Texty: TEJKL, Josef: V KAZNĚJOVĚ POOSMÉ - NP Divadlo jednoho herce

V KAZNĚJOVĚ POOSMÉ
A zřejmě nikoli naposledy, neboť národní přehlídku Divadla jednoho herce kaznějovští přivinuli již na hruď a ve svém klubu Šutr vytvářejí záviděníhodné zázemí. Přičteme-li ještě neúnavný a charismatický organizační tandem Ondráček-Šiková v barvách zaštiťujícího SČDO, přehlídka se prostě nemohla nevydařit.
A nic na tom nemění závěrečný soud poroty, jež se rozhodla neudělit ani jedné z osmi přehlídkových inscenací doporučení k případnému zařazení do programu Jiráskova Hronova.
Podstatné je, že rozborové semináře proběhly dělně a diskutovat bylo o čem. Porota ve složení Máša Caltová (předsedkyně), Jaroslav Vyčichlo, František Hromada a Josef Tejkl nebyla ke své radosti nucena nikomu mazat med kolem úst a problémy se pojmenovávaly i analyzovaly zcela otevřeně.
K nejkreativnějším a inscenačně nejucelenějším výkonům patřily bezesporu obě inscenace Jarky Holasové z Jaroměře, solitéra Zdeňka Vrágy z Hradce Králové a zkušeného matadora Jaroslava Kubeše z Českého Krumlova.
Inscenace Jarky Holasové O VLKOVI (vlastní úprava podle předlohy bří Grimmů) je přehledně vystavěna, s maňásky je zacházeno poučeně, scénografie je výtvarně zdařilá a vtipná. Herectví Jarky Holasové je plnokrevné, chce se napsat gruntovní. Situace rozehrává s něhou, nadhledem i laskavou ironií. Kapitolou zcela speciální je Jarčina schopnost zaměstnat nenásilně dětské i dospělé diváky a rozdělit se s nimi o hravost inscenace. Na rozdíl od mnohých jiných interpretů nemáme pocit manipulace či „brutálního“ násilí. Neváhá s maňáskem vlka opustit paravan a pracovat s ním stejně suverénně mezi dětmi. S přehledem dokáže vystoupit z děje, zastavit jej, oglosovat, elegantně se do něj opět vrátit.
Druhý její opus O SLEPIČCE vykazuje veškeré klady inscenace předchozí, byť se Holasová vyjadřuje tentokráte prostřednictvím loutek plošných (a nikoli náhodně, neboť kohoutek je vytvořen z řady různě nastavitelných segmentů, umožňujících jeho přesnou charakteristiku-zatímco přepilná a obětavá slepička je zdánlivě paradoxně téměř monolitem). V této inscenaci zapojuje diváckou obec snad ještě vtipněji a důmyslněji (kráva žvýká nabídnutou žvýkačku, svini-tedy radostně chrochtajícímu hošíkovi-je ex post ustřižena kadeř-štětiny s laskavým souhlasem milující matky…). Na rozdíl od inscenace první si však autorka sobě samé (interpretce) nakladla četné pasti. Dalo by se ještě škrtat, selektovat některé motivy, aby výsledný tvar nepůsobil příliš rozběhaně, zahlceně. Feministická nota, s níž si autorka průběžně pohrává, je vítaným bonusem pro diváka dospělého, a to obého pohlaví.
POPIS LÁZNÍ KUKS V ČECHÁCH, PATŘÍCÍCH JEHO ŘÍŠSKÉ HRABĚCÍ MILOSTI EXCELENCI HRABĚTI VON SPORCK v interpretaci Zdeňka Vrágy z Hradce Králové je především objevem dramaturgickým. Těch se ovšem překladatel Hanckeho textu Stanislav Bohadlo dopouští doslova na běžícím páse (je duší festivalu Barokní Kuks a pro každý jeho ročník vyloví ze šporkovských archívů na světlo boží několik zapomenutých perel). Vrága se zmocňuje tohoto laudatia v intencích svého daru být hercem inzitním za všech okolností. S pavoučí mrštností brázdí hrací prostor, chrlí verše, atakuje přítomné a zejména pozdně příchozí a ve svém spíše rokokovém kostýmku kouzlí někdejší kukskou atmosféru lázeňskou včetně sítě trubek, jimiž zurčí léčivé prameny. Dynamický part dokáže ku prospěchu věci prostřídat statickým, v němž starobylé verše zazní náhle plynuleji, patetičtěji, závažněji. Pokud tento solitér nalezne sílu přehodnotit přebujelost svého skotačení prostorem a z tohoto mnohdy nelogického Brownova pohybu učinit logický a vědomý, pokud souběžně přehodnotí též časté macerování veršů téměř na jednotlivá slova bez zjevného důvodu, dočkáme se zážitku nejen inzitního. Sám o tom však (naštěstí?) pochybuji.
Na rozdíl od výše zmiňovaných Jaroslav Kubeš z Českého Krumlova byl nejen režírován (René Vápeník), nejen vybaven skvělou profesionální scénografií /Petr Kolínský/, dokonce mu byl text PŘÍPAD KLAUNOVA OMŠELÉHO KABÁTU dedikován samotným autorem Zdeňkem Pošívalem. A dlužno přiznat, že nejen text, ale i potažmo scénografie jsou nosné, filozoficky vrstevnaté a doslova zvou do lákavých nostalgických bran, otevřených dokořán. Zkušený režisér a vynikající herec však do nich vstupují s respektem natolik nábožným, že zapomenou svou nejcennější devízu, člověčinu, v šatně.
Takzvanou říši středu reprezentoval Jarda Střelka z České Kamenice (autorský text KNIHOVNÍK) a Tomáš Krejča z Prahy (OSAMĚLOST FOTBALOVÉHO BRANKÁŘE). V jejich inscenacích jedna složka fungovala či dokonce svým způsobem zářila, ty další se však vymkly kontrole či se zvrtly směrem nežádoucím.
Zcela v podpalubí letos skončila paní Tereza Slavíková z Křivoklátu. Obě její produkce (STAROČESKÁ LEGENDA SVATOVÁCLAVSKÁ a ADVENTNÍ PUTOVÁNÍ ZA HVĚZDIČKOU BETLÉMSKOU) byly prezentovány jako lidové divadlo. Pod tento všeobjímající pojem se autorka/interpretka téměř po vzoru Zdeňka Nejedlého snažila ukrýt neumětelství, svévoli v nakládání s prameny, sklon k manipulaci… Jediné, co upřímně neskrývala, byla informace, že vše podřizuje tomu, aby výsledný produkt byl dobře prodejný. Prodejnost je ovšem kritériem mimouměleckým a porota ji rozhodně nemohla paní Slavíkové přičíst k dobru. Tím spíše, že-na rozdíl od Jardy Střelky-po reflexi, natož sebereflexi-netoužila.
A tak dodejme již jen to, že ve městě, kde žezlo třímá zpěvné ptactvo (starosta Sýkora, místostarostka Špačková…) je této přehlídce dobře, zvlášť když místní potentáti umí i hezky zacvrlikat. Uvítací proslov ing. Sýkory na městském úřadě-kdyby byl přihlášen do soutěže-mohl ozdobit budoucí Jiráskův Hronov. Snad příště!
Josef Tejkl
(Psáno pro Amatérskou scénu, red. kráceno.)