Texty: ZÁVODSKÝ, Vít: Vzpomínka na Richarda Mihulu. AS 2007, č. 2, č. 9

Vzpomínka na Richarda Mihulu

Vít Závodský

Široká obec našich amatérských divadelníků dobře znala režiséra Městských divadel pražských i příležitostného herce, docenta Divadelní fakulty brněnské JAMU Mgr. Richarda Mihulu (1932-1992). Jeho letošní dvojí, byť polokulaté dubnové a zářijové výročí nás vybízí alespoň krátce se ohlédnout za přínosem této košaté osobnosti nejen v oblasti profesionální, ale především amatérské Thálie.
Richard Mihula, jemuž zákeřná choroba jen o několik měsíců zabránila oslavit šedesátiny, pocházel z Brna, kde také r. 1955 ukončil JAMU. První jevištní zkušenosti získával v Hradci Králové a poté v Pardubicích. Od r. 1966 dlouho kmenově působil v brněnském Divadle bratří Mrštíků, než přešel do Městských divadel pražských. U „Mrštíků“ připravil inscenace dramat světových autorů (Lermontovova Maškaráda, Molièrův Don Juan) i klasické texty české (Vrchlického Soud lásky, Dykův Krysař, Čapkova Věc Makropulos). Nejraději se pak obracel k adaptacím obrozeneckých veseloher V.K. Klicpery. Diváky velmi vyhledávané byly vždy Mihulovy inscenace hudební, např. revivaly z odkazu Osvobozeného divadla. Půvabný Nestroyův Lumpacivagabundus, premiérovaný počátkem tvrdého normalizačního roku 1969, se udržel na repertoáru celých pět sezon a vysílala jej také televize. Neméně oblíbené bývaly vtipné aktualizace šamberkovských a štechovských frašek (tzv. rakousko-uherské muzikály), kolegy žertovně nazývané „mihuloviny“ (Jedenácté přikázání, Palackého třída 27, Svatba pod deštníky aj.). Ku prospěchu věci je střídaly náročnější muzikály naší i zahraniční provenience (populární aristofanovská Nejkrásnější válka, shakespearovští Dva šlechtici z Verony), uváděné nejednou v československých premiérách (Jimmy Shine, Palečkův úsměv a pláč, Chigaco, Pipin, Každý má svého Leona atd.). I po odchodu do hlavního města (nastudoval tu např. polský folklorní muzikál E. Brylla a K. Gärtnerové Malované na skle, Muže z kraje La Mancha nebo dramatizaci populárních Chevallierových Zvonokosů) pokračoval v průběžné spolupráci s mrštíkovci (první evropské uvedení americké hudební novinky Žena roku). S odstupem času si stále zřetelněji uvědomujeme, že tu vlastně systematicky vytvářel jakousi přípravnou etapu nynější, též v zahraničí obdivované repertoárové linie dnešního Městského divadla Brno, totiž muzikálu. Na zdejší moderně vybavené Hudební scéně se „divadlo, které mluví, tančí a zpívá“ rozvinulo do neběžné úrovně, ať už se jedná o osobité, nejednou u nás vůbec první inscenování světově proslulých titulů, tak o snad ještě přínosnější tvorbu původní. Od r. 1972 přednášel R. Mihula na katedře činoherního herectví JAMU a jakožto iniciátor i vedoucí zdejšího specializovaného muzikálového ateliéru režíroval i ve školním Studiu Marta.
Čtenáře AS bude patrně spíše zajímat jiná, docela podstatná složka Mihulovy kumštýřské aktivity. Pěknou řádku let – a to od doby, kdy součinnost profesionálních divadelníků s amatéry zdaleka nebyla běžná – spolupracoval často a rád s českými ochotníky. Už v roce 1954 přivedl na celostátní přehlídku Jiráskův Hronov s Drdovými Hrátkami s čertem brněnské královopolské Dělnické divadlo. Režíroval také soubory z Hodonína, Nezamyslic (Čapkova Matka), Malých Svatoňovic (Jiráskův Pan Johanes) a další. Byl členem a posléze i předsedou jihomoravského Krajského poradního sboru pro divadlo při KKS Brno, členem Ústředního poradního sboru pro pantomimu i jedním z hronovských porotců a vedoucím tamního Klubu mladých. „Šéfoval“ porotám krajských přehlídek v Němčicích nad Hanou, což mj. znamenalo každodenní namáhavé dojíždění s pozdními návraty nad ránem. Z jeho činnosti přednáškové a metodické připomeňme alespoň funkci vedoucího lektora v tříletém kurzu ÚKVČ Praha pro amatérské režiséry nebo účast na letních hereckých školách jižní Moravy v Plumlově, ve Strání či Boskovicích. Na tomto opomíjeném úseku pracoval oficiálně také v rámci bývalého SČDU.
Předčasným odchodem Richarda Mihuly, muže, který rozdával smích, ztratila naše profesionální i amatérská Thálie talentovaného režiséra zaměřeného na dnes doširoka rozvinuté syntetické hudební divadlo, vitální a optimistickou osobnost, která do všelijakých třecích ploch interních zkušeben i na jeviště totalitního období vnášela vlídné a laskavé ovzduší tvůrčí pohody, člověka vždy nakloněného přátelskému pochopení pro druhé.