Texty: Karolinka, CÍSAŘ, Jan: Karolinka v Národním. AS 2007, č. 4

Karolinka v Národním
Jan Císař
Je to jistě událost mimořádná a jedinečná. Poprvé se stalo, že dramatický text, jenž se zrodil a měl premiéru v amatérském souboru, vstoupil přímo na jeviště Národního divadla. Stalo se to premiérou činohry 21. června 2007, kdy hra Doma dorazila z Karolinky do Prahy. Geografické souvislosti mimořádnou jedinečnost této události ještě zvyšují. Karolinka leží na samém východě našeho státu, pár kilometrů od slovenských hranic, samostatnou obcí se stala v roce 1947 a městem v roce 1998. Tato „městská aglomerace“ vinoucí se údolím podél vsetínské Bečvy neztrácí ani kontakt s přírodou, ani přes všechny proměny nezmizel její venkovský ráz. Koneckonců: bezmála 3000 obyvatel Karolinky odpovídá i kritériím stanoveným pro soutěž venkovských souborů. Divadelní soubor Jana Honsy z Karolinky, v němž text Doma vznikl, se také od konce 70. let minulého století, kdy vstoupil mezi přední amatérské soubory, což potvrzoval i svou účastí na Jiráskově Hronově, této soutěže účastnil a patřil na jejím vyvrcholení – Krakonošově divadelním podzimu ve Vysokém nad Jizerou – svými inscenacemi ke špičce.
Z tohoto zakořenění v této půdě tedy Doma vzešlo a zahájilo svou cestu na jeviště Národního divadla. O jeho pozoruhodné kvalitě se vědělo prakticky od počátku, definitivně se to pak potvrdilo na Jiráskově Hronově 2006. Tehdy např. Radmila Hrdinová psala o autentické nepředstíranosti, drsnosti i obraznosti, zemitosti i křehkosti a konstatovala, že je to velký zážitek uplynulé divadelní sezony, ne-li posledních let. Potvrdilo se to i v anketě Divadelních novin o nejlepší inscenaci divadelní sezony 2006, kdy Doma počtem hlasů obsadilo mezi profesionálními inscenacemi 6. místo. Svou kvalitu však dokládalo také diváckým ohlasem; inscenace souboru Jana Honsy byla natočena televizí a dosáhla do okamžiku, kdy na počátku července 2007 vznikají tyto řádky, 46 představení. Tato kvalita a z ní vyrůstající divácké zážitky jsou organicky, neoddělitelně spojeny s inscenací karolinského souboru. Dramaturgyně pražské „dvouinscenace“ – Jiráskův Otec a Františákovo Doma – Daria Ullrichová píše ovšem v programu k tomuto uvedení v činohře ND, že tuto, dnes už skoro legendární inscenaci neviděla; i bez ní však vysoce ocenila text, jejž si přečetla v Amatérské scéně a „...zjistila jsem, že je to zřejmě to nejzajímavější, co jsem v české dramatice od roku devadesát četla, že jde o autentické, silné, nevykalkulované psaní / ... / Skutečně dobré hry jsou přenositelné a vlastně jiný důkaz jejich kvality, než další uvedení, neexistuje.“ Martin Františák v této zveřejněné korespondenci s dramaturgyní zmíněné „dvojinscenace“ píše: „Karolinští herci jsou strážci pravdy této hry. Proto říkají, že nehrají, ale jsou... Nebýt herců z Karolinky, tak Doma nikdy nevzniklo.“
Je-li v souvislosti s textem Doma vždycky řeč o zakotvenosti v konkrétním prostředí, píše-li v Lidových novinách Jana Paterová (28. června 2007), že text „odráží i sociální atmosféru dnešního Valašska“, že je v něm „vlastně shrnuto množství skutečných momentů, lidí, událostí“, je to jádro toho, co Daria Ullrichová nazývá „nevykalkulovaným psaním“ a co jako pravdu střežili herci z Karolinky. V souvislostech vývoje českého amatérského divadla druhé poloviny 20. století je to v prvním desetiletí 21. století vrchol, jenž v tradiční poetice realistického dramatu naplňuje program autorského divadla. V této struktuře a v tomto systému by asi nikdo nic takového nehledal, naopak. Tak jak to na 75. Jiráskově Hronově v roce 2005 učinil Vladimír Hulec, jenž o Doma ve Zpravodaji napsal, že jde o odvozeninu ze všech minulých i současných textů, o intelektuální slátaninu vzniklou na valašském dvorečku. Jenže marná sláva: ten proud „naléhavosti, působivosti a pravdivosti“ (což je jiná charakteristika Doma z téhož Zpravodaje) v rovině miméze jako bezprostředního kontaktu s realitou a odkazu na sociální praxi byl jednou pro vždy jako proud opřený o pradávnou tradici evropské činohře dán a v amatérském divadle zůstal a nadále zůstane obsažen trvale. Neboť jeho tvůrci jsou v té životní realitě každodenní mimodivadelní zkušenosti vkořeněni primérně, především a hlavně – prostě ji žijí a divadlo je pro ně v jistých podmínkách a za jistých okolností prostředkem jak ji vyslovit, vyjádřit. A v tom okamžiku věnuje toto divadlo maximální pozornost konkrétním životním faktům a sociálně-historické dimenzi bytí společnosti i jednotlivců, z nichž logicky a přirozeně vyrůstají existencionální problémy postav. Právě tato váha této bezprostřední, přímé, zažité a prožité každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost každodenní skutečnosti jako výchozí i scelující vlastnosti je to, co dodává textům vzešlým z půdy amatérského divadla na tradiční mimetické (realistické) bázi nenahraditelnou a neopakovatelnou podobu. Odtud pak nutně vzniká ona obava – leckdy oprávněná – z nepřenositelnosti těchto textů na profesionální jeviště. Neboť se nedají hrát, ale musí se žít. V tomto kontextu je zřejmě možné uvedení Doma v ND považovat za potvrzení současné osobitosti činoherního amatérského divadla typu, za hodnotu, která se může zrodit jen v jeho lůně, ale zároveň může svou podobou „moderního realismu“ zobrazit přítomnost.