Texty: Jan Císař: O Miroslavu Česalovi... AS 2006, č. 6

O Miroslavu Česalovi by se měla napsat studie. Napsal bych ji u příležitosti jeho nedožitých osmdesátin rád. Mirek byl můj kamarád. Navíc si myslím, že jeho práce se nedá z dějin českého loutkářství škrtnout. Mirek se pohyboval na poli historickém, kritickém, teoretickém, ale také publicistickém (byl dlouhá léta vedoucím redaktorem Československého loutkáře) i pedagogickém jako profesor dramaturgie na katedře loutkářství pražské divadelní fakulty, v jejímž čele také jako její vedoucí delší dobu stál. Protože píšu do časopisu pro amatéry, musím zvlášť vytknout jeho bohatou účast na mnoha akcích pro amatérské loutkáře; od působení v porotách Loutkářské Chrudimi přes všemožná školení a vzdělávací kursy až po publikace, které pro amatéry psal. To vše dělal v rozsahu tehdejšího federativního Československa, tedy na Slovensku stejnou měrou jako v Čechách. Sám jsem s ním byl na několika akcích profesionálních a amatérských na Slovensku a vždycky jsem obdivoval jeho informovanost a znalost událostí minulých i současného dění i lidí.
Jádro té studie o Miroslavu Česalovi by ovšem bylo v pokusu pojmenovat a vymezit jeho postavení a význam v českém myšlení o loutkovém divadle. Patřil do etapy, která byla spojena s prolamováním dosavadních norem a konvencí, v jejichž rámci a na jejichž půdě české loutkové divadlo udržovalo tradici, která tkvěla v hlubokém principiálním přesvědčení, že loutkové divadlo je především a vlastně pouze pro dětského diváka, jehož schopnost vnímat jen na jisté úrovni určuje jeho možnosti a podobu. Na tomto procesu se podíleli od přelomu padesátých a šedesátých let minulého století mnozí: především tvůrci, ale i kritikové přicházející někdy i z jiných druhů divadla. Jeden z nich, dr. Josef Träger, formuloval v závěrečném referátu na brněnské přehlídce loutkových divadel v roce 1963 smysl tohoto procesu jako úsilí o to dospět s loutkami k divadelnímu umění. Na tomto snažení se vytrvale a bez přestání podílel Mirek Česal. V chrudimských porotách patřil k těm, kteří se amatérům pokoušeli říci, že hlavní zásluha není v tom, že hrají pravidelně pro děti, ale že jsou i jiné motivace a jiné cíle, pro něž stojí zato dělat loutkové divadlo. Nebylo to lehké a jednoduché, vstoupil jsem do chrudimských porot dávno po tom, co se tyto tendence v nich začaly prosazovat, ale i tak diskuze na verandě hotelu Slavia znovu a znovu svědčily o tom, že ne zdaleka všichni je přijali. Mirek, žák Jana Mukařovského, byl muž osvícený a samozřejmě dobře věděl o cestách, jimiž se může ubírat teorie umění – tj. i loutkového divadla. Jestliže jsem do tohoto hájemství vstoupil, pak jen a jen díky Mirkovi. Nabídl mně k publikování stránky Československého loutkáře, byť jsem nahlížel loutkové divadlo z pozic ryze neloutkových, pozval mne přednášet na loutkářskou katedru a umožnil napsat teoretická skripta.
O tom všem by měla být ta velká studie. Jenže od Mirkova pohřbu, kam nás přišla jen malinká hrstka nejvěrnějších a nejbližších, tuším, že nad teoretiky, kritiky, pedagogy se bleskově zavře voda zapomnění. Tak alespoň těchto pár řádek, aby se nezapomnělo úplně...
Jan Císař