Texty: Louny, NOVÁK, Jan: LOUTKY SE STŘECHOU NAD HLAVOU, Loutkář 2007, č. 2, s.90-91

LOUTKY SE STŘECHOU NAD HLAVOU

Loutkařit se v Lounech začalo jako v mnoha dalších místech tak trochu náhodou. Když v roce 1903 pořádal místní Sokol šibřinky, masopustní maškarní ples, který mél pro ten rok ráz „Z pohádky do pohádky", přišel kdosi s nápadem obohatit odpolední dětský program loutkovým představením. Nápad se líbil, a tak sokolové připravili a sehráli hru Posvícení v Hudlicích. Ta měla velký úspěch, a proto nezůstalo jen u jednoho příležitostného představení. Zvolna se rodil loutkářský odbor Sokola, který měl svou domácí scénu v malém sále lounské sokolovny. A protože rostly i další aktivity Sokola, stali se z loutkářů kočovníci hrající v místních hostincích a okolních obcích.
Nesnáze loutkáře neodradily, naopak byly popudem ke zvýšené aktivitě. V roce 1909 byl na návrh principála Jana Treglera založen Spolek loutkářů v Lounech, jehož předním cílem bylo získání vlastní divadelní budovy. Nejvhodnějším řešením se zdála přestavba budovy starých jatek stojící na břehu řeky Ohře, nedaleko místa, kde bylo posléze loutkové divadlo postaveno. Návrh vytvořil Ing. Otakar Polák. Obec vycházela loutkářům obdivuhodně vstříc, ale k přestavbě nedošlo. Jednak nebyly peníze, jednak se ukázalo, že z hygienických důvodů nejsou jateční prostory vhodné, navíc brzy přerušila veškeré aktivity první světová válka.
Myšlenka však nezapadla. Opět to byl neúnavný Jan Tregler, duše loutkářského spolku, který se nejvíce zasloužil o vyjednávání podpory od obce i o řešení finančních problémů. Uznání si zaslouží tehdejší obecní zastupitelstvo, které projevilo nejen neobvyklou dávku velkorysosti, ale také mimořádnou vstřícnost k potřebám dětí a mládeže (v době, kdy se jednalo o stavbě loutkového divadla, neměly Louny žádnou divadelní budovu ani jiné prostory vhodné pro pořádání divadelních představení). Obec loutkářům darovala budovu starých jatek včetně pozemku a materiálu z demolice vysloužilé stavby. Přetrvávajícím problémem byly peníze. Když se v tisku objevila zpráva o „zlaté kapličce nad Ohří", nebyla to jen laciná metafora. Peníze na stavbu divadla skládali členové spolku, lounští občané, firmy i různé společnosti, upisovány byly padesátikorunové podíly, během stavby pak přibývalo darů v naturáliích - písek, vápno, cihly, řezivo, doprava atd. Státní subvence ve výši 500 korun mnoho neřešila a peněžní ústavy se do tak nezajímavého podniku nechtěly zapojit. Rozhodující půjčku nakonec poskytla Občanská záložna v Lounech. Zaznamenejme i to, že konečné náklady na stavbu značně přesáhly předběžný rozpočet, a také to, že loutkáři celý dluh spláceli přes dvacet let.
Autorem projektu byl opět Ing. Otakar Polák, ale se zadáním stavby byly problémy, snad pro to nejasné finanční zajištění. Nakonec se realizace stavby ujal stavitel Hugo Katz, který získal stavitelskou koncesi v Lounech v roce 1918 a je zvěčněn na pamětní desce umístěné na budově jako autor stavby. Stavět se začalo v dubnu 1920 a divadlo bylo svému poslání předáno v září téhož roku.
Přestože se jednalo o zcela mimořádnou událost, jejíž význam vynikl snad až s časovým odstupem, a třebaže nasazení ochotnického spolku a podpora veřejnosti byly naprosto ojedinělé, a to nejen v tehdejším kontextu, byly dobové reakce loutkářské veřejnosti chabé. Po letech to dr. Jan Malík komentoval takto: „Stánek lounských loutek zrodil se s pozoruhodnou nehlučnos-tí. Však i tehdejší časopis Loutkář ve svém V. ročníku věnuje této události jen dvě stručné noticky v rubrice Zprávy a poznámky. [...] Zájem pražských loutkářských kruhů soustřeďoval se tehdy (zejména v zimě 1919 - 20) na projekt stálého loutkového divadla na Židovském ostrově a na podzim 1920, právě týden po slavnostním otevření lounského stánku, zahájila Říše loutek na Letné. A tak se stalo, že lounská loutkářská událost zůstala vlastně jen domácí krajinskou záležitostí."' Úhledná budova na břehu Ohře byla 19. září 1920 otevřena slavností v dívčí škole a do života ji přivítal prof. Kamil Linhart.2 Pro dětské diváky se v novém stánku poprvé rozhrnula opona o týden později, v sobotu 26. září 1920 hrou Eugena Stoklase Král Ječmínek.
Dobový popis lounského divadla máme zachovaný díky Rudolfu Boučkovi: „Budova je přízemní o zastavěné ploše 22 x 10 m. Hlavním vchodem vejde se do vestibulu, v němž umístěny jsou záchodky a dvoje dveře do hlediště opatřeného šikmou podlahou o rozměrech 13 x 8 m. Sedadla jsou lavicová pro 300 - 350 dětí. Před prosceniem jest prohloubený orchestr. Zákulisí má rozměry 5 x 4 m, má menší místnost pro rekvisity a místnost pro schůze členů. Proscé-nium měří 4,50 x 2,50 metru, plocha jeviště 3,50 x 1,40 m. Pod jevištěm je místo pro palivo a různé nářadí."' Intenzivní činnost v novém stánku byla nejen důsledkem euforie z dosažení vysněného cíle, ale i provozní nutností, vždyť dluh váznoucí na novostavbě byl nemalý. Navíc i dokončovací práce a dovybavení divadla přinášely plno starostí. Tak v roce 1923 byly vyměněny podlahy, v roce 1924 proběhla oprava stropu a střešní konstrukce a v následujícím roce přístavba šatny na oblékání loutek. Hrálo se však pravidelně, a to nejen pro děti, ale v prvních letech i pro dospělé. Např. v roce 1922 bylo sehráno 129 představení!
Spolek si přivydělával i pronájmem divadla, a tak se stalo, že se v padesátých letech minulého století na budově objevila pamětní deska s tímto textem: „V této budově dne 8. dubna 1921 se konala plenární schůze levice místní organisace sociální demokracie. Členové stra ny zde slavnostně přijali 21 podmínek ni. Internacionály."
Zaznamenejme však také, že když v roce 1940 oslavovali loutkáři dvacet let své divadelní budovy výstavkou doprovázenou skromným almanachem, nebáli se používat v tehdy již existujícím protektorátu pro svůj spolek název Masarykovo loutkové divadlo. A že v Lounech měli srdce na pravém místě, lze dosvědčit např. tím, že v roce 1938 přerušili činnost a poskytli divadlo uprchlíkům z okupovaného pohraničí, a když později ve válce obnovili večerní představení a hráli i Jiráskovu Lucernu, bylo nepochybně statečným činem podbarvení vítězného souboje Honzy s drakem melodií Kde domov můj.
Poválečná existence přinesla nové problémy. Spolek byl pochopitelně zrušen, ale loutkáři zůstali, a nutno říci, že „zřizovatelé" loutkového divadla se k souboru chovali vstřícně. Přišly samozřejmě také vnitřní krize a tápavé hledání nového výrazu. A rovněž nutnost zlepšovat divadelní budovu a její vybavení. Tak v letech 1950 - 1951 proběhla přístavba divadla, která sice narušila vnější ladnost budovy, ale výrazně zlepšila vnitřní komfort. Vznikla tu dílna, kulisárna, klubovna, sociální zařízení. V roce 1958 soubor odpověděl na nové inscenační trendy přestavbou jeviště, která umožnila využívat všechny loutkářské technologie a uvést na scénu i živého herce. V letech 1974 -1978 proběhla generální oprava objektu a další generálku prodělalo divadlo v roce 1999, kdy byla opravena střecha, rekonstruována elektroinstalace, zlepšeno statické zajištění budovy a také její zateplení. V roce 2005 pak následovaly úpravy jevištní konstrukce. Nelze opominout, že tyto poslední akce financovala lounská radnice. A tak bychom to zastavení v Lounech mohli ukončit konstatováním, že loutkám se v Lounech daří. Že zde mají nejen obětavé loutkáře, ale také vstřícné zastupitele. A proto se Louny mohou pyšnit krásným Stálým loutkovým divadlem.
A ještě zajímavost nakonec: věžička na budově není pouhým dekorativním prvkem, ale je zde umístěna světelná a zvuková kabina.
(Pokračování) Jan Novák Poznámky
1 - 20 let pod vlastním krovem, Spolek loutkářů v Lounech, 1940, str. 3.
2 - viz Prof. Emil Linhart: 0 významu loutkového divadla, Loutkář, roč. VI, č. 1, str. 3, a č. 2 - 3, str. 26.
3 - Loutkář, roč. XXI, č. 3, str. 37.
Budova Stálého loutkového divadla v Lounech, současný stav
Celkový pohled na budovu Stálého loutkového divadla v Lounech (původní stav) najdete v prvním čísle letošního ročníku Loutkáře.