Texty: LADECKÝ, Jan: Česká divadla ochotnická. 1895

LADECKÝ, Jan: Česká divadla ochotnická. In: Příspěvky k dějinám českého divadla. Praha, Divadelní odbor Národopisné výstavy českoslovanské 1895,s.120.
Úvodní část. Pokračuje informacemi o situaci ochotnického divadla v jednotlivých místech (Pozn.: Citaci připojujeme k jednotlivým místům)

Česká divadla ochotnická.

Je to úctyhodný věk, na který mohou s povděčnou hrdostí poukázati nejzasloužilejší jednoty a sdružení jež českým divadlem rozněcovaly v našich otcích lásku k rodné řeči a tak přispěly k zachránění našich i budoucích. Čtete-li o prvních českých představeních po našem venkově, že byla prováděna mnohde ku konci, minulého století, nebo v samých nejrannějších počátcích století nynějšího, nebo i v jeho letech dvacátých, třicátých a čtyřicátých, vyvoláte si hned v duchu obraz
tehdejšího našeho úpadku, našeho ponížení a utrpení a ucítíte v srdci teplé, vroucí záchvěvy vděčnosti ke.všem těm, kdo se podjali slavné té práce - slavné, ale i kruté - vrátiti národu ztracenou hrdost a ztracené sebevědomí, vzkřísiti jej. Byla to práce krutá, protože¬ mnohým se zdála směšnou a posměch nejvíce láme síly i duchů nejvzácnějších.
Není třeba šířiti se na tomto místě o velikosti naší tehdejší národní, politické, i společenské bídy. Jak byla ohromná, dosvědčuje, že musil přijíti trojnásobný téměř živelní rozmach celé národní bytosti, trojnásobná bouře, jež provedla obrození, tři revoluční explose, jedna mohutnější nežli druhá, abychom konečně stáli na své nynější, bohdá již pevné půdě. Vždyť vlastně teprve od let šedesátých je pozorovati u nás pravidelný, stálý a bující rozvoj národních sil, vždyť teprve my současníci vidíme ten radostný vzrůst celé národní organisace ve všech směrech, tak blahodatný a svěží a bohatě úrodný, že můžeme spokojeně se dívati do budoucna. Že sem tam švihne ostrý blesk, že zahřmí i uhodí - to již není tak velikému hospodářství na škodu. Za to je zase hned potom ovzduší mnohem svěžejší.
První kameny v s našeho hrobu odvaloval jistě -český spisovatel. Česká kniha, české tištěné slovo, když nebylo téměř místa, kde je pronášeti, byly první vlahou na spálené nivy.
A neobávám se, že přeháním, uvedu-li za českou knihou ihned české divadlo, české divadlo ochotnické, které probouzelo národ k životu.
Je to docela přirozené. Spisovatelé, vlastenečtí kněží, professoři, učitelé, viděli, že je nutno činiti propagandu, rozšiřovati mezi lid myšlenky, jimiž se těšili a posilovali v naději do budoucnosti, a tu bylo živé slovo, jako vždy i zde nejlepším prostředkem k docílení úspěchů. Za tehdejších poměrů bylo pak možno české slovo šířiti téměř pouze s ochotnického jeviště.
Úřady, sledující nedůvěřivě každou známku národního hnutí, nepřikládaly na štěstí valné důležitosti ochotnickým zábavám a snad se jim i zamlouvalo, že čistý výnos býval věnován chudinským ústavům a tak nekladly zprvu těžkých překážek a dovolovaly české hry i tam, kde nejostřeji pronásledovaly nejnevinnější jinou známku národního hnutí.
Že valně přispěl k rozšíření ochotnických her dobrý pražský příklad, je ovšem jisto. Také shledáváme počátky ochotnického divadla na venkově teprve po prvních českých hrách v Praze a čilejší ruch v pořádání ochotnických představení začal teprve po zahájení her v Boudě, jež ovšem byly také prováděny ponejvíce českými ochotníky.
Pravý rozruch a závodění v častém hraní divadla nastal, když se objevovaly první původní divadelní hry, které se alespoň poněkud více zamlouvaly obecenstvu, nežli první chatrné pokusy. A později pak již přímo nadšeně hráno, když se v začaly tiskem vydávati hry Klicperovy a lepší práce Štěpánkovy. Tu v letech dvacátých i pozdějších vstoupili do řad ochotnických téměř všichni naši buditelé; nebylo snad jediného vynikajícího muže českého, který by se byl na ochotnických prknech?
nepokusil v této jinak drobné práci národní, která však
tenkráte byla skutečným apoštolátem. .
Ochotníkem byl jadrný Klicpera i tichý Tyl, jemno¬citný Jablonský i železný Havlíček, Mácha i Kolar,. Hýbl, Nebeský, Chmela, Havelka, ti všichni snažili se,.aby ochotnické divadlo konalo své národní poslání.
Ze je konalo a vykonalo, nedá se nijak popříti. Kdo sleduje bedlivě celý náš národní vývoj, poznává, čím nám ochotnická divadla bývala. Jeto také patrno z dějin plzeňského divadla na předešlých stranách; jejich vylíčení je jaksi typickým obrazem všeho našeho ochotnického působení. Osvícený vlastenec. jednotlivec, skupil kolem sebe hrstku mladších občanů a s těmi jal se dobývati města národnímu uvědomění. Jednotlivec ten obyčejně býval jediným sloupem všech těch snah. Zemřel-li, či změnil-li místo svého působení a nezachránil-li práci jeho podobně nadšený a uvědomělý vlastenec, ochotnický kroužek se obyčejně rozešel. Ale sestoupil se opět, jakmile přišel muž, který jej dovedl soustředit. Tak se střídala po letech nečinnosti léta horlivé práce, jejíž výsledky se dosti brzy jevily. Co bývalo ze začátku provázeno mnohdy úsměvem, stalo se potřebou. Lidé stejného smyšlení se našli, přilnuli k sobě, společnost se šířila, až konečně zachvátila nová myšlenka i ty, kteří stáli nejdále, i ty nejotrlejší, a město, obec, rozkvetla v uvědomělý sbor, který se již zajímal o vše, co se. týkalo vlasti, umění, veřejnosti, a tak utvořeno pevné sídlo a zdatný útulek ušlechtilým snahám vlastencův..
Po desítiletích pak došlo obyčejně k založení řádných ochotnických spolků. Některé z nich byly zárodkem stálých nebo saisonních divadel, některé přispěly alespoň k tomu, že naučily své obecenstvo choditi do. divadla a tak umožnily působení hereckých společností, což jim platiž také za nemalou zásluhu.