Databáze českého amatérského divadla

Texty: Pavel Chalupa: Dva roky před koncem světa - WP 1998. AS 1998, č. 4

Dva roky před koncem světa - Wolkrův Prostějov 1998
Události před koncem prvního tisíciletí nabíraly sebevražedné tempo. Celý křesťanský svět se připravoval na svůj konec a poslední soud byl přede dveřmi. Jak známo, konec světa se tehdy nekonal, ale před koncem dalších staletí se čas vždy nervózně zachvíval, jako hladina přesýpacích hodin, v nichž zbývá už jen poslední, vratký náprstek písku.
Nelze pominout, že do konce tohoto tisíciletí zbývají dva roky. Kdo necítí tu nervozitu pod svýma nohama, bydlí ve věži ze slonoviny. Seismicky citlivější duše, k nimž se všeobecně počítají i recitátoři, ji musejí nervózně zaznamenávat už dávno. Zdá se, že by to měli být právě oni, dramaturgicky velmi svobodní, navíc (jako snad jediní umělci) zcela chráněni před jakýmikoli komerčními tlaky, kdo bude roli společenských a estetických seismografů hrát nejspolehlivěji.
Na letošním, 41. ročníku Wolkrova Prostějova, národní přehlídky recitátorů a divadel poezie, který se konal od 23. do 27. června 1998, se však tato moje hypotéza potvrdila pouze částečně. Sóloví přednášecí byli (jako vždy) výborní, velmi dobří a dobří. Celkový dojem ze soutěže divadel poezie však nejenže nebyl dobrý, ale dokonce nebyl ani dostatečný. Dostatečností tu míním nikoli dostatečnost školskou, v tomto oboru, jak doufám, dávno překonanou. Dostatečností myslím právě onu schopnost přenášet s dostatečnou intenzitou vzrušené chvění naší doby. Myslím, že některé soubory, vedené zasloužilými pedagogy z poloviny našeho století, toho nejsou schopny jednoduše proto, že toho nejsou schopni tito pedagogové. Nemíním nikoho jmenovat. Ale chtěl bych poradit mnohým talentovaným mladým lidem z těchto souborů, aby měli více odvahy říci: dosti Vrchlického! Pro generaci konce minulého století to bylo také těžké. A čím dříve to udělají, tím snáze z nich opadne podezření, že jsou jen epigony či bezduchými loutkami v číchsi rukou.
Zajisté, že nemohu generalizovat. Pro mě osobně bylo velkým zážitkem představení jednoho ze dvou plzeňských souborů. Jeho jméno (MY) na povídá, že jde o generační divadlo (režisérce je jen o něco málo víc než hercům). A název představení (Můžete to být i VY) říká vše ostatní: že jde o časově velmi aktuální a vyhrocený apel na naši, reklamní estetickou otupělou emocionalitu. Strhující expresivita námětu (smrti) v ostrém kontrastu s báječně dlouhou, do zblbnutí stejnou formou jako z televizní reklamy na žvejkačku (a jako podle sloganu VYCHUTNEJTE SI VLASTNÍ SMRT) působila na mě silou dvojmocnou: vahou, která na nás dopadá z této předem prodané doby, a tíhou, kterou cítíme všichni před sebou jako předem ztracenou výzvu, tíhou smrti. Čestné pionýrské, můj zážitek stál za víc než za všechna čestná uznání světa. (Další „čestné listy" od poroty získaly soubory KAPKA z Plzně, PES v AKVÁRIU z Uherského Hradiště a REGINA z Břeclavi). Všeobecně sdílené úhrnné rozpaky z představení celkem 11 souborů porota vyřešila šalamounsky. Rozhodla se neudělit cenu hlavní, ale toliko zvláštní. Bylo to trochu zvláštní, protože na tom představení konec konců nic zvláštního nebylo. Tedy tuto zvláštní zvláštní cenu si odnesl soubor STOPA z Liberce za představení Ahoj blázne!, z poezie ne-smyslu autorů nonsen-sové literatury. Cenu dostal právem, o to nic. V nonsensové poezii přece o NIC nejde. Těžko mu tedy NĚCO vytknout. Těžko si představit uvolněnější, úsměvnější, hravější představení na toto téma. Konec konců, ptám se: není toto NIC pravým obsahem naší doby? Není toto NIC pravým náboženstvím konce druhého tisíciletí? Ježíši Kriste, byl jste vystřídán SuperNovou Nicoty? Odpověď se nabízí zdánlivě snadno. Ano, je to tak, chce se všem přitakat. Nemohu to však napsat. Má-li v této době nadále SMYSL hovořit o umění, pak se nelze spokojit s všeobecnou tendencí, aby bylo Umění pouhou reflexí, zrcadlením Hladiny Společenského Nesmyslu. Je to velmi příjemné poslouchat tolik Charmsů, Chlebnikovů a Morgensternů jako v soutěži jednotlivců. Je to zajímavé smát se dnes Ionescovi a Tzarovi jinak než v 1. polovině století. Je to podnětné, slyšet se smát Kafku(!). Smích, jak známo, zbavuje naši mysl temných obsahů. Smích potřebujeme, abychom se méně báli. Je dobře, že ho máme. Na recitačních soutěžích zvláště. To nebývalo. Ale při takové hustotě „nonsensových" výkonů jako na letošním ročníku myslím neškodí připomenout, že „zbavit mysl temných obsahů" znamená Temné pouze uměle vytěsnit z vědomí. Neznamená to tedy Nic Podstatného. Neznamená to spatřit Ho. Neznamená to bojovat s Ním. Neznamená to zvítězit nad Ním. Češi jsou smějící se bestie, řekl kdosi velmi temný. Ano, jsme nadáni švejkovským talentem. Smích nám sluší a máme ho rádi. Tleskáme mu. Podléháme mu v sálech i porotách. Bravo! Voláme. Je zdravé smát se této temné, chvějící se době, stojíce na posledních vrstvách pohyblivého písku pod námi. Ale abychom se v tom sevřeném hrdle přesýpacích hodin konce tisíciletí, abychom se neusmáli k smrti...
Pavel Chalupa
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':