Texty: EXNAROVÁ, Alena: Turnovský drahokam 2006. Divadelní HROMADA 2006 - léto

TURNOVSKÝ DRAHOKAM
pořádal Loutkářský soubor Na Židli už pošestnácté
Přehlídka Turnovský drahokam, kterou pořádal Loutkářský soubor Na Židli už pošestnácté, je v posledních letech regionální loutkářskou přehlídkou především pro Liberecký kraj a Český ráj, ale rády se jí občas zúčastňují i soubory z jiných krajů, protože je zde velmi příjemně. Turnovský soubor pod vedením Petra Záruby se stará přímo vzorně jak o účinkující, tak o diváky – turnovské divadlo (v podstatě něco jako miniaturní pražské Národní divadlo) je vyzdobeno loutkami a atmosféra je slavnostní a rodinná zároveň, dětští diváci hlasují, jak se jim představení líbí a to nejúspěšnější pak obdrží putovní cenu přehlídky Turnovský drahokam, po každém představení se koná losování vstupenek o drobné ceny a na závěr přehlídky pro nejvěrnější dětské diváky i losování o loutky Kašpárka a další ceny. O tom, že si přehlídky považují i představitelé města svědčí skutečnost, že ji zahájila paní místostarostka a zakončil pan starosta. Odborná porota pracovala ve složení Zuzana Schmidová, Štěpán Filcík a Alena Exnarová a viděli jsme celkem dvanáct představení, z toho sedm soutěžních. Těmi svoji informaci o přehlídce začnu.
Domácí soubor Na židli se představil dvěma inscenacemi na motivy Josefa Čapka a pod režijním vedením Petra Záruby a Dany Salabové Jak pejsek s kočičkou slavili vánoce a Jak pejsek s kočičkou myli podlahu. Každou pohádku hrály vždy dvě děti pěknými maňásky (jejich autorkou je Jana Kudelová) za paravánkem a společným jmenovatelem obou představení byl kultivovaný projev a především na věk dětí výborná práce s maňásky: jejich vzájemná komunikace, šikovná práce s rekvizitou... Druhá z jmenovaných inscenací získala nakonec výše zmíněnou diváckou putovní cenu. A za práci s maňásky byl soubor oceněn odbornou porotou.
Loutkářský soubor z Lomnice nad Popelkou předvedl Ladovu pohádku ve starší úpravě souboru O statečné Máně. Pro loutky i dekorace sáhl do fundu divadla a tak se stalo, že únanovské marionety s kulisami ve stylu sériových dekorací k divadlům v období první republiky působily poněkud nepatřičně. Pohádku připravili tři dospělí s dětmi v rozdělené interpretaci. Vodění únanovských loutek na nitích je pro málo zkušené dětské vodiče velmi nesnadné a tak jsme se často neorientovali, která loutka vlastně mluví. A také se více mluvilo než dělo a snahy o akci vyznívaly občas neobratně. Ale lomničtí hráli s chutí a tak věřím, že ta chuť jim zůstane a že se s nimi zase někdy setkáme.
Tři dívky ze ZŠ Raspenava se představily s inscenací Povídání o psech, jejímž základem se stala poezie Jiřího Žáčka v úpravě L.Lžičařové. Je to více pásmo poezie než loutkové divadlo. Dívky sice mají k dispozici tři pejsky – plyšové hračky, ale jako loutky je používají minimálně, spíše jako předměty, rekvizity. Vůbec je těžké se orientovat, kdy dívky mluví za sebe, kdy za pejsky, kdy za jiné postavy. Vnímala jsem tak pouze recitaci jednotlivých básniček, ale poslání inscenace jako celku mi poněkud uniklo.
Příjemným překvapením pro mne bylo představení Čtyřlístek pohádek souboru Pampalin 2.ZŠ z Turnova, který pracuje pod vedením Aleny Tomášové. Čtvrťáci pod vedením své učitelky nezapřou, že jsou třídou muzikální (mají také hudební kroužek). Rámcem inscenace je orchestr, který se schází na koncert, ale dirigent se zasekne v dopravní zácpě, tak zatím muzikanti baví své diváky vyprávěním čtyř pohádek (Otesánek, Hrnku vař, Dlouhý, Široký a Bystrozraký, anekdota Mlč) a činí tak prostřednictvím hudebních nástrojů , „futrálů“ na ně a dalších pomůcek, které mají hudebníci při ruce. Někdy se tak děje nápaditěji, někde jsou ještě rezervy, ale v každém případě jde o zajímavý a způsobem vyprávění rytmický celek. Na závěr zahrají, aby bylo jasné, že nešlo jen o kamufláž, ale že jsou opravdu muzikanti. Alenu Tomášovou jsme ocenili za inspirativní práci s dětmi a inscenaci doporučili jako třetí v pořadí k postupu na Loutkářskou Chrudim.
S jedním ze souborů ZUŠ z Chlumce nad Cidlinou nesoucím název Uzel, jsme se nesetkali na přehlídce poprvé, pracuje už několik let. Svou vedoucí Romanu Hlubučkovou výškově už přerůstající děti předvedly tentokrát inscenaci nazvanou Pohádky o prasátkách...a nejen o nich. Jde o sled pohádek, které si mladí lidé pod vedením Romany do značné míry připravili sami. Hrají v malých skupinkách a s jednotlivými pohádkami vystupují často i samostatně a – s výjimkou dvou navazujících pohádek – spolu tyto pohádky nesouvisejí, spojovací rámec byl vytvořen uměle. Ve všech případech jde o zajímavou a tvořivou práci, ale ve výsledku zatím nevyrovnanou. První je známá pohádka o třech prasátkách, která si staví domečky a první dva jsou chatrné, takže je vlk zlikviduje a prasátka sežere, zatímco třetí prasátko má nejen pevný domeček, ale taky prokoukne všechny vlkovy finty a natolik ho poničí, že se vlk zavazuje nejíst prasátka a stává se vegetariánem. Problém byl ve výtvarném a tím i loutkohereckém ztvárnění domečků – látková dekorace na principu leporela dostatečně neumožňovala prasátkům (malým marionetkám) rozehrání akcí. Zajímavě byl pojednán a rozehrán vlk, který byl vytvořen hlavou navlečenou na ruce, s tělem - černým hadrem, z něhož vyčuhovaly tlapy - holé prsty herečky. Druhá pohádka byla o Šípkové Růžence a zaujala použitím výrazových prostředků: Maminka neví zda dřív uspat brečící dítě nebo umýt horu nádobí a tak tyto dvě potřebné aktivity spojí. Vypráví pohádku pomocí nádobí a pěnícího Jaru (či co to bylo za prostředek) a nádobí přitom skutečně umyje. Leccos by ještě chtělo doladit a trochu nuceně působí rámec s imaginárním dítětem na prázdné židli, ale v každém případě jde o zajímavou práci. Třetí pohádku už jsme viděli na turnovské přehlídce vloni – je o prasátku, které zapomínalo a hrají ji dvě dívky s marionetkami vyrobenými z lahví a textilu a jedním kufrem jako dekorací. Na tuto pohádku pak navázala pohádka v pořadí pátá, hraná stejnými loutkami, o prasátku, které mělo doma nepořádek, a proto je kamarádi (telátka a kohoutek) odmítli navštívit. Obě milé, byť trošičku didaktické hříčky si napsaly dívky samy a chystají prý další pokračování. Nejucelenější a ve výsledku nejzdařilejší byla čtvrtá pohádka – Pidipohádka podle předlohy Pavla Šruta. Pohádku o Pidiženušce a Pidimužíčkovi hrají chlapec a dívka miniaturními marionetkami v miniaturní a plně funkční scéně, nainstalované šikovně na otáčecí pianové stoličce, takže proměny prostředí probíhají plynule a tím i celý příběh. Vtipně je vyřešen hrob, v němž skončí nejprve kozička a potom i Pidimužíček: pod otvorem v podlaze scény je viditelně přidělán plastový odpadkový pytel, což vtipně koresponduje s hororovým minipříběhem. Oba aktéři jsou soustředění, výrazní, razantní a hrají nejen s loutkami , ale i ve vzájemném vztahu. V samotném závěru se dívka obrací k divákům s dotazem, zda se báli, počítá s oběma variantami odpovědi a její závěrečná reakce je výraznou tečkou celé „pidiinscenace“. Soubor Uzel obdržel ocenění za tvořivý a autorský přístup k uvedeným pohádkám a Pidipohádka byla doporučena jako druhá v pořadí k postupu na Loutkářskou Chrudim.
Na závěr soutěžních inscenací jsem si nechala jedinou čistě „dospěláckou“, neboť ji připravili již zralí a otřelí loutkáři Jaroslav Ipser a Jiří Polehňa, skrývající se částečně pod soubory Čmukaři Turnov a POLI Hradec Králové. Pod názvem Tajemství pohádkových knížek zahráli dvě pohádky, tedy nikoliv společně, ale každý tu svou. Dozvěděli jsme se, že inscenace vznikala od výtvarného nápadu – knihy, která se posléze promění v divadélko a v rozložené scéně na stole se hraje malými marionetkami (výprava Jirka). Pohádku si napsal každý sám – v obou jde v podstatě o svatbu. Pohádky hrají podle potřeby buď každý zvlášť nebo dohromady. Jakkoliv je každá z pohádek ucelená, není ještě zcela dopracována gradace celku, pokud je hrají společně. Přesto se toto představení ze všech soutěžních jevilo jako nejucelenější, a proto je porota doporučila jako první k postupu na Loutkářskou Chrudim. Kromě toho obdrželi pánové cenu za inscenaci a Jirka Polehňa za její výtvarné řešení.
Dostávám se k inscenacím nesoutěžním. BOĎI z Jaroměře, konkrétně manželé Bauerovi, zahráli za použití ne příliš kvalitního playbacku v rodinném divadle marionetami pohádku Bajaja v úpravě Jany Dvořáčkové. Také ve vodičském partu docházelo k řadě neobratností při práci s rekvizitou a celek tak působil poněkud nevzrušivě a zdlouhavě.
Spojáček z Liberce představil inscenaci pohádky Boženy Němcové v úpravě Rudy Krauseho O dvanácti měsíčkách, s níž se soutěžně zúčastnil o týden dříve přehlídky v Lounech. Hráli částečně odkrytě marionetami na nitích u dekorace chalupy, částečně zakrytě malými spodovými loutkami při putování Marušky do hor, znázorněných zde velkým bílým látkovým kopcem s cestičkami. Je znát, že jde o zkušený soubor, ale představení nezapřelo (a sami inscenátoři to přiznali), že byla inscenace šita trochu horkou jehlou. Příběh tak jde přímočaře k cíli, má do jisté míry i svůj emotivní náboj, ale chybí mu nápaditější rozehrání jednotlivých situací a variací děje ( putování Marušky do hor je třikrát stejné, postavy postrádají větší plasticitu a vývoj). Ale je rozhodně v silách souboru inscenaci dopracovat.
To inscenace loutkářského souboru z ranče Vlkana z Českého Dubu se potýkala se zásadnějšími problémy. Hra D.Čemusové O víle z našeho rybníka je v podstatě převyprávěním známého příběhu Rusalky, která se zamilovala do člověka. Hrají dva dospělí a tři děti, převážně maňásky, ale i v kostýmech „živými“ vstupy. Málo se děje, hodně se mluví. A bohužel ani tomu mluvenému není často rozumět, protože slovo je překryto hlasitou hudbou. Všichni se snaží a všichni hrají a zpívají s chutí, všechno dobře končí, jen jsem se nemohla ubránit pocitu, že konečný efekt tak docela neodpovídá vynaložené práci.
Na úplný závěr jsem si nechala dvě představení souborů, které se provozováním loutkového divadla živí, tedy souborů profesionálních. S pohádkou Jak se král draka bál se představilo Divadýlko Matýsek z Nového Boru, tedy manželé Vaňkovi. Loutkářství nikdy nestudovali, ale přesto je z jejich produkce cítit snaha o poctivou a kvalitní divadelní práci. K uvedené pohádce napsal scénář a hudbu Michal Vaněk a scénografii navrhla Irena Vaňková. Scénou je dvojdílný, ještě dále rozkládací paraván, který umožňuje rychlé střídání prostorů. Hraje se částečně pohybem ozvláštněnými plošnými loutkami, částečně maňásky s živou rukou, trošku i stínohra. Funguje to tam, kde se jednotlivé typy loutek nemísí. Posléze ale začíná příběh působit poněkud zdlouhavě – to když se několikrát a bez gradace opakuje snaha (penězi, několikrát vojáky, statečným rytířem...) zlikvidovat draka., protahovaná ještě mezihrami (snídaně krále, přípitek v hospodě). Nakonec si ale princezna se vším poradí a také v úvodu nastolený „novinářský“ rámec s mírným poučením, že si máme každou novou informaci ověřit, než ji začneme šířit dál, všechno zdárně uzavře. Ke kladům inscenace patří nesporně i herecké výkony obou protagonistů, především schopnost výrazného odlišení četných mužských postav Michalem Vaňkem.
Malé divadélko z Prahy, tedy manželé Novákovi, působí už řadu let a podle toho, co jsem až dosud viděla, troufám si konstatovat, že jejich produkce patří k těm poctivým, kterým záleží nejen na výdělku, ale také na kvalitě inscenace. V Turnově se představili s Trnkovou Zahradou. Malé vyvýšené jeviště s brankou a částí zahrady (kde je trpaslík a kašna), představuje hlavní hrací prostor pro marionety na drátě (autor Jaroslav Doležal), ale hraje se i kolem a na dalších dvou „keřích“ (za jedním je skryt hudební nástroj). Herci hrají spolu, nenásilně komunikují i s dětmi a hlavně – a to se domnívám, že mohlo být pro amatérské loutkáře v Turnově velmi inspirativní – nádherně hrají s loutkami: střídmá, ale přesná a jasná gesta, často jen mírné pootočení vodící tyčí, pohled... Prostě příjemné, hravé a komunikativní představení pro všechny a pro loutkáře ještě něco navíc.
Tak tolik letošní Turnovský drahokam.
Alena Exnerová
(Převzato z Loutkáře)