Texty: Liberec, Novák Jan: Loutky se střechou nad hlavou III – Liberec, Loutkář, 14.6.2007

Loutky se střechou nad hlavou III – Liberec
Loutkář, 14.6.2007

Převzato z Loutkáře 3/2007.

Sokol byl v první polovině minulého století organizací, pod kterou působilo snad nejvíc loutkových divadel. Dnes Sokol vnímáme jako tělovýchovnou organizaci, ale zapomínáme, že jeho cílem byl všestranný rozvoj členů a nemalý důraz byl kladen na vlasteneckou notu. Ostatně vůdčí osobnost Sokola, dr. Miroslav Tyrš byl estetik, umělecký kritik a profesor dějin umění. Bylo tedy přirozené, že se v Sokolu dařilo i divadelním aktivitám. Loutky nejen vhodně doplňovaly práci s dětmi, ale často pomáhaly řešit i finanční problémy. Místní organizace Sokola disponovaly také prostorami, či dokonce budovami a tak řešily pro loutkáře klíčovou otázku – kde hrát. Pro většinu sokolských scének to bylo řešení nepříliš pohodlné, neboť znamenalo na každé představení divadlo postavit a pak zase rozebrat a uvolnit prostor tělocvičným aktivitám. K sokolských loutkovým divadlům které vynikly nad průměr patří na předním místě loutkové divadlo Sokolské župy Ještědské v Liberci.

České loutkové divadlo se v Liberci hrálo někdy od roku 1900 pod hlavičkou Sokola (ten byl v Liberci založen v roce 1886), příležitostně hráli česky i učitelé a vojáci. Poměrně pravidelnou činnost vyvíjelo loutkové divadlo Dělnické tělocvičné jednoty v letech 1923 - 1928. Sokolská župa Ještědská navázala na předchozí sokolské loutkářské aktivity, impulsem byla snaha přivydělat na tělovýchovnou činnost. Zahajovací představení se konalo 19. 12. 1925 na Alšově divadélku a hrálo se v průchozí místnosti staré nádražní restaurace. Odtud se loutkáři přestěhovali do dalšího provizoria, do školní místnosti dopravního úřadu. Zájem obecenstva byl velký a tak po dvou sezónách padlo odvážné rozhodnutí: postavit samostatné loutkové divadlo.

Stavět se začalo na pozemku pronajatém od ředitelství státních drah v Hradci Králové, v prostranství mezi dnes již bývalým Teplickým (dolním) nádražím a řekou Nisou, v tehdejší Tovární ulici (Fabrikstrasse). Jednoduchou dřevěnou stavbu navrhl Ing. Josef Pelikán, pod jeho vedením se začalo stavět v září 1926, v prosinci se již pracovalo na vnitřním vybavení a v dubnu 1927 bylo hotovo. Podle divadelní kroniky vedené železničním zaměstnancem a nadšeným loutkářem Josefem Hanouskem se v novém divadle poprvé hrálo 5. 3. 1927 (Eugen Stoklas: Král Ječmínek), ale slavnostní otevření divadla se uskutečnilo až 10. 4. 1927 pečlivě nastudovanou hrou Aloise Jiráska: Pan Johanes. Muselo to být obrovské nadšení celého souboru, když v divadelní sezóně 1926/1927 nejen dokázali postavit divadlo, ale také „postaru“ sehrát 34 představení a v novém divadle 19 představení. Pro budovu divadla se používal název Menšinový dům a budova sloužila i dalším kulturním a společenským aktivitám – pohádkám se světelnými obrazy, přednáškám, koncertům apod. Je třeba si uvědomit, že Liberec byl i po vzniku Československé republiky městem převážně německým a české loutkové divadlo tedy mělo značný kulturní význam. „Zápisky Josefa Hanouska prozrazují, jak obrovské úsilí dokázala česká menšina v Liberci vložit do práce na loutkovém divadle. Činnost českých loutkářů měla nesmírný vliv na kulturní život, především dětí. Statistika v kronice odkryla i to, že loutkové divadlo znamenalo kulturní zážitek také pro dospělé. Návštěvnost večerních představení byla poměrně veliká.“1

Liberec se tak stal druhým městem v Čechách, kde se loutky dočkaly vlastní budovy. „Druhou v časovém pořadí je budova loutkového divadla v Liberci. Postavena na pozemku najatém od ředitelství státních drah nákladem 200 000 Kč, vypůjčených od sokolských jednot župy Ještědské a z darů příznivců. Čeští menšináři, železničáři, řemeslníci a dělníci pracovali denně o stavbě. Dluh r. 1934 byl 50 000 Kč.“2 Zajímavá je úzká vazba loutkářů na železniční zaměstnance, která trvala po celou dobu existence souboru. „[...] až jednou, v budoucnu budou se psáti dějiny loutkového divadla v Liberci, pak modrokabátníci z našich železničních dílen i výtopny budou tam míti kapitolu více než radostnou. Dodávají nám nejen dobré vojáky, ale i vůdce.“3

Strohá budova Menšinového domu byla koncipována promyšleně. „Hlavním vchodem vstupuje se do prostranného vestibulu s pokladnou. Vpravo jsou šatny, vlevo dvoje dveře do sálu. S vestibulem sousedí záchody a malá dílna, kde jsou též skříně pro loutky a drobný inventář. Veliké hlediště má terasovitou podlahu, lavicová sedadla, prohlubeň pro orchestr, v níž mimo hudebníky bylo místo pro 45 účinkujících osob při představení operety ‚Giroflè-Giroflà‘. Vedle sálu jest ještě tzv. klubovna pro porady, prodejna a byt o pokoji s kuchyní. Skladištěm je rozsáhlá půda.“4 A vlastní divadelní zařízení? „Šířka jeviště v portálu 3 m jest vymezena rozpětím vazebních trámů střechy, neboť nutno jej vytáhnouti v případech provozu velké scény do provaziště (při přednášce či koncertech), kterou budova jest i vybavena, hloubka 1,5 m a výška výřezu v portálu rovněž 1,5 m. [...] náš zadní prospekt rozšířili jsme na 4 m, aby dostatečně kryl strany v případech, kdy nepoužíváme postranních kulis a tak mohli šířky využíti co nejvíce. Zadní stěna jeviště po svislých stranách jest zaoblena do hloubky 30 cm, tím vytvořen jakýsi dutý hranol, nahoře uzavřený bedněním. Hranol uvnitř potažený plátnem a natřen světle zeleným ultramarinem jest zároveň oblohou. Před hranol zasouvají se malované prospekty, uvnitř hranolu nahoře jsou zavěšeny tahy látkových závěsů, dole staví se stojky. [...] Tříbarevné osvětlení, vzhledem k 15 m délky hlediště, jest bohatě dimensováno (1500 wattů pro jednu barvu stabilně), nehledě na přenosné reflektory různých kostrukcí. [...] Šest vodních rheostatů zvlášť pro vrchní a spodní světlo každé barvy jest dostatek.“5 Důkladnost vybavení svědčí o snahách po moderním scénování. Novinkou bylo orchestřiště pro recitátory, které bylo přístupné z hlediště. „Naši recitátoři musí do své ‚boudy‘ dříve, nežli se vpustí obecenstvo; jsou tam ovšem odsouzeni zůstati celou hru.“6

Liberečtí loutkáři se proslavili zejména svými představeními pro dospělé obecenstvo, pro které uváděli operety, ale především originální kabarety. O jednom z nich, provedeném 25. 1. 1931, svědectví dobové kritiky: „Útulná, vkusně vyzdobená ‚bouda‘, nabitá vděčným i pozorným posluchačstvem všech společenských vrstev. Před jevištěm – v prostoře, do níž by se vešel malý orchestr – několikahlavý jazz, vyhrávající velmi pěkně přiléhavé šlágry. Po straně bufet, hojně zásobený i levný. – A s jeviště sype na vás chvalně známý konferenciér (Durych) co chvíli hrst vtipů… Celek vyznívá v pořad pozoruhodné výše, každým coulem kabaretní, skvěle vypravený i provedený, svědčící o tom, že si tu podali ruce k práci loutkáři stejně nadšení jako věci znalí. Opravdu, liberečtí nemají v republice mnoho rovnocenných konkurentů!“7

Činnost libereckého loutkového divadla ukončila politická situace. Poslední představení bylo odehráno 18. 9. 1938 a 10. 10. 1938 byl Liberec obsazen německými vojáky. Principálu libereckých loutkářů Josefu Hanouskovi se podařilo přestěhovat loutky, knihovnu a část rekvizit do Turnova, kde bylo také kvalitní loutkové divadlo, ale to už byl konec. Jaký byl osud budovy za druhé světové války se nepodařilo doložit, některé starší vzpomínky uváděly, že budovu využívala mládežnická organizace Hitlerjugend. V každém případě budova během války zchátrala. Ve Státním oblastním archivu v Liberci je uložena Přihláška válečných škod a škod způsobených mimořádnými poměry, dále hlášení Tělocvičné jednoty Sokol vyčíslující škody způsobené válkou a zabráním majetku během okupace. Z dokumentů vyplývá, že budova byla nejen neudržovaná, ale také značně zdevastovaná (je zde např. uváděno, že „střecha byla jako síto dokonale prostřílena“). Je tedy zcela pochopitelné, že byla zbořena.

A kde v Liberci hledat stopy po Menšinovém domě? Stával v dnešní Košické ulici, přes křižovatku pod známým libereckým centrem Babylon. Budovy bývalého Teplického nádraží ještě stojí a zvolna pustnou. Ale po Menšinovém domě není ani památky.

Jan Novák

Poznámky:
1) Jiří Janáček: Amatérští loutkáři v Liberci, Zprávy České besedy, Liberec 1988.
2) Loutkář, roč. XXI, č. 3, s. 38.
3) Loutkář, roč. XVI, č. 6, s. 158.
4) Loutkář, roč. XXI, č. 3, s. 38.
5) Loutkář, roč. XVI, čís. 6, s. 150.
6) Tamtéž.
7) Loutkář, roč. XVII, čís. 7, s. 173.

Copyright © 1999-2000 DIVADLO.CZ
Generováno17.6.2007 6:13:15