Texty: Živý obraz: Hold Bedřichu Smetanovi, čl. Petr Šimek, 2004

Živý obraz: Hold Bedřichu Smetanovi
Nastudoval
Vlastenecký spolek kandidátu učitelství "Budeč" pro vernisáž výstavy Podoby Bedřicha Smetany, která se uskutečnila v Muzeu Bedřicha Smetany 2. března 2004.

Věra Brožová (režie), Jaroslav Šaroun (klavírní doprovod)

Zápisky raracha z obrazu
Brzy na to, co jsem se upsal, že se stanu rarachem, oblékal jsem čertí kůži. A kolem mne svlékala historie současnost. Toho dne jsme, my z obrazu, stáli ve druhém patře Muzea Bedřicha Smetany, tehdy Vltava obracela tok a přinášela čas mistrův a starší. Historická voda stoupala až k nám a smývala z nás naše oblečení, odívala nohy v gatě, sukně, holinky, střevíce, tak pokračovala a my dobrovolně strhávali i to, co nám na trupu zbylo. Ona nás oblékala do košil, halenek, kazajek, hávů, kůží, až se nad našimi hlavami zastavila, a tu klobouček, mně však rohy nasadila. Ten vousatý Pražan stojící pár kroků ode mě se proměnil v poustevníka, brzy jsem poznal, že jsme si byli souzeni.

Proudy historické se mlely a srážely, stejně tak postavy nově oděné. Nebyly lapeny do oper, jejichž děje nesly, ale družně spolu rozprávěly, všelijak si ošacení dopínaly a upravovaly, leckdy se někdo nechal zcela unést svou rolí a na život svůj skutečný zapomněl. Byla kůže medvědí, ale nebylo medvěda, sama paní režisérka se do ní navlékla, ale bylo jí tuze horko. Náhoda nám však při polední cestě do hospody přihrála jednoho nic netušícího kandidáta učitelství, který to huňaté břímě po přemluvení vzal.

Když všichni zúčastnění dosáhli autentických vzezření, sestoupili v divném průvodu dolů, do sálu, aby ze svých těl složili živý obraz. Též jsem s nimi kráčel se schodů a šlapal si při tom na ocas. Když jsem dospěl k místu určení, shledal jsem cosi neblahého. Jeviště vůbec nebylo ploché, ale nacházelo se na něm několik objemných dřevěných hranolů. Těch bylo využito k tomu, aby byla druhá a třetí řada postav vidět stejně jako první, aby ti všichni tak rovnoměrně vyplnili pomyslný rám obrazu, jehož horní mezí byla osa ve výši, na které se zatahovala a roztahovala opona. Jak hrozivé zjištění pro člověka majícího strach z výšek, jenž se má zdát neohroženým pekelníkem. Jistěže se stalo, že jsem stál ve třetí řadě, téměř u zadní hrany jeviště, na dřevěném kvádru a ještě povýšen o nějakou dřevěnou lavici. Hned vedle mě, na tomtéž místě, stál poustevník. Udělal mi radost, když tiše lamentoval, že jestli spadneme, něco si zlomíme, už přesně nevím co. Poznal jsem v něm tedy člověka, jenž se také bojí, a vytušil jsem, že nebude dělat žádné náhlé nekoordinované pohyby, které by mohly vést k našemu společnému pádu v propast za námi. Nebyla to Čertova stěna, jíž jsme byly zástupci, ale Čertova sluj. Hleděla na nás temným okem a tiše pěla o svém lamačském nadání, a ač měla být mým pomyslným domovem, bylo mi ouzko, jen jsem se tím směrem podíval. Nebyl jsem však jediným, kdo držel krkolomnou pozici. Například pohled na chuděru kněžnu Libuši mě zčásti zbavoval mých sobeckých pocitů. Stála na židli kryté jejím šatem a z části samotným Přemyslem, v levé ruce držela zlatý věneček ve výšce nad zlatou bustou oslavovaného skladatele, pravou kynula z mého pohledu vpravo v dál, stejným směrem i hleděla, a přesto, že čas prchal, její ňadra se dmula stále tím nádechem, jenž měl nechat zaznít proroctví.

Když byl obraz hotov, přikročilo se k nazkoušení krátkých scének, které podbarveny známou melodií, měly všeobecně kulturně vzdělanému divákovi připomenout to hlavní, oč v opeře jde. Já mám však ve vážné hudbě značné mezery, a tak jsem se spíše bavil na účet těch právě zkoušejících. Úsměv mi poněkud zatrnul, když jsem měl nastoupit já sám. Na jevišti, před pozlacenou bustou mistra, mělo dojít k boji mezi rarachem a poustevníkem. Vemte si, já jsem vysoký a vyzáblý, mé svaly jsou jen pokryvem kostí, a proti mě takový udělaný chlap. On se křižoval, já že ho podrápu. Naše dlaně se zaklesly do sebe, a aj, on od samého spínání rukou měl prsty mnohem silnější než já, skončil jsem potupně na zemi. Pochopil jsem, že proti němu nemám šanci, skýtalo to v sobě však jeden klad. Mohl jsem tak působit na masu kulturních lidí a dokázat jim, jak je zlo proti dobru bezmocné. Z toho důvodu jsem šel při příštím zkoušení dobrovolně rovnou do kolen.

Čas přivedl první návštěvníky vernisáže a my jsme odešli do skrytu za oponou. Než jsme se však mohli opět vrátit k velké bustě pana skladatele, museli jsme tiše vyslechnout slova z úst osob povolaných jeho se týkající. Bylo nám všem horko, mě opravdu pekelné (to samé bych také věřil medvědovi). Naší tichost narušoval jen občasný pláč malého děťátka, které bylo též jednou z postav obrazu, ale nevadilo to ani trochu, dle mého jeho neformální vzlykot větral poněkud dusný úvod. Stál jsem na dně již pojmenované Čertovy sluje, vedle mne převážně Přemysl. Postavy na jevišti za oponou seděly nachýlené na dřevěných kvádrech jako odložené kostýmy, v nichž bylo zanecháno tělo. Bylo tam zvláštně, řádný hovor nebyl možný, to horko, temno. Kontakt s vnějším světem zajišťovala paní režisérka, která vždy do našeho stinného historického koutu přišla s úsměvem a zvěstovala, která že kulturní veličina současné Prahy na vernisáž přišla.

Po všech velkých i malých slovech nadešla chvíle kandidátů učitelství. Viděl jsem, jak se na osvětlenou oponu promítají v doprovodu hudby stíny předcvičených dějů. Postavy pak vnikaly škvírou v oponě do našeho šera, zhmotňovaly se tak a hned se stavěly do obrazu. Zanedlouho přišla i má chvíle, boj s poustevníkem. Vcházel jsem do světla jako velký silný rarach, zle jsem se díval a on se křižoval, avšak hned po zaklesnutí našich rukou jsem šel programově na kolena, abych ukázal těm v hledišti, jak snadno je dobru porazit i sebevětší zlo.

Před tím, než jsem se svlékl z kůže, stál jsem zapuštěný v živém obraze, vedle mne poustevník, za mnou černá propast. Opona se pomalu otevírala a skýtala pohled do těch vidoucích kulturních tváří, pak povstala bouře potlesku a blesky fotoaparátů obkreslovaly, co strnulo v rámu.

Petr Šimek

http://kcjl.modry.cz/akce/holdbs.html