Texty: EXNAROVÁ, Alena: Turrnovský drahokam po sedmnácté

Turnovský drahokam po sedmnácté


Krajská přehlídka pro Liberecký kraj a Český ráj se konala 17. - 18. března již tradičně v Městském divadle v Turnově. Krása turnovského divadla byla jako každoročně dotvořena výzdobou a tak jsme loutky potkávali opravdu všude. Také v některých výlohách turnovských obchodů, které přehlídku propagovaly. Důkazem toho, že si v Turnově své přehlídky i loutkářů váží byla přítomnost paní starostky Hany Maierové, která přehlídku zahájila i zakončila. Slavnostní atmosféru přehlídky i její dobrou návštěvnost podpořilo rovněž již tradiční losování vstupenek dětských diváků o pěkné ceny. Dětští diváci také svým hlasováním rozhodli o udělení putovní ceny, podle níž nese přehlídka své jméno. Letos ji získal LS Klubíčko ze Cvikova za inscenaci hry Marie Kownacké Švec dratvička.

Na přehlídce bylo k vidění celkem 11 představení – 7 z nich soutěžilo o postup na Loutkářskou Chrudim, 5 souborů zahrálo jen tak pro radost sobě i nám. Na závěr pak vystoupil host přehlídky – Divadlo Matýsek z Nového Boru s autorskou inscenací manželů Vaňkových O kominíku Josífkovi. Jejich představení jsem bohužel nemohla vidět, neboť jsem v té době měla, spolu s kolegy porotci Karlem a Matějem Šefrnovými, „vyhodnocovací“ povinnosti soutěžní části přehlídky.

Nejprve tedy něco o nesoutěžních představeních. Přehlídku zahájil LS Ještěd z Českého Dubu pohádkou Vlci a kůzlátka, kterou napsal člen souboru Pavel Pechanec. Hráli marionetami, odkrytě, částečně na forbíně, částečně v kukátku, hráli i „živě“, kdy některé postavy představovali herci, sedící v kukátku a komunikující s loutkami. Po straně pak byla tříčlenná kapela, která děj komentovala a obstarávala hudební doprovod k písničkám. Trochu více se povídalo, než dělo a občas trošičku „začouhal“ vztyčený prstíček. Vcelku ale bylo představení sympatické svou chutí a vervou, s níž hráli všichni – jak ti nejmladší, tak ti dříve narození. Protože v tomhle souboru se k společné tvorbě spojují v podstatě všechny generace. Část především mladých členů tohoto souboru se pak vyděluje ještě do souboru Z ranče Wlkana – Dagmar Čemusová s nimi připravila svoji verzi pohádky O veliké řepě. Po „dvorečkovém“ úvodu (muzikanti, upadne kulička z paličky od bubnu, muzikant místo ní najde semínko, které zasadí…) se hraje maňásky za paravánem a schyluje se k nápaditému tahání řepy, kdy dědeček z jedné strany tlačí a ostatní se postupně proti němu připojují, aby táhli…, až se najednou objeví před paravánem kočka a poté i myš, které představují namaskovaná děvčata a zapojují se do tahání řepy. Škoda.

Ševce Dratvičku hraje LS Klubíčko Cvikov odkrytě marionetami a zabydluje celé jeviště, kde má vyznačena jednotlivá prostředí, a šikovně se tak vyhýbá přestavbám. Hraje sice únanovskými marionetami, ale vodí a rozehrávají je velmi dobře a také mluvičský a pěvecký výkon herců je na slušné úrovni. Veršovaný text a písničky ale způsobují, že představení plyne poněkud stereotypně a jen občas něco výrazněji vybočí.

Spojáček z Liberce zahrál úpravu staré Průchovy hry O zakleté labuti. Hrál odkrytě marionetami ve velmi pěkně vymyšlené, s loutkami výtvarně korespondující scéně: do soklu byly zasouvány kulisy vytvářející odpovídající prostředí. Při přestavbách byl sokl prosvícen a sledovali jsme plující labuť. Liberečtí jsou zkušení loutkoherci a tak kdyby věnovali zkoušení více času než jak přiznali, jistě by dokázali i v tomto poklidně plynoucím a upovídaném textu zdůraznit dramatičnost klíčových momentů příběhu. Pochválit je ale třeba rozhodně Janu Krauseovou, jejíž Kašpárek byl díky vynikajícímu loutkohereckému projevu skutečně nejvýraznější postavou celého představení.

LS Mléčná dráha ZUŠ Semily předvedl dvě krátká představení v režii své pedagožky Hany Mockové. Nejprve Ryby od Ilji Hurníka a poté Slípku pipku od Pavla Šruta. V obou případech šlo o kultivované vyprávění prozaických příběhů prostřednictvím plošných loutek. Tolik k představením mimosoutěžním.

Pokud jde o představení soutěžní, začnu těmi mládežnickými. Mladí lidé z jinak už řadu let existujícího LS Popelka z Lomnice nad Popelkou se rozhodli udělat si divadlo po svém. Jeden z nich, Petr Sládek, zpracoval za využití starší dramatizace a předlohy J. Čapka pohádku Jak pejsek s kočičkou dělali velký úklid. Na scéně paraván (zdobený sítěmi s odpadky), před něj vylezou dvě strašidla, která uvidí děti a rozhodnou se zahrát jim pohádku. Pak už se hraje maňásky trochu zmodernizovaná verze o tom, jak pejsek s kočičkou myli podlahu – zavolají mobilem úklidovou službu a ta jim poradí, co dělat. Někdy trošku zbytečně dlouhé řeči, které maňáskům nesvědčí. Navíc je špatně rozumět, bytelný paraván hlasy tlumí. Ale také hezké akce vidíme: při úklidu se značně práší, při mytí unikají bubliny… Strašidla před paravánem trochu nelogicky moralizují o potřebě uklízet, a přitom mají sama všude binec. Představení končí, asi trošku z bezradnosti, výzvou dětí ke společné písničce. Vrtal nám hlavou smysl toho „strašidláckého“ rámce, ale při povídání si s touto sympatickou partou jsme se dozvěděli, že všechno vzniklo pro zahrání při oslavě čarodějnic a tím to původně mělo skončit. Je dobře, že neskončilo a věřím, že o nich ještě uslyšíme.

To soubor Tak co?! ZUŠ Chlumec nad Cidlinou už patří k ostříleným bardům loutkářských přehlídek. Představil se s inscenací Cirkus. Jeho předchozí inscenace (s výjimkou loňské, kdy se pokusil o ucelený příběh) se skládaly z jednotlivých výstupů a etud, tu více tu méně souvisejících a navazujících, ale téměř vždy zábavných. Tak tomu bylo i letos. Pod taktovkou „vyvolávačky“ jsme viděli sled výstupů, více či méně výrazně vypointovaných a pak závěrečný výstup, nebo spíš ucelené představeníčko s prasátky, které se poněkud vymykalo. Pak jsme se dozvěděli, že bylo připraveno a hráno samostatně: herci komunikují s dětmi a děti mají zakřičet „ne“ pokaždé, když prasátka chtějí udělat něco, co by neměla. Funguje to skvěle. Komunikace s divákem a schopnost na něj reagovat je vůbec silnou stránku tohoto souboru. Udělili jsme jim ocenění „za inteligentní zábavu s didaktickým připodotknutím prasátek“. (Poznámka: protože odpadlo plánované představení, které se mělo hrát v jednom bloku s chlumeckým, soubor ještě přidal starší představení Lakomé Barky, které stále nic neztratilo na svém půvabu).

S LS Štokrle ZUŠ Semily jsem se setkala, pokud mě paměť nemýlí, poprvé a bylo to určitě setkání šťastné. Dva šikovní a evidentně nadaní kluci (středoškolského věku?) Pavel Martinec a Jakub Kovář předvedli autorské představení nazvané Africký příběh. Začíná tím, že oba aktéři přivlečou na scénu „karavanu velbloudů“ – židle s opěradly překrytými látkou a na každém dva žluté hrby. Jdou se uložit ke spánku, aby si odpočinuli. Najednou scéna ožije, hrby se stávají pouští a na nich se postupně objevují rostliny a živočichové, tak jak postupuje příběh, nebo spíš jednotlivé sekvence, neboť výrazný dějový oblouk příběh nemá, všechno je jen tak lehce, ale nápaditě nahozeno. Plošné loutky jsou půvabné a šikovně zasunuty do hrbů, aby mohl samy stát, vše okořeněno pěknými nápady při veškerém jevištním konání a vyprávění, zvukovým doprovodem (pomoc třetí osoby). Pak najednou všechno zmizí, jen hrby zůstanou a opět se stávají velbloudy. Vodiči karavany vstávají a pokračují ve své cestě. To, co jsme sledovali, byl jejich sen. A byl to vydařený sen. Oba aktéry jsme ocenili za herectví a za inscenaci a tuto inscenaci doporučili na druhém místě k postupu na Loutkářskou Chrudim.

LS Kordula z Liberce přivezl pohádku Kdo řekl mňau. Pavlína Kordová hrála tentokrát se svými dvěma dcerami – obě vodily maňásky, zatímco Pavlína hlavně komunikovala s dětmi a vyprávěla. Začala tím, že měl přijet ještě Pavel, ale že se zpozdil a tak že zatím bude malovat, co si děti budou přát. Tak se taky dělo, až se po trochu dlouhém a na Pavlínu nezvykle málo energickém úvodu přešlo ke hraní pohádky. Nakonec Pavlína řekla, že tedy tu pohádku nějak odehráli i bez Pavla. Myslela jsem si, a kolegové z poroty též, že jmenovaný Pavel je fiktivní součást scénáře. Teprve z údajů o inscenaci a textové předlohy jsme zjistili, že v této inscenaci skutečně hraje, ale náhle onemocněl. Takže klobouk dolů, že tohle Pavlína s děvčaty zvládly tak, že jsme to nepoznali a na slušné úrovni.

LS Martínek z Libáně se díky svému principálu Janu Řezníčkovi věnuje v hojné míře pěstování marionetového divadla, tak jak jej hrávali kočovní loutkáři. Honza je výborný mluvič a tak i v inscenaci Don Šajn (text podle kočovného loutkáře Josefa Rumla), kterou do Turnova přivezli, zvládl na velmi dobré úrovni odmluvit všechno postavy s výjimkou Kašpárka. Toho jediného přenechal kolegovi. Problémy se objevily v ne zcela nápaditém vodění loutek a především v koordinaci vodičské složky s mluviči. Určitě by se vyplatilo věnovat zkoušení více času, protože dispozice pro tento druh divadla soubor má. Janu Řezníčkovi jsme udělili ocenění „za udržování tradice marionetového divadla a herecký výkon v mnoha rolích“.

Velmi příjemně mě překvapilo představení LS Maminy BOĎI Jaroměř. Loni obě zkušené loutkoherečky podle mého názoru trošku plýtvaly svými schopnostmi na slabé předloze (mohli jsme je vidět mimo jiné v Okénku loutkářských tradic na LCH). Letos to je naštěstí jinak. Jana Dvořáčková napsala na motivy vlámské pohádky hru Bílá a Černá Fróna a hraje ji spolu se Zdenou Broukovou na stole a dvou židlích („detašovaných“ dějištích) v hezké a funkční výpravě, s marionetami dvou velikostí i miniaturními „spoďáky“ podle toho, zda se děj odehrává v interiéru či jak velký úsek krajiny je zabírán. Obě herečky spolu začínají ve vzájemné komunikaci trošku „antagonisticky“, ale posléze spolupracují k šťastnému konci příběhu o matce, které měla dvě dcery, tu krásnou nenáviděla a chtěla zničit, ale díky vzájemnému vztahu obou sester se to nepovedlo. Do hry zapojují i dětské diváky, kteří přicházejí udělat ze svých ručiček most, aby Bílá Fróna mohla přejít jezero. Působí to samozřejmě a nenásilně. Stejně nenásilně (a až neuvěřitelně ukázněně) působí zapojení pětileté Zdeniny dcerky obstarávající přesně sporadický zvukový doprovod. Ocenili jsme Janu Dvořáčkovou za hru, J. Dvořáčka a P. Brouka za výtvarné zpracování inscenace, souboru jsme udělili cenu za inscenaci a doporučili ji na prvním místě k postupu na LCH.

Na závěr jsem si nechala jediné představení pro mládež a dospělé – Zvyřátka za to nemohou v provedení turnovských Čmukařů. Jde o autorské zpracování zvířecích povídek Pavla Trauba. Dáda Weissová, Romana Zemenová, Jarda Ipser a Jan Baron Marek vyprávějí a hrají vším možným – vlastním tělem, plošnými loutkami, maňásky, hračkami, předměty. Hrají na stole, na krabicích, na paravánu i všude okolo. A nejenže hrají, ale také některé příběhy zpívají či rapují. Mají k dispozici kytaru a spoustu nejrůznějších cinkátek a bouchátek zavěšených na tyči po straně jeviště a kdykoliv připravených k akci. Jednotlivé zvířecí příběhy, vlastně takové trochu novodobé bajky, se většinou daří výrazně pointovat (jen výjimečně se pointa rozpadá ve dvojí konec), jejich „chlupatost“ (jak to pojmenoval Karel Šefrna) je tak akorát a nikde nepřekračuje míru vkusu. Takže jsme se ohromně bavili. Ale je pravda, že jednotlivé příběhy jsou v podstatě poskládány vedle sebe a na pořadí zas až tolik nezáleží. Inscenaci by jistě ještě prospělo, aby její tvůrci zapřemýšleli, zda jednotlivé příběhy ještě nepřeskládat a nepropojit tak, aby byl (vznešeně řečeno) vyklenut myšlenkový oblouk a vypointovány nejen jednotlivé příběhy, ale také inscenace jako celek. Přesto jsme dali ocenění „všem čtyřem Čmukařům za herectví v inscenaci“, „všem čtyřem Čmukařům za písničky v inscenaci“ a pochopitelně ocenili inscenaci jako celek. A také ji nominovali k postupu na LCH.

Tolik tedy letošní Turnovský drahokam. Sluší se ještě poděkovat domácímu souboru Na židli, jehož členové v čele s Petrem Zárubou se o všechny vzorně starají a popřát jim i nám všem, aby se i ten příští, už osmnáctý Turnovský drahokam vydařil.



Alena Exnarová