Texty: NĚMEČKOVÁ, Elvíra: DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA OTVÍRÁNÍ 31. 3. - 1. 4.2007.

Deník dětské scény 2007, č. 0.
NĚMEČKOVÁ, Elvíra: DIVADELNÍ PŘEHLÍDKA OTVÍRÁNÍ 31. 3. - 1. 4.2007.

Do poroty letošního Otvírání jsem přišla tak trochu z jiného světa. Svým vzděláním a povoláním
patřím do kolonky „tanec“. Kromě všech možných jiných aktivit, které mě s ním pojí, zasedám
často v porotách přehlídek scénického tance. Vidět přehlídky dětské dramatické tvorby se mi poštěstí málokdy. O to více si tyto příležitosti užívám a vychutnávám. Není to jen tím, že je to vítaná změna a příjemné osvěžení. Užívám si to, čím se divadlo od tance liší a poslední dobou ještě více to, co tyhle obory spojuje. Těch paralel vidím čím dál tím více.
Jednou z věcí, která pro mě dětskou dramatickou tvorbu a dětský scénický tanec spojuje, je to, že obsahují dvě roviny – rovinu pedagogickou a rovinu tvůrčí. Obě jsou nesmírně důležité a nedají se od sebe oddělit. Nejlepší věci člověk na jevišti vidí ve chvíli, kdy se obě podaří dostat do rovnováhy.
Vy divadelníci máte v něčem zdánlivě snadnější život. Dětské dramatické tvorbě je na první pohled dopřána jistá bezstarostnost. Tanec, stejně jako zpěv a instrumentální hudba, před sebou
valí balvan základní technické průpravy. Ono penzum dovedností, které je nutné k tomu, aby dítě
vůbec bylo schopné zahrát jednoduchou skladbu, zazpívat složitější píseň, či zatančit jakýkoliv tanec.
Činohra si vedle nich poskakuje s lehkýma nohama a volnýma rukama. Vedoucímu souboru v roli pedagoga-režiséra trvá nesrovnatelně kratší dobu, než může dítě postavit na jeviště. Kromě toho má něco, o čem se pedagogovi-choreografovi ani nesnilo: má v ruce text! Má ony noty, které mu někdo jiný připravil. Má záchytný bod, pevnou podlahu, která je jasně definovaná a od které se může libovolně odrážet. Pedagog-choreograf je na všechno sám. Dá-li se choreografie přirovnat k textu, pak si jej musí nejen napsat, ale mnohdy si musí vymyslet také jazyk, abecedu a fonetickou soustavu a musí ho své interprety pokaždé znovu naučit číst.
Na druhé straně jste zase ochuzeni o ono osvobozující dobrodiní „výtečné interpretační techniky“. Její přednosti oceníte ve chvíli, kdy po mnohaměsíčním úsilí z vám svěřeného tvorečka nedokážete ani pod pohrůžkou brachiálního násilí vydolovat jakýkoliv výraz. Vždycky se pak můžete utéct k etudám a nekonečným opakováním několika kroků docílit absolutní dokonalosti v jejich provádění. Technika je báječný oděv. Když se dobře použije na zakrytí bezduchosti formy, vydá za tuny brokátu. V tomhle ohledu je herec na jevišti vždycky tak trochu nahý.
Teď ale zpátky k letošnímu Otvírání. Co si z téhle přehlídky pamatuji nejvíce? Především šťastné děti. Možná o něco sebevědomější, než ty, které potkávám na tanečních festivalech. Možná o něco silnější v kramflecích a decibelech, ale stejně zaujaté tím co dělají. Stejně tak ve mně zanechala něco každá z inscenací, které jsem viděla. Některé jsou mi blíž, některé jsou mi vzdálenější, některé mi přinesly mrazení v zátylku a spoustu otázek. Někde byla jasná ruka režiséra, která celý tvar od počátku do konce uhnětla, jinde možná převážila vůle dětí. Některé stály na textu, jiné na gestu, ale ve všech bylo něco, co mi přineslo inspiraci, ať už v jakémkoliv smyslu toho slova.

Ze všech autorů či vedoucích, kteří se na této přehlídce představili, je mi asi z pochopitelných důvodů nejblíže práce Lenky Tretiagové. Měla zde letos dvě inscenace. Ta první, určená malým dětem z Dětského studia Divadla Ponec, se jmenovala O Uršule. Lenka Tretiagová je výjimečná osoba jak v dětské činohře, tak v dětském scénickém tanci. Stojí rozkročená mezi dvěma póly a dobře udržuje rovnováhu. Na přípravu tanečníků jde přes dramatickou výchovu a na přípravu činoherní přes pohyb. Výsledkem jsou děti, které přesně vědí, jak zacházet s jevištěm. Její potěr ani v nejrannějším věku nebloudí v prostoru. Přesně ví kde stojí a proč. Ví, kde a kdy začíná pohyb, nebo herecká akce. Mají-li rekvizitu, vědí proč ji mají a co s ní mají dělat a navíc se vždycky chovají jako soubor. Cítí se na jevišti navzájem. To je věc, kterou člověk mnohdy marně touží vidět i u profesionálů. Uršula je ukázkou toho, jakým způsobem této kvality dosahuje. Je to krátká hříčka o holce Uršule a skřítcích, kteří se snaží dostat něco z jejího koláče. Báječně si na ní procvičí práci s prostorem a zákonitosti akce a reakce. Má-li nějaký nedostatek, tak dramaturgicky nevyjasněný konec, nicméně spíš než inscenační počin má tahle věc velikou hodnotu pedagogickou.

Ronja, dcera loupežníka, druhé představení Lenky Tretiagové, je naopak určená starším dětem. Přivezlo jí Taneční studio Light při ZUŠ Na Popelce. Vznikla na motivy stejnojmenné knihy Astrid Lindgrenové a spojuje velmi zajímavým způsobem taneční pasáže s mluveným slovem. Zasluhuje býti viděna v lepších podmínkách, než v jakých jsme ji měli možnost vidět my. Zasluhuje jeviště a dobrou akustiku. Smekám před nasazením, s jakým ji všichni zúčastnění hrají a tančí.

Dalším velice zajímavým představením byl Němý film skupiny KUK ZUŠ Biskupská Praha 1, kterou vede Ivana Sobková. Originální kousek. Příběh vyprávěný prostředky němého filmu. Byl by v podstatě dokonalý, kdyby soubor ještě trochu zapracoval na technice – celá tahle hezká, lehká a vtipná věc stojí a padá s gestikou a pantomimickými schopnostmi interpretů. Věřím, že se to ještě změní. Mají tu nejlepší motivaci – postoupili na celostátní přehlídku.

Stejně tak mi v paměti zůstane pohádka O cikánské lásce souboru Počerníčci, v režii Báry Jelínkové a Saši Ptáčkové. V podstatě dokonalý celek, na kterém bylo vidět neuvěřitelné množství práce, které si osobně nesmírně vážím: jazyková, herecká příprava, zpěv, hudba a tanec. Možná, že až něčím přesahuje rámec amatérské tvorby. Tomuhle představení sluší volné prostranství. Je rozmanitější, má silnější atmosféru, ale stálo by za to řešit problém s přesným vymezením scénografie, která je mnohdy imaginární, a proto se někdy dubluje, někdy přemisťuje a divák v ní trochu tápe. Jestli tahle inscenace má v něčem drobný problém, tak je to adekvátnost použitého materiálu k věku interpretů. Je nesmírně pěkné, že je zde využito celého souboru, od nejstarších po nejmladší děti. Měly by ale mít roli přiměřenou svému věku. Nemůžou dělat to samé, co ti „dospělí“. Není to ani třeba. V cikánském ležení je pro malé děti spousta místa.

Velmi zajímavou předlohu měl zase Pan Pes a jeho přátelé od VY-PRO-MY-PRO ZŠ Zličín pod vedením Dany Svobodové. Jejími aktéry byla zvířata v poněkud netradičních rolích. Zaujal mě způsob stylizace některých momentů ve hře. Třeba jízda Pana Psa na koloběžce prováděná na židli.

Představení Pravda o Sněhurce souboru Náhoda ze ZUŠ Klánovice, které napsal a nastudoval Michal Černý, mělo také své kouzlo. Celá inscenace působila sice malinko chaoticky, ale byly v ní i muzikálové prvky, který by stálo za to dotáhnout do konce. Sympatické bylo, že si děti samy vytvářely výtvarnou složku představení. Bylo poznat, že k ní mají velmi osobní vztah. Bylo to sympatické i přes to, že je jejich kulisy v mnoha momentech technicky zrazovaly. I přes to, že na jevišti bylo někdy až příliš veliké množství rekvizit. Byly prostě jejich.

Trochu podobně na tom byla i Moderní pohádka v nastudování paní Kateřiny Bajerové a v podání dětí ze ZUŠ Kladská. Byla to původní hra tak trochu o Červené Karkulce a tak trochu o Šípkové Růžence a tak trochu jí chyběla pointa, ale i tady se děti podílely na scénografii a hrály pohádku s chutí.

Rozum a štěstí od téhož souboru a stejné autorky pro mě byl zajímavý použitím stylizace, kterou se podařilo udržet od začátku až téměř do konce. Stálo by za to zamyslet se nad scénickou hudbou.

DDS Ty-já-tr- Načerno mladší, DDM Praha 7 skvěle odrecitoval celý Český rok. Autorkou inscenace byla paní Radka Tesárková. Někde na počátku jsem mluvila o paralelách. Tahle věc mi připomíná propracovanou choreografii, ve které člověk obdivuje technickou vyspělost tanečníka, ale ze které čiší chlad, protože přes onu úžasnou techniku nedohlédne na jeho duši. Krásný námět, odrecitovaný způsobem, před kterým se skláním, ale je velmi staticky jevištně pojatý. Nevím do jaké míry si to děti opravdu užijí. Myslím, že jim nebylo dovoleno ke vzniku téhle inscenace ničím přispět. Možná by stálo za to oddělit od celku Vánoční hru. Logicky sice celý cyklus završuje, ale vydá za samostatné představení.

Poslední dvě hry, které jsem na přehlídce viděla, mi uvíznou v paměti asi tím, že mě přinutily klást si různé otázky. Tou první byl Dům na zbourání z pera Tenessie Williamse v podání žáků HELE, ZUŠ Křtinská, Praha 4 a v nastudování paní Hany Robotové -Doulové. Je to nádherná hra, ve které jsou věty, které vibrují v morku kostí. Nemůžu ale souhlasit s paní režisérkou, že je to hra pro čtrnáctileté děti, protože je o čtrnáctiletých. Ani s jejím argumentem o Shakespearově Julii. Shakespeare Julii napsal jako třínáctiletou, ale nevěřím, že kdy počítal s tím, že tuhle roli bude tak mladé děvče hrát. Notabene ji psal pro chlapce. A také nevěřím, že to dětem nemůže ublížit. Opět ty mé taneční paralely. Problém není přimět nevyzrálého tanečníka, aby otočil dvě piruety. Nebezpečí je v tom, že ty dvě piruety nakonec udělá. Nedostane se k nim ale tou správnou cestou, která mu za čas dovolí otočit piruety tři. Bude už vždycky umět otočit dvě piruety, ale jenom jedním jediným způsobem.

Darebák David a nová učitelka od souboru TAJGYSTAJGI ZUŠ Biskupská, Praha 1, který vede paní Hana Trázníková, je pro mě asi oříškem nejtěžším. Tahle miniatura o malém prevítovi, který má nad každým navrch, má pro mě trošku podivnou morální pointu. Nemůžu se zbavit
pocitu jisté pedagogické bezradnosti a neřízeného režijního chaosu. Jediné, co si tu děti mohou skutečně užít, je naprostá anarchie a svoboda nahlas a veřejně říkat sprostá slova. Možná ale, že i tohle je v životě důležité!
Elvíra Němečková