Texty: Jak jsem začal fotografovat? Rozhovor s Ivo Mičkalem připravil František Štibor

Jak jsem začal fotografovat?
Jak sem se dostal k divadlu?
Od útlého mládí jsem tíhnul k výtvarnictví, nedílnou součástí výtvarných příprav byl i fotografický přístroj. Po návratu z dvouleté základní vojenské služby mne zlákali kamarádi do ochotnického spolku v Jablonci nad Nisou, kde se mi dařilo několik let malinko překážet. Po nějakém čase mi bylo jasné, že je mi bližší chodit po divadelních prknech trochu jinak, a to s fotoaparátem. Začaly vznikat první divadelní fotografie, či spíše první
pokusy o ně. To už při cestách na divadelní festivaly a přehlídky v batohu foťáček nikdy nechyběl.
Zde se začala rýsovat po nějaké době i první spolupráce s Amatérskou scénou.
Divadelní prostředí je tajemné, divadlo dovede diváka uchvátit i umožní mu podlehnout iluzím. Pohled hledáčkem ještě navíc poskytuje fotografovi jeho vlastní tvůrčí prostor. Snažit se ho co nejvíce zvládnout se stalo mou ctižádostí, což se už neobešlo bez odborných základů. Po absolvování Pražské fotografické školy u profesorů Šmoka a Valáška v roce 1996 jsem opustil původní povolání a odešel takzvaně na volnou nohu. Jistá znalost ochotnického divadelního prostředí mi v začátcích byla důležitou základnou.
I nadále jsem každoročně pracovně navštěvoval festivaly jako Dětská scéna, Loutkářská Chrudim, Jiráskův Hronov, či Krakonošův divadelní podzim ve Vysokém nad Jizerou. Později se k nim připojila Divadelní Třebíč a FEMAD. V té době se objevila i nabídka z oblasti profesionálního divadla. Tou první byla spolupráce s Klicperovým divadlem v Hradci Králové, následovalo pražské divadlo ABC, Naivní divadlo v Liberci a brněnské divadlo Radost. Do současné doby se mé působení rozšířilo o pravidelnou spolupráci s řadou ochotnických spolků i o návštěvy některých oblastních přehlídek.
V profesionálním divadle se zvolna přihlásily o mé služby nové divadelní společnosti a agentury.

Koho jsem fotil z profesionálních a ochotnických herců?
Konkrétně si netroufám jmenovat. Je jasné, že se mi podařilo potkat se s celou řadou významných osobností, ale to až tak veřejně neventiluji. Dobří herci jsou i mezi mladýma, kteří zatím známí nejsou. Rovněž nebudu nikoho jmenovat z ochotníků. Podstatné je, že každá zkušenost může být pro mne přínosem, alespoň se o to snažím.

Proč jezdím na festivaly?
Odpověď je jednoduchá. Jezdím za divadlem, jezdím za známýma lidma, jezdím na příjemná místa a v neposlední řadě se to stalo i součástí mé práce.

Mám-li nějaké fotografické či divadelní krédo?
Myslíš, že bych měl už mít krédo? Pokud ano, tak snad mám, ale opět si ho zatím raději nechám pro sebe, co kdy bych ho ještě změnil nebo poopravil. Mohu ale posloužit snad malou zkušeností. I divadelní fotografování není ani tak zaměstnáním, jako spíše způsobem života či životním stylem. Podřídil jsem mu vše. Mám jednu výhodu, cestování mne baví.

Mám-li vzor?
Dříve se mi zdálo praktické si žádné vzory nepřipouštět, nechat se vést vlastním citem a vše si řešit sám. Dnes vidím, jak jsem se snažil, základní návyky a rukopis by mohly být už dost pevné. Možná je na čase si nějaké srovnání opatřit, třeba to bude k něčemu dobré. Uvidíme.
- rozhovor připravil František Štibor