Texty: Opatovice nad Labem, KOUBA, Petr: František Hrubín: Kráska a zvíře, r. Aleš Dvořák - 25.11.2005

OPATOVICKÁ KRÁSKA A ZVÍŘE
OBJEVILA MOŽNÁ NOVOU HERECKOU HVĚZDU SOUBORU – VÁCLAVA FALTU
Na úvod musím poznamenat, že Aleš Dvořák a celý opatovický soubor jsou mými velkými přáteli (tedy doufám, že to mohu takto veřejně napsat) a druhým dechem musím dodat, že pro pohádky nemám vůbec žádnou slabost a na jevišti jsou mým nejméně oblíbeným žánrem. Tolik tedy úvodní proslov a teď už rychle na jeviště opatovického sálu, kde se poslední listopadové víkendové dny uskutečnila premiéra pohádky Kráska a zvíře.
Je nutné poznamenat, že Aleš Dvořák udělal velmi dobrý už první krok - vybral vhodně samotné dílo, protože na rozdíl od jiných pohádkových materiálů nabízí tato Hrubínova hra ještě něco hlubšího, než jen plochý a plytký příběh, který ostatní pohádky servírují. Tedy první velké plus této hry je na světě. Druhé plus je ryze režisérské, protože vzít si do souboru mladé lidi ve věku kolem 16 – 17 let a secvičit s nimi celou pohádku, s výjimkou jednoho věkově zralejšího herce, je úkol často sebevražedný a rovnající se polykání mnoha tabletek uklidňujících prostředků před, v průběhu, ale i po každé uskutečněné zkoušce. A Dvořák práci s herci zvládl velmi obstojně. Je pravda, že svěřenci ve věku ještě nedospělém bojují všude na světě, a Opatovice nejsou výjimkou, se stejnými chybami. Jsou sevření, na jevišti se snaží co nejrychleji odemlít svoje repliky a pokud mají trochu otevřít jiné rozměry postavy než slovní, většinou se tak dopouštějí skrz známé tlačení na pilu. Ale na opatovických je vidět, že sbírají zkušenosti a těmto prohřeškům mládí se budou už brzy smát. Z trochu jiného těsta je představitel hlavní postavy – mladý muž zakletý do ohavnosti Zvířete – Václav Falta ml. Na něm jsou vidět velmi zřetelně zkušenosti s divadelní múzou (a to včetně malých rolích v královéhradeckém Klicperově divadle) a je všem jasné, že na jeho výkonu celá inscenace stojí. Velmi dobře balancuje na herecké hraně – je stylizovaně napnutý, vnitřně rozervaný. Na jevišti je dominantní a pochopitelně, že má i právo překračovat, a to díky své postavě a stylu režijního vedení, herecký styl ostatních. Jeho postava ví, že musí zabíjet, a je překvapena, že miluje. Herecky se rozhodně nejedná o postavu jednoduchou a Falta si za ní zaslouží jedničku. Trochu složitější je to s hereckým projevem Krásky – Andrey Moličové. V sobotním představení, které jsem viděl, se velmi pomalu rozehřívala. Její postava byla v prvních patnácti minutách velmi nevýrazná. Na jistotě, ale až kontrastně překvapivé, získala pak samotná herečka až v dialozích se Zvířetem Václava Falty. Tady naopak došlo k nejvýraznějšímu překvapení celé inscenace, když oba herci – Moličová i Falta – s naprostou jistotou zvládli velmi složité dialogy o smrti, utrpení a nenaplněné lásce, které rozhodně nejsou svým psychologickým zabarvením hercům tohoto věku blízké. Moličové bych jen vytkl to, že neumí ještě vykrývat celou plochu jeviště tak dobře jako Václav Falta. Pro ostatní postavy, ať už to je dvojice nehodných a závistivých sester (Pečenková, Grimová) a pro postavu otce (Machka) platí to, co jsem si dovolil napsat v úvodu o celkovém hereckém projevu.
Naprosto nezbytnou složkou každé pohádky je vizuální dojem. I to se v Opatovicích (konec konců jako pokaždé) povedlo na výbornou. Před diváky a hlavně před dětmi se objeví jednoduché, ale velmi jasné a výstižné vykreslení prostředí chudé chaloupky a bohatého zámku. Vrcholem scénografie jsou prvky černého divadla, o které se stará dvojice sluhů (Antolík a Kasík). Spojení luminiscence a černého divadla působí tajemně, kouzelně a do pohádky tohoto typu rozhodně patří. Když se rozzurčela na jevišti i voda v kašně, musím přiznat, že jsem si připadal opravdu jak na velkém jevišti. Jediné, co je pro mě trochu nepochopitelné, je velmi časté přestavování jeviště. Netrvá sice dlouho, ale jak všichni víme, brzdí chod hry a zvláště u dětí může způsobit snížení koncentrace. A dokonce si myslím, že některé mikroscény (například bloudění otce v bouři) lze úplně vypustit. Tím pádem se počet přestaveb sníží a děj získá na plynulosti. Dokonce i dialogy Zvířete s odrazem vlastní tváře v zrcadle je možné dělat bez vytahování zrcadla blíž k divákům. Stačí jen změna nasvícení a nebo vyzdvihnutí prvku zrcadla ze scény jiným způsobem. Bez debaty je pak velkým kladem samotné vytvoření latexové masky Zvířete, kvůli kterému si podle zákulisních řečí odtrpěl hlavní hrdina svoje. Ale pro divadlo se musí občas i trpět…. J
Další nezbytností pohádkových inscenací je hudba. I tady se opatovičtí opřeli o vlastní tvorbu, což je velmi potěšující. Následující připomínky jsou z mého pohledu až hnidopišské, protože jsem známý tím, že rád při divadelních inscenacích pracuji se zvukem. Hudební předěly, písničky a podkresy jsou v Krásce a zvířeti přesně v místech, kde by měly být. Splňují účel a umožňují buď posun děje a nebo pomáhají hercům ve vykreslení psychologie postav či chování. Snad jen bych se trošku přimlouval za více pozvolné konce hudebních vstupů, než za jejich povětšinou tvrdé utnutí.
Pohádka plyne ke šťastnému konci a blíží se romantické finále. Je hezké a dobře zvládnuté. Jen ti Aleši Dvořáku, neodpustím to, že si tečce divadelního představení nedovolil, aby se v nás usídlila trochu hlouběji. Po osvobozujícím polibku, který zpečetil lásku mezi Kráskou a už Nezvířetem, ale Krásným princem, bych čekal ještě podtržení hudbou, světlem – zkrátka doprovodnými prvky, které v nás pocit vítězství něčeho hezkého umocní. Místo toho mě zatahující opona příliš rychle odtrhla od krásné iluze a vrátila do světa tvrdé reality. To je ovšem jen malý nedostatek, který lze velmi snadno odstranit.
Jak už jsem naznačil, pohádky v žádném případě nejsou můj šálek kávy. Možná právě proto jsem se zaujetím sledoval, jak skupina místního potěru (věk 4 – 15 let) v předních řadách sálu s napětím sleduje celý příběh. Ti nejmenší, možná budoucí opatovičtí herci, nejvýstižněji dali najevo, že je pohádka zaujala. A to musí být pro Vás největší vyznamenání. Já jsem byl potěšen také a trocha věcí, které bych v představení opravil, jsou ještě míň, než kosmetickými vadami. Takže s nelibostí musím Aleši Dvořáku přiznat, že nejsi jen excelentní herec, ale i dobrý režisér. A nezbude mě nic jiného, než doufat, že konečně už příště uděláš nějakou chybu. Abych se ti mohl posmívat…. Do Opatovic zdraví Petr Kouba.
Režie a výprava: Aleš Dvořák
Premiéry: 25., 26., 27. listopadu 2005, zapsáno z představení: 26. listopadu 2005
E-mailová adresa: alfiery@tiscali.cz, tel. 721 838 378