Texty: AS 2003, č. 5, s. 36 - 37, rozhovor připravila Lenka Lázňovská.

S KAROLEM HORVÁTHEM
O SLOVENSKÉM I ČESKÉM
AMATÉRSKÉM DIVADLE

Dramaturg na volné noze s jednodenní zkušeností z angažmá v Národním divadle v Praze a delší zkušeností z Městského divadla ve Zlíně. Vzdělaný divadelní kritik, který často překvapí neotřelými názory i své kolegy. Znalec slovenského i českého amatérského divadla. České zná např. jako porotce Šrámkova Písku a člen lektorského sboru PC semináře na Jiráskově Hronově. AS doufá, že jeho názory budou pro čtenáře zajímavé.
Zmínil jste se o projektu, který by měl slovenskému amatérskému divadlu přinést novou kvalitu. Můžete nám prozradit něco bližšího?
Nejsem jeho autorem, bohužel ne, ale mluvil jsem se skutečnou autorkou a mohu vydat zprávu. Jmenuje se Zuzana Ferencová a je studentkou 5. ročníku dramaturgie VŠMU v Bratislavě. Řekla mi, že to vymyslela cestou z celostátní přehlídky činoherního divadla souborů kategorie A ve Spišské Nové Vsi a konzultovala se spolucestujícím Vladem Štefkem. Do podoby projektu to začala utvářet doma. Vedly ji k tomu jednak osobní pohnutky, v příštím roce končí vysokou školu, jednak obecnější. Přehlídka měla velmi nízkou úroveň, porota nejenže nenominovala do Martina, ale dokonce ani nikoho nedoporučila. Zuzana nechce zůstat v Bratislavě, necítí ambici zakotvit v profesionálním divadle a zviditelňovat se na nějakém postu, nechce tak jako mnoho absolventů hledat místo v agentuře, případně v kulturáku, či se upíchnout do televize. Nejraději by se vrátila tam, odkud pochází, tj. do Rimavské Soboty. Protože chce dělat divadlo, které studovala, tak přemýšlela, jak to celé spojit. Když analyzovala situaci, došla k poznání, že kultura je silná především v regionech. Většina obyvatel Slovenska žije na venkově. Sama vzešla z amatérského divadla a cítila, že mu něco dluží. Na druhé straně možná právě mezi amatéry může zúročit to, co se naučila na vysoké škole. Pravdou je, že je to také mladá žena, která si potřebuje zařídit život. Pan Štefko ji upozornil, že podobný systém existoval za komunismu v Rusku, a já jsem si vzpomněl, jak kdysi celé ročníky absolventů včetně režisérů a dramaturgů posílali do vesnických divadel, což na nějakou dobu založilo jejich slávu. Vzpomenu trnavské divadlo nebo Astorku, kam si režisér Strnisko přivedl celý ročník.
Takže co je podstatou projektu?
Ona jako absolventka by se vrátila do rodného města a tam by z peněz z grantu, které by pokryly její měsíční plat, začala od základu budovat amatérské divadlo. Vyprofilovala by jeho poetiku, zvala si své kolegy absolventy režiséry, scénografy apod. Ti by byli zaplaceni také z grantu, byť méně než v profesionálním divadle, ale zároveň tak, aby to pro ně nebyl čistý altruismus. Projekt by zahrnoval jak fázi odborné přípravy, tj. např. tvůrčích dílen, tak studování inscenace. Ona by souboru umělecky šéfovala. Všechny vstupy do inscenace s výjimkou hereckých by byly profesionální. Herci by byli amatéři. Na Slovensku, stejně jako v Čechách, jsou amatérská představení hojně navštěvovaná a lidé o nich diskutují jako o něčem, co jim cosi řeklo o jejich životě.
Kdo by to měl platit?
Vycházím z toho, že by nešlo o ojedinělý případ, nýbrž o něco, co by velmi podstatně ovlivnilo amatérské divadlo jako celek. Možná po pěti letech bude odborná veřejnost zírat, co se to stalo s amatéry. Spojilo by se totiž nadšení a nasazení amatérů s odborným zázemím. Kvalitu přece nezaručí nahodilé poznatky, k nimž se příležitostně dostanou na přehlídkách či dílnách. Projekt řeší to, aby odborníci mohli být na celé cestě přípravy inscenace.
Nebojíte se, že se odřízne jedna vrstva amatérského divadla, která funguje na bázi společenství a těžko přijme profesionální spolupracovníky a jejich způsob práce? A to nemluvím o sousedském divadle, jemuž o kvalitu vůbec nejde…
Předpokládám, že by se do projektu zapojili pouze ti absolventi, kteří nechtějí odejít z místa, kde žijí a které dobře znají. Nebyli by tedy zcela cizorodým prvkem. Neměl by být problém vysvětlit souboru, že mohou mít dobrého scénografa. Jádro souboru, tj. herci, zůstává přece amatérské, stejně jako organizační vedoucí.
A co větší nárok na čas. Intenzita práce se může dostat do rozporu s objemem disponibilního volného času a také s motivací dělat amatérské divadlo jako zábavu či relaxaci…
To je pravda, musí se to vyzkoušet a uvidí se. Je jistě přirozené, že některé soubory tento způsob práce nepřijmou. Neměly by být nějak diskriminovány.
Pak se také více rozevřou nůžky mezi špičkou a sousedskými soubory…
Jistě takové riziko existuje, ale na druhé straně zároveň se zmenší prostor mezi amatérskou a profiscénou. Teď si uvědomuji, že jsem neřekl, odkud by peníze měly přijít. Možná z fondů pro regionální rozvoj, z grantů EU i z fondů MK SR. Svatokrádežně prohlašuji, že by rozhodně bylo zajímavé brát peníze na úkor profesionálů. Mám zkušenost jak s divadly dotovanými městy, tak státem, takže občany a přitom dělají tvrdou komerci. Např. Nová scéna v Bratislavě dostává milióny a tváří se, že je komerčně úspěšná. Tím neříkám, že amatéři jsou lepší. Říkám pouze to, že dotace jdou z daní občanů a občané z venkova se do Bratislavy nedostanou a Nová scéna je ani nezajímá. Peněz navíc není mnoho a kdyby šly do regionů na tento projekt, považoval bych to za spravedlivější. České i slovenské divadlo vzešlo z ochotníků a přitom mnoho profesionálů na ně hledí jako na zoologickou zahradu, nikoliv jako na součást živé kultury, která je živější než oni sami.
Třeba se mýlím, ale u nás by to narazilo na problém, že peníze na kulturní aktivity a na profesionální kulturu jsou striktně odděleny a neumím si např. představit, jak z nevelké hromádky na položky regionální scény se něco rozpouští pro amatéry. To by byl konkurenční boj jako víno.
Já bych považoval za ideální situaci, kdy stát peníze dává pouze na udržování divadelních budov a ostatní všechno jde přes granty. Každý divadelní subjekt by mohl dát projekt a pouze na základě kvality by dostali peníze. Pouze inscenace by pak zaručila, že by mohli zažádat znovu. Kultura by se měla vrátit tam, odkud vzešla. Nechť jsou špičky, ale profesionální divadlo by nemělo žít na úkor amatérů.
Mluvíme spolu ke konci JH. Ráda bych se Vás zeptala na to, co jste zmínil v jedné diskusi tady na Hronově. Řekl jste, že v chuti experimentovat, v umění experiment dotáhnout do konzistentního tvaru tak, aby nebyl jen výkřikem do tmy a v přijímání experimentu, je slovenské divadlo dál než české…
Opravdu si to myslím na základě důvěrné znalosti slovenské scény a pětileté zkušenosti z mého hostování v lektorském sboru JH.
A co si myslíte o faktu, že v Čechách chybí mladší střední režisérská generace. Mluvím o Ivetě Jurčové, Silvovi Lavríkovi, Jožovi Krasulovi a dalších…
Kořeny by se patrně daly hledat v divadelní tradici. Vím, že to ode mne zní zvláštně, protože česká je o hodně starší a hlubší než slovenská. Je to tím, čím je ovlivňována zvenku. Slovenské profesionální divadlo formovali Češi a donesli asi to nejlepší. Slovenští divadelníci herecky hodně čerpají z vídeňské školy a z maďarské. S Maďary jsme tisíc let žili v jednom útvaru pod vládou uherského krále. To je historický fakt. Když má člověk k dispozici o hodně horkokrevnější herce, kteří na jevišti pracují jiným způsobem, nevyhnutelně to režiséry tlačí do jiného způsobu práce. To platí i pro slovenské amatéry. Na Hronově se každý rok setkávám s tím, že experimenty jsou přijímány s velkou neochotou. Často si mi zdá, jakoby se inscenátoři nechali zakřiknout a dál už nejdou. Špičky na Slovensku se sice rodí pomaleji, ale v současné době máme patrně víc originálnějších souborů. Vám závidíme šíři základny a Hronov. Víte, my máme žatvu v říjnu, neboť kdysi gazdové neměli jindy čas. Co my s tím v 21. století?
Oslovilo Vás něco na letošním JH?
Je to několik věcí. Celý zahraniční program, mimořádným zážitkem byl litevský Medvěd. Zaujalo mě Divadlo V.A.D. Kladno a jejich Hotel Infercontinental. To je současné moderní divadlo, byť mám několik drobných výhrad. Pohlazením byla děvčata z Prahy. Inscenace Zajímá mě jenom nesmysl má myšlenkový názor, který je precizně a srozumitelně formulovaný. To je pro mě podmínkou dobrého amatérského divadla.
Nezdá se Vám, že trochu stagnuje velké činoherní divadlo jako dokonale vyvážený soulad všech složek?
Mám na to takovou teorii, že velký text chce velkého režiséra a velké herce. Dělat velké divadlo je fascinující. Velmi mě zajímá dramaturgie Rádobydivadla Klapý. Víte, velký text, a to Enquist jistě je, vytváří dojem, že on sám je motorem. Stačí, když režisér k tomu něco navymýšlí. Takový text chce víc než jednoho dobrého herce. A já neznám amatérský soubor, který na to má.Tím vůbec nechci říci, že Klapý nedělá poctivou práci a že Fajdraricie je špatná inscenace. Mnohé soubory se velkých textů bojí. Navíc velký text nelze dělat jako chudé divadlo, to musí být velká, emocionálně působivá podívaná. Můj opatrný ostych před velkými texty vyplývá ze špatné zkušenosti s tímto typem divadla v amatérských podmínkách.
Děkuji za rozhovor.
Připravila Lenka Lázňovská