlišné - jedna krásná a druhá ošklivá) a zkomplikovala upravený závěr neústrojným vstupem dalších postav.
Inscenace Pohádka pohádková souboru Dančajáno z Litomyšle, společná práce Jany Paulové a Daniely Voberové, patřila zjevně na krajské přehlídce v Hradci Králové k těm nejjiskřivějším, v Chrudimi ale spíše zklamala svévolným zacházením s pohádkovými motivy, mnohomluvností textu, zbytečným pitvořením, didaktickými podtexty a přílišným „tlakem na vtip“. Oběma dámám rozehrávajícím svůj autorský příběh na širokém plátně dvou rodinných divadélek rozhodně nechybí energie, v chrudimském představení ale diváky bohužel příliš nezasáhla.

Chrudim dětská
Dětské i středoškolské divadlo má na Loutkářské Chrudimi odedávna své pevné místo. Některé „chrudimské“ inscenace už mívají za sebou představení na krajských či celostátních přehlídkách vymezených vě-kem účastníků (Dětská scéna v Trutnově, Náchodská Prima sezóna). Propozice LCH už pár let oficiálně umožňují doporučení souboru i z krajské přehlídky směřující právě k Dětské scéně. Prvním precedentem se stalo až letos Stínové divadlo pro Krásnou Lin v podání tří starších dívek ze ZUŠ Veselí nad Moravou (ved. Vítězslava Trávníčková). Drobná inscenace podle čínské pohádky Hany Doskočilové připomíná svým rituálním charakterem a křehkostí čajový obřad. Dívky doprovázejí své sugestivní vyprávění nepopisným rozehráváním situací, v nichž jsou postavy příběhu zastoupeny předměty a hořícími svícemi. Hra probíhá ve vysoké stylizaci, s úsporností a čistotou, v posvátné obřadní atmosféře, jen tu a tam vtipně zlehčené jemně ironickým glosováním příběhu vypravěčkami v roli komorných. Mnohému divákovi subtilní a éterický tvar snadno proklouzne mezi prsty, kdo se ale nechá hned na začátku vtáhnout do šerosvitu a vůně doutnajících tyčinek, odejde příjemně pohlazen.
Střídmost a čistota jsou charakteristické i pro představení 1 x 3 pohádky ze ZUŠ Žamberk (ved. Olga Strnadová). Tentokrát jde o tři pohádkové parafráze z Hrubínova Špalíčku v sólovém provedení třináctileté Terky. Díky přesné, technicky důsledné, ale přitom něžně citlivé hře s maňásky a jednoduchou výpravou se důvěrně známé texty, jindy tak často klopotně kolovrátkované na okresních přehlídkách dětské recitace, rozžívají množstvím barvitých detailů, představ a výrazových nuancí. Terka opatruje své loutky s mateřskou láskou. Když se ve Smolíčkovi vynoří vlk, chápavě ho napomene, že v téhle pohádce nehraje. Ne náhodou pak v jednotlivých pohádkách vstupuje do ochranitelských rolí má-my kozy (O neposlušných kůzlátkách), jelena (O Smolíčkovi) či babičky (Červená Karkulka). Právě tento jednotící princip spolu s precizním provedením dělá z kultivované hříčky kompaktní a zdařilou inscenaci.
Dvě inscenace přivezla do Chrudimi Jarka Holasová ze ZUŠ v Jaroměři. Jednou z nich - pod názvem O Honzoj - byla one man show Jakuba Mak-symova, který v rámci samostatného úkolu převedl japonskou pohádku Pán rýžové sýpky, nalezenou v internetovém blogu, do prostředí českého zaplivaného nádraží. Právě lidská slina totiž pomůže hrdinovi příběhu zneškodnit nestvůrnou stonožku. O příběh samotný ale v tomto případě tolik nejde, tématem je zjevně samotná hra, která vzniká přímo na scéně před očima diváka. Limitem vtipné a divácky vděčné hry je stálý rozpor mezi předstíráním, že nápady vznikají „tady a teď“, a faktem, že použité loutky, ač sestavené jakoby nahodile z nalezených odpadků, jsou předem pečlivě nachystány s vahadly zavěšenými na odpadkový vozík drážního poklízeče. Invenčním přístupem ke zvolené látce i suverenitou sólového výstupu se ale v každém případě jedná o mimořádný počin na poli dětského divadla.
S Bleděmodrým Petrem Gyuly Urbána přijel z Jaroměře soubor Moje pětka. Děti si v příběhu odstrkovaného modrého štěněte vzaly za své téma odlišnosti a xenofobie - však s ním jistě také mají své zkušenosti. Přestavení potěšilo zaujetím hráčů a spontánností dramatické hry, síle výpovědi ale podrážely nohy dramaturgicky nedomyšlený a poněkud plakátový závěr, nejednotný systém výtvarných prostředků a místy také rezervy v jednání v situaci.
Dovolím si k dětským souborům volně přiřadit i Štokrdle ze ZUŠ Semily, i když by se oba hrající vlastně už dospělí pánové právem mohli urazit. Jejich Africký příběh ale vznikal na půdě Základní umělecké školy v režii učitelky LDO Hany Mockové, i když autory textu i výpravy jsou sami členové souboru. Živé a hravé představení bylo sympatické nasazením a bezprostředností obou hráčů, kteří za pomoci plošných louteček rozehráli absurdní příběh jakési iniciační cesty černého chlapce africkou pouští. Ač je hra plná překvapivých nápadů i humoru, opírá se o víceméně nahodilý sled motivů a situací, kterým chybí pevnější dramaturgie a jasná tematická linka. Představení pak často balancuje na samé hranici spontánní hry a exhibice.

Chrudim „ulítlá“ a parodická
Od Afrických pohádek už je jen malý krůček k dalšímu typu produkce, která je pro amatérské loutkářství posledních let charakteristická: divadlo bez ambic dosáhnout na velká témata či poukazovat na problémy světa - jeho cílem je spíš pobavit, často formou laskavé parodie.
Jedním z příkladů může být Úplněk nad pampou, v rámci mystifikace uváděný souborem Vlastislav z Divadla Jesličky v Hradci Králové jako dílo mexického spisovatele a etnografa jménem Felipo Rio de Chou-Costa, který zrekonstruoval inscenaci loutkářů žijících v hloubi deštných pralesů. Hradecká inscenace je ovšem především dílem Jiřího Polehni, který se při tvorbě díla inspiroval latinskoamerickými telenovelami. Vy-tvořil tak spolu se skupinou svých žáku ze ZUŠ Na Střezině nekonečný fantasmagorický seriál odehrávající se střídavě na jevištích řady pěti stolních divadélek s oponkami nahrazujícími filmové střihy. Není jasné, jaký byl přesný záměr inscenátorů. Každopádně k tomu, abychom hru vnímali jako parodii, schází větší preciznost a poučenost parodovaným žánrem, zároveň se nedostává osobitosti a vtipu, abychom ji vnímali jako svébytnou legraci.
O trochu příznivěji vyzněla Černá kukla souboru Tate Iyumni, loutkářů z „indiánského“ kmene z centra Prahy. Tentokrát šlo o pouhý jeden díl televizního seriálu rámovaný jednoduchým paravánem a odehraný převážně maňásky. Trojice autorů a režisérů (Jakub Veverka, Nikola Oro-zovič a Vladimír Veselý) se pro změnu pokusila poprat s americkými a německými kriminálkami. Tvůrcům nutno přiznat, že dobře okoukali mnohé situace i detaily a často je dokázali nápaditě a vtipně přenést na jeviště. V mnoha parametrech se ale kriminálnímu žánru vůbec nepřiblížili, zejména ve výstavbě příběhu a práci s napětím. Otázkou je i to, zda k dobré parodii stačí poskládat k sobě prvky z nejrůznějších televizních a filmových žánrů nejrůznější provenience (detektivka, kriminální seriál, thriller, akční film), aniž bychom si terč našeho posměchu přesněji specifikovali a zmapovali.
O humornou demytizaci jedné z kapitol naší historie se pokusil soubor Na Holou z Hořovic s inscenací Zkáza adamitů. Použil k tomu velmi umně vyřezané marionety Ludvíka Řeřichy, který je zároveň dramaturgem, režisérem a scénografem v jedné osobě. Bohužel text Luboše Čížka se ukázal jako příliš málo dramatický, aby udržel poměrně dlouhou dobu diváky v pozornosti, paradoxní brzdou se stal i humor, který postupně klesal do stále nižší a nižší „cenové skupiny“. Soubor působil velmi sympaticky, škoda jen, že zjevně jediným impulsem k divadelní rekonstrukci historické události byl pro něj pobyt na brigádě na jihočeské tvrzi, kde se dotyčné události (totiž rozprášení sektářů Janem Žižkou z Trocnova) údajně před pár stoletími odehrály.
Poněkud „mimo kategorie“ pro mě zůstávají turnovští Čmukaři s pásmem Zvyřátka za to nemůžou z textů Pavla Trauba. V tomto případě nejde o samoúčelné legrácky - Traubovy „bajky“ se pohybují na poli ko-munální satiry a Čmukaři (v kolektivní režii) tento žánr naplňují, aniž by slevili ze své charakteristické poetiky, pro kterou jsou v (nejen amatérských) kruzích tak oblíbení. Nutným limitem pásma jednotlivých výstupů ovšem zůstává nepříliš kvalitní literární předloha plná prvoplánového humoru a chtěné vulgarity. Nutno uznat, že soubor svým jevištním zpracováním kvalitu předlohy vysoce překračuje.
Chrudim ambiciózní
Nevím proč slovo „ambice“ zní v našich zeměpisných souřadnicích pořád poněkud negativně. Já to tak v tomto případě rozhodně ani trochu nemyslím. Naopak jedno o letošní (a možná nejen letošní) Loutkářské Chrudimi mohu říct s jistotou. V nejlepším slova smyslu ambiciózních divadelních inscenací vybavených promyšleným systémem výrazových prostředků sloužících k optimálnímu vyjádření nějakého podstatného sdělení se tady sešlo hodně málo. Nechci tím říct nic špatného ani o přehlídce, ani o těch „méně ambiciózních“ souborech, ani o úrovni současného amatérského loutkového divadla. Spíš tuto skutečnost vnímám jako jistý syndrom doby, v níž právě žijeme. Jsem tedy možná poněkud starosvětský, když k těm inscenacím se silnou výpovědí přece jen tak nějak tíhnu.
Svou časovou rozlohou i závažností byl letos tím „největším“ divadelním kusem na Chrudimi Fialový vítr svitavského Céčka. Režisér a muzikant Karel Šefrna se po delší odmlce spolu s kolegy pustil do jevištního zpracování textů Daniila Charmse. Vznikla tak pozoruhodná mozaika loutkářských, hudebních i činoherních výstupů spjatá neopakovatelnou „šefrnovskou“ atmosférou civilního a samozřejmého bytí na jevišti, laskavé moudrosti a lidské sounáležitosti. Přes veškeré sympatie jsem ale nucen zařadit Céčko k mnoha souborům před ním, které si na Charm-sovi „vylámaly zuby“. Dostatečně čitelný je záměr nahlédnout na vtipné absurdní hříčky prizmatem tragických osudů jejich autora. Hořká a tem-ná atmosféra se ale brzy stává únavným stereotypem - není divu, když se většinou uměle „vyrábí“. Svitavští se navíc tak jako mnozí jiní nevyvarovali popisnosti v rozehrávání situací, jejichž síla je výsostně literární. Přes řadu krásných výtvarných nápadů a metafor vzpomínám s nostalgií na dávné inscenace Josefa Brůčka (mimo jiné i jednu „charmsovskou“), které mě naučily, že absurdita tohoto typu textů vyzní na jevišti snad jen tehdy, kdy se ve vizuální složce odehrává něco úplně jiného než ve slovech.
Za jeden z vrcholů letošní Loutkářské Chrudimi ovšem pokládám inscenaci souboru DNO z Hradce Králové nazvané LAPOhádky tedy Ledové techno. Přestože jsem sledoval představení s handicapem diváka, který je uvězněn kdesi uprostřed zadních řad a téměř nic nevidí, neuniklo mi, že jde o zcela mimořádný počin. Inscenace laponských mýtů propojuje se zvláštním citem surový přírodní materiál (jednoduché postavy vyrobené z kořenů a větví) a moderní technologii využívající nejrůznější typy projekce (amatéři nechť odpustí, že scénografie Romana Kudláčka a Kamila Bělohlávka vznikala jako školní projekt na pražské DAMU). K vi-zuální složce se pojí kongeniální živě provedený hudebně-zvukový plán Honzy a Báry Kratochvílových. Magickou atmosféru, v níž se odvíjejí archetypální příběhy v precizní a soustředěné loutkohře, dotváří vyprávění ve zvukomalebné fiktivní „laponštině“, tu a tam v titulcích „překládané“ do češtiny.
Na závěr jsem si nechal inscenaci Fucking Generation aneb Zbavme se svých patosů a hymen, kterou prý jedné noci, tak trochu náhodou, dalo dohromady neobvyklé seskupení L. S. Věk, skládající se z členů souborů Pachýř Pačejoff, DNO, Nejhodnější medvídci, Divadlo Jesličky, Střípek a dalších (část z nich v současné době studuje na DAMU). Inscenace je pozoruhodně otevřenou výpovědí generace narozené začátkem 80. let, ale třeba i o nějakých deset let dřív. Generace, která není poznamenaná žádným opravdovým traumatem, tak jako generace jejich rodičů a prarodičů, ale všechny osobní problémy (včetně těch malicherných), kterými často tak těžce trpí, si způsobuje většinou sama. Členové příležitostného seskupení okolo Jakuba Vašíčka předkládají divákům skládačku vážně podaných autentických osobních zážitků z dětství, průběžně ironicky shazovaných pateticky zpívanými dobovými hity. Právě neustálé oscilování na hranici smrtelně vážné výpovědi a bohapusté „srandy“, ztráta rozlišovací schopnosti mezi opravdovým citem a bezduchým produktem popkultury - to jsou základní principy inscenace, která celou generaci dnešních dvacátníků a třicátníků a jejich životní pocit neobyčejně dobře vystihuje. Všechny její složky spolu navíc přesně korespondují - obsahují totiž stále stejné sdělení (lineární výstavba, pomalejší stejnoměrný temporytmus). Možná že Fucking Generation není inscenací v úzkém slova smyslu loutkářskou - spíš zde převažují prvky stylizované činohry. Jisté ovšem je, že nic dalšího z letošní Loutkářské Chrudimi mě nezasáhlo takovou silou, a to prostřednictvím komplexního divadelního zážitku prostého samoúčelných efektů.
Jakub Hulák