Texty: ZAJÍC, Vl.: 43. TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO L.P. 2004. AS 2004, č. 2

Divadlo „Bezchibi“ Brtnice – John Patrick: TANČÍCÍ MYŠI. Režisér Michal Lurie zvolil jiný přístup a ztvárnil venkovský kolorit N.Y. City tak, jak jej známe z románů, filmů et cetera, kdy lidé od narození až do smrti neopustí svou jednu ulici, jeden blok, kde naleznou vše potřebné, aby přežili. Prostě i velkoměsto má své skutečně zapadlé vísky, ve kterých žijí myšky nic netušící o světě tam venku. Ano, i zde je prádelna co přístav klidu pro ztroskotance života, i sem ruku v ruce proniká zločin a zákon, ale právě pro jinak vystavěné milieu – nijak neodporující textu – jde výklad naopak směrem k budování vztahů, jako jediné možné záchraně. Pro lidi i pro svět. I zde postavy prožívají své zaboudlé sny, ale zdá se, že jim přisuzují jinou hodnotu, že se s nimi vyrovnávají, mají vyrovnávat s nadhledem. Proto zde není ústřední postavou Angelo, ale dvojice Nat a Miriam, dvojice, která bolestně, toužebně, ale výsostně divadelně (mimo poslední situaci) zpodobuje vznikající, narůstající a vrcholící vztah, jako nejvyšší hodnotu. Inscenace má ale některá úskalí, na nichž výklad občas troskotá. Jednak jsou to situace hrané v posledním scénografickém plánu, ve kterých klesá srozumitelnost zvuková i vizuální. Např. přepadení, vražda a pokus o znásilnění jsou příliš zbrklé, a působí až náhodně. Jim v opozici stojí dobře udělaná situace smrti Angela. Pak by stálo za to věnovat pozornost hlasové výchově herců a tempu inscenace. Rytmus jednotlivých figur je povětšinou dobrý, ale celek má podobu pochodu v hlubokém sněhu, přičemž nejoptimálněji – všemi hereckými prostředky včetně temporytmu – zpodobila dramatickou osobu Marty jako takovou, i jednáním v situacích, Dagmar Coufalová. Přes ni, a samozřejmě nejen přes ni, byl jevištně artikulován zajímavý výklad, a nutno podotknout, že oproti loňské inscenaci jde u souboru o jasný krok vpřed.