Texty: HECHT, Michal: Soukání v pohybu. Ostrov, 27.4.-1.5.2007. AS 2007, s. 3, s. 71-72.

HECHT, Michal: Soukání v pohybu. Ostrov, 27.4.-1.5.2007. AS 2007, s. 3, s. 71-72.

Soukání v pohybu
Autor: Michal Hecht 19.06.2007 Čtenářů: 59 Diskuse: 0
Ostrov, 27. 4.– 1. 5. 2007

Je pátek 27. května odpoledne. Nedávno ještě ošuntělé, dnes půvabně barevné náměstíčko ve městě Ostrově se podezřele začíná plnit lidmi. Jindy tu kolem dvou nádherných fontán jezdí jen pár místních dětí v předpisových helmách na kolech, ale dnes se sem stahují davy. Mají jediný a stejný důvod – Soukání 2007.
Soukání 2007 v Ostrově mělo nejen neuvěřitelně krásnou atmosféru, ale i kvalitu. Byl jsem tam poprvé, tak to nemohu porovnat s předchozími ročníky, ale s jinými přehlídkami ano a stále na své větě trvám. Mojí funkcí bylo vést rozborový seminář s vedoucími souborů, o což jsem se snažil s nejlepším vědomím a svědomím. Atmosféra u nás na seminářích byla vždy dobrá a věřím, že pro jednotlivé, pro ty právě kritizované, či chválené vedoucí souborů, i přínosná. Po pátečním zahájení v 15,00 a odehrání dvou představení, jsme se poprvé sešli a nepracovali. Místo rozborů, které jsme si samozřejmě nechali na den druhý, až bude to ráno moudřejšího večera, jsme se se sklenkou v ruce seznamovali. Upřesňuji, že jsme se neseznamovali se sklenkou, ale navzájem. Sklenku jsme, jak bylo vidno, už každý z nás poznal dříve.
V tu samou dobu se lektoři tvořivé dramatiky Martin Vasquez a Hanka Malaníková seznamovali se všemi ostatními účastníky. Páchali na již zmíněném náměstí nějaký sbližovací happening. My seminárníci u sklenek jsme nevěděli, co tam dělají, ale ze spousty radostných výkřiků, které k nám oknem doléhaly, jsme poznali, že jsou nadšení. A to ani sklenky neměli, pochopitelně, protože většina z nich byla ještě nezletilá. A takhle se pak scházeli vždy, když jsme my rozebírali, aby také rozebírali, ale svým, hravým způsobem. Všichni účastníci si práci Martina a Hanky nesmírně pochvalovali.
A nyní už k programu:
V ten pátek odpoledne se po úvodním slovu všechny soubory představily. Jak jinak, než divadelním ztvárněním toho, co jsou zač. Bylo to nádherně zpracované a reakce diváků byly nadšené.
Soukání má jednu zvláštnost. Koná se tady vždy nějaká soutěž pro školy a jednotlivce. V letošním roce pohybovém, jak jinak než v pohybu. Před hlavním programem vždy vystoupily, jako předskokani, děti z různých škol z okolí se svojí pětiminutovou choreografií. Je to taková interní soutěž připojená k festivalu. Diváci vždy poté ohodnotí jejich výkon body a na závěr je vyhlášen vítěz. Letošní ročník zvítězila 3. ZŠ se skupinou Lentilky.
Krom toho na festival přijala pozvání jako host profesionální taneční skupina Damaru Praha s představením Kathak.
A teď už k hlavnímu programu:
Soukání 2007 mělo pro letošek zadané téma: \"Divadlo v pohybu\". Proto se zde sešly soubory převážně s pohybovým divadlem nebo taneční.
Jako první se nám představilo studio Magdaléna /Ludmila Rellichová/ z Rychnova u Jablonce nad Nisou s představením Istanus. Nádherná taneční choreografie, rituál o tom, co nás ovlivňuje, že se můžeme vzepřít, ale stejně podlehneme. Celý lektorský sbor se shodl, že děvčata byla perfektně technicky vybavená a jejich představení mělo jasný dramatický tvar a odkaz. Ten posílily, všemi kvitovaným závěrem, když místo děkovačky se protagonistky přeplazily přes hlavy diváků a svůj odkaz na nás tak opravdu fyzicky přenesly. Studio Magdaléna festival nejen zahájilo, ale také ukončilo, představením stejné kvality Obrazy lidství. O člověku, jeho jednání a lásce.
Dále chronologicky, jako druhé v pořadí, přichází na řadu představení souboru HOP–HOP /Irena Konývková/ z Ostrova – Večerní máj. Úžasné v oblasti jazykové (hráli totiž v angličtině), ale i v pohybu. O lásce a moci. Herci podali neuvěřitelný herecký výkon a lektorský sbor nevyslovil jedinou kritickou připomínku. Se stejnými ohlasy se setkalo jejich druhé představení V bludišti mého srdce, které se hrálo na malé scéně ostrovské ZUŠky v neděli večer. Experimentální poezie slovní i grafická, ověnčená expresivním pohybem. V obou představeních předvedli protagonisté vynikající divadelní cítění a schopnost dokonalého spojení slova a pohybu. Abych vyčerpal vše z jedné dílny, zmíním se hned o nedělním představení souboru HOP–HOP, ale tentokrát jeho dětské skupiny. Jejich skoro premiéra (hráli to totiž podruhé v životě) Dar ohnivého ptáka, bylo velice milé dětské představení. Trochu neučesané, s roztomilými chybičkami, ale opravdově nebylo co vytknout. Děti odvedly vynikající práci a ukázaly, že jednou adekvátně nahradí starší HOP–HOPáky.
Abych se chronologicky vrátil, musím k sobotnímu ránu, kdy se nám představil soubor Netopýr /Kristýna Černá/ ze Zlína s představením Okteto. Koláž šesti příjemných choreografií, propojených svérázným hereckým sólem – rolí nevrlé uklízečky, která měla za úkol být na jevišti tak dlouho, než se její kolegyně převléknou. Svoji roli zvládala suverénně, ale kolegyně se zbytečně moc dlouho převlékaly. Odpoledne slunečného dne nám zatemnilo chorvatské představení Herbarij noći skupiny Kuntrata /Davor Mojaš/. Lektorský sbor se jednohlasně shodl, že to nebylo divadlo, ale jen scénické výjevy, které se z jednoho do druhého přeměňovaly za zpomaleného pohybu čtyř protagonistek. Bylo to pomalé a nikdo nepochopil o čem. Když jsme se to snažili chorvatskému vedoucímu souboru na našem semináři vysvětlit, řekl, že to tak chtěl a odjel. Chyběl totiž při seznamování. Naopak samou chválu si vyslechli tři protagonisté (vedoucí /Hana Franková/ musela odjet dříve) divadla Dagmar z Karlových Varů, kteří na letošní Soukání přijeli s představením Koně. Svým výkonem si získali nejen všechny diváky, ale i sbor lektorů. Předvedli bezvadně divadelně ucelenou koláž ze tří literárních příběhů ruských klasiků o koních i o nás. Sobotní divadelní maratón završila pozdě večer ohňová show souboru HOP–HOP, která se odehrála na náměstí před kulturním domem. Byl to krásný závěr dne.
Nedělní ráno bylo již zmíněno a tak se rovnou podívám na odpolední představení slovinského divadla Artizani /Irena Rajh Kunaver/ The golden bird. Výtvarně velkolepé, nádherné kostýmy, spousta efektů. Byla to mozaika snad všech stylů (loutkové, stínové, černé divadlo, pantomima, atd.), což bylo asi na úkor příběhu. Herci se nám v úvodním představování ukázali jako víteční akrobaté, ale bohužel v tomto představení to zúročili minimálně. Nedělní večer zakončilo kontroversní představení Na poslední chvíli a taneční oddělení z Ostrova – Dcera Evina. Scénická koláž, která se snaží zobrazit věčný rozpor mezi ženskou duší a tělem. Krásná mladá děvčata, výborně pohybově i hlasově vybavená, která na nás diváky natvrdo a bez servítku vybalila všechny své trable mezi svým tělem a duší, ale pouze v sexuální oblasti. Věřím, že mužská část publika byla nadšená, ale ženská a hlavně ta mladšího věku, se nechala slyšet. Prý to bylo vulgární, už toho bylo moc nebo se prý za protagonistky samy styděly. V každém případě dívčiny na jevišti sklidily obdiv – s jakým nadhledem a beze studu se nám takto otevřely.
Jako poslední v mém výčtu, předposlední z festivalu (nakonec vystupovalo studio Magdaléna, jak výše uvedeno) a první pondělního rána, vystoupilo rakouské divadlo Forced Emotions /Walter Lexmüller/ s představením Hells Kitchen. Divadlo plné energie, sršelo z nich mládí, vše, co na jevišti dělali, dělali naplno a s nadšením. Řešili problém globalizace po svém. Byla to opravdovská výpověď té generace. Možná moc mladě pojatá, lektorský sbor se shodl na názoru, že by to bylo nádherné představení studentů pro studenty, ale už ne tolik pro širokou veřejnost.
Celková kvalita tohoto festivalu byla opravdu vysoká. Výběr představení a dramaturgie celého festivalu byla vynikající a organizačně bylo vše zvládnuto na jedničku. Za to je třeba poděkovat všem organizátorům, ale hlavně Ireně Konývkové a jejím HOP–HOPákům. O umělecké kvalitě nelze pochybovat. Nebylo tam jediné představení, které by nudilo nebo by se za něj člověk musel stydět. Nebylo cílem srovnávat, ale přesto musím vyzdvihnout práci Ireny Konývkové, neboť veškerá její dílka mě zasáhla.
Loučit se je vždy těžké, ale po tak krásně prožitém prodlouženém víkendu, dvakrát. Soukání 2007 se opravdu povedlo a to díky všem kdo se na vzniku podílel, ale hlavně díky všem zúčastněným souborům a jejich vedoucím. Nezbývá, než se těšit se, že za dva roky...