Texty: AS 2003, č. 5, s. 32, Miroslav Rada.

Hronov dříve a nyní
73. JH viděný očima pamětníka

Jak tak člověk stárne, tak má více na co vzpomínat. Pokud mu ovšem aspoň trochu funguje paměť. Počítám se při vší své skromnosti do této kategorie. Teď se dostávám k meritu věci, ale rychle, než zapomenu na co jsem si chtěl vzpomenout.
To je tak. Jezdím do Hronova nepřetržitě skoro třicet roků. To je dost dlouho, i když vím, že sem někteří jezdí déle. Návštěvník, kráčející městem rok co rok, bezděčně srovnává: Copak to? Jakpak to? Tady přece bylo tamto a teď je tady tohle. Logická námitka je, že tak se děje přece všude, není to jen zvláštnost Hronova. Jenže mě zajímá Hronov. A nejen domy a ulice, ale hlavně to, co dělá Hronov Hronovem, a to je slavný divadelní festival.
Pokud si vzpomínám na své už historické Hronovy, byly to přehlídky tzv. tradičního divadla. To, co známe dnes a čemu se říká divadelní žatva, čili pestrá přehlídka nejrůznějších divadelních druhů a žánrů, to zde tenkrát nebylo. (Bylo to, pokud si vzpomínám, na Slovensku v Martině). Sem, do Hronova, se soubory probojovávaly z krajských přehlídek, jimž předcházely výběrové přehlídky v rámci okresů. Do Hronova se tak dostaly inscenace převážně vysoké úrovně. (I když i tehdy se občas ventilovala otázka: Kdo to sem poslal?).
Místo stávajících seminářů fungovaly diskusní kluby. Ty probíhaly denně od půl deváté, za velké účasti zájemců, v několika třídách ve škole na náměstí. V každé třídě vedl diskusi jeden jediný lektor. Ve třídách profesora Císaře a režiséra Vinohradského divadla Františka Štěpánka bývalo tak plno, že opozdilci seděli na zemi. Vlastní hodnocení souborů za veřejné účasti probíhalo odpoledne.
Kde všude se hrálo? Prostory Jiráskova divadla samozřejmě nemohly nával inscenací zvládnout, a tak se hrálo v Sokolovně, což dosud trvá, v bývalé Slávii, v obcích Žďárky a Rokytník, kam vozily diváky divadelní autobusy. Každé představení bylo zahájeno znělkou (dosud ji v duchu slyším) a přivítáním diváků a souboru. Bylo to takové slavnostnější. Rozhodně lepší, než současná výzva, aby diváci vypnuli mobily. Na závěr hronovských festivalů byly vyhlášeny výsledky hodnocení odborné poroty. Byly oceněny nejlepší inscenace a samozřejmě herecké výkony, dramaturgie, režie, scénografie atd. To už není dnes dost dobře možné, neboť žánrová různorodost inscenací brání možnosti srovnávání.
A ještě něco – jak to bylo s mladými divadelníky? Letos, jak jsem napočítal, Klub (nejen) mladých divadelníků pracoval ve třinácti skupinách. To považuji za fantastické, i když nevím, jaká byla v jednotlivých skupinách účast. Asi veliká, soudě podle obrovského množství mladých lidí v Hronově. V šerém dávnověku, na který vzpomínám, takový klub také existoval, i když se mu zřejmě říkalo jinak. V kterémsi roce se ho zúčastnily dvě mladé kolegyně z našeho souboru, takže vím, že celá, asi dvacetičlenná skupina byla jen jedna a bydlela v Dřevíči, kde také celý kurs probíhal. Takže tady byly učiněny dalekosáhlé a chvályhodné kroky dopředu.
Taky si nevzpomínám, že by tehdy probíhal režisérský nebo scénografický kurs. To bylo, pokud mne paměť nešálí, až mnohem později. Závěrem: jako notorickému staromilci se mi na Hronově dříve líbilo víc (i přes svůj obdiv ke krásnému divadelnímu sálu J. Čapka a přilehlých prostor), ale ono to souvisí i s jinými ukazateli, nejen divadelními.
Nicméně – budu-li živ a pohyblivý, budu na Jiráskův Hronov jezdit i nadále. Už teď se těším na srpen 2004.
Miroslav Rada