Texty: Marek Pivovar: WOLKRŮV PROSTĚJOV 99. AS 1999, č. 4.

WOLKRŮV PROSTĚJOV 99
Psát o 42. festivalu poezie Wolkrův Prostějov, přesněji o soutěži divadel poezie, mám dle přání organizátorů především proto, že nejsem schopen jeho zařazení do kontextu: od roku 1989 jsem totiž finále této přehlídky nesledoval. Novost a nezaujatost pohledu by údajně měly vyvážit rutinní přístup. No, uvidíme.
Hned první představení festivalu mě lehce vykolejilo. Ty-já-tr Praha nabídl montáž básní Jacquese Préverta pod názvem "Snídaně" jako podívanou na čtyři krásné dívky, Které recitují autorovy verše, oděny do nadýchaných bílých spodniček, tu a tam poodejdou, zatváří se tu vesele, tu smutně, a třešničkou na dortu pak mají být jakési shluky či přeskupování postav. Slečny se mi moc líbily - a i když je kolega z poroty Miloš Maršálek zahrnul připomínkami k výslovnosti ( a v té bohulibé - bez ironie - činnosti pokračoval po celý festival), jevily se mi na amatérské úrovni jako slušně technicky připravené. Jen nebylo zřejmé, zda tuší, o čem ten Prévert vlastně psal. Sestavené pásmo orámované slavnou "Snídaní" se zabývá láskou v jejích vrcholech i propadech a slečnám většinou scházel prožitek, plynoucí z vlastních zkušeností. V básni o první milostné zkušenosti ("Uprostřed léta") jejich líce zrůžověly, oči zvlhly a přednes se v prožitek proměnil. Ale v básních účtujících (např. "Velké prádlo" či "Ulice de Seině") už zůstalo zase jen u přednesu. Scházel i pohyb, náhlá změna situace, která by znovu připoutala divákovu pozornost, scházelo skutečně divadelní aranžmá.
ZUS z Rožnova pod Radhoštěm přivezla "Hledání" básnířky Jany Cihákové. Když "náctiletí" přeď vašima očima zapáleně spílají "náctiletým" za to, že svou mladost utápějí v diskotékách a alkoholovém či jiném opojení a je zcela zřetelně znát, že nevycházejí z vlastní zkušenosti, muže se stát, že jim neuvěříte. Právě to se mi přihodilo. Básně bohužel většinou ulpívají právě na takovém prvoplánovém moralizování - ať už jde o lásku či způsob života. A i když inscenace nabídla i ryze divadelní postupy, aktéři se jaksi míjeli, nebyli na jevišti spolu, ale každý za sebe. Jevištní pohyb, gesto či prače s rekvizitou nepovyšovaly, ale většinou prvoplánově ilustrovaly.
Inscenace také rozvířila či znovuobnovila debatu o tom, zda je vůbec vhodné, aby na WP vystupovaly soubory dramatické výchovy - debatu dle mého soudu zcela zbytečnou. Hned následující představení Divadla Jesličky ZUŠ z Hradce Králové, které metodou dramatické výchovy rovněž pracuje, totiž nabídlo výsostné divadlo. "Popletové" Edwarda Leara oslnili suverénním a hravým herectvím tří aktérů i přesně dávkovaným plachým a zdánlivě neobratným odstupem herce-kytaristy. Vrcholné okamžiky hry daly vzpomenout na provázkovské "Příběhy dlouhého nosu". První inscenace přehlídky, kdy aktéři nezírali neutrálně a nezúčastněně kamsi nad publikum, ale brali diváky jako rukojmí skutečné zaujatosti divadlem. Potřeštěná cesta tří popletů v řešetu se nám před očima proměnila v paralelu nesmyslnosti našeho pachtění a především toho, jak moc bereme sami sebe vážně... V porotě jsme byli moc smutní, že nám nakonec nezbylo než udělit hradeckým "pouhé" čestné uznání - na Jiráskův Hronov zkrátka mohou jet jen dva soubory... Jak prokázala anketa, divákům se ovšem právě "Popletové' líbili nejvíce.
Experimentální dividýlko 12 opic z Litomyšle v Prostějově ztropilo notný poprask. Pod záminkou montáže z obrázků a textů Paula Klee "Pseudologie Phantastika" totiž publikum zahltilo generačně nespokojeným výronem skečů, písní, gagů i rafinovaných obrazů "ze života", jejich humor skrýval většinou hlubší význam. Sebejistí (a na hranici akceptovatelnosti i sebestřední) aktéři dali na několik okamžiků zapomenout na rozdíly mezi amatérským a profesionálním divadlem (profesionálním v dobrém slova smyslu). Herci se pohybují zcela suverénně, svůj zápal přenášejí na diváka metodou "z očí do očí", své pravdy nedeklamují, ale ironicky i sebeironicky předhazují, situace mají řád, přesnou pointu. Všichni výtečně zpívají. Doma bych tu nespokojenou a ukřičenou bandu mít nechtěl, ale jako divadelníci mě uchvátili. Nesnažili se totiž lopotně předvést to, co do nich na úmorných zkouškách nahustil kdosi jiný, ale s lehkostí a suverenitou se s publikem podělili o to, co mají v sobě. A nebylo toho právě málo. Stačilo to právě na Cenu poroty a cestu na Jiráskův Hronov. Jen je škoda, že místo scénáře nabídl soubor k posouzení chatrný scénosled - velice rád bych nyní na důkaz, že si nevymýšlím, zacitoval, leč není z čeho. A překotný spád inscenace, v níž nápad stíhá nápad, nedovolí paměti zaznamenat jednotlivosti -ta si podrží jen skladbu celého obrazu. Ale nakonec je to snad dobře -jak na několika řádcích zpřitomnit skvěle zkarikovanou a přitom bravurně zazpívanou píseň v rytmu "techno" a zupáctví potrhlé kantorky, ve kterou se na pár okamžiků proměnila jedna z dívek se svým věčně se opakujícím sloganem "Kde máte přezůvky, jděte za ředitelem" (pokud necituji přesně, omlouvám se, to je ta absence scénáře). 12 opic zkrátka musíte vidět - i když je jich jen devět.
Divadlo poezie z Mladé Boleslavi zahrálo a zazpívalo svou verzi Werichovy pohádky pod názvem "O rybářce a jejím muži iak nebyli ve své kůži". Notoricky známý příběh doplnili boleslavští množstvím aktualizací a lehkých gagů, to vše oděli do lehounkého operetního šatu. Na rozdíl od některých kolegů z poroty mě představení svou pragmatickou orientací na "naše věrné publikum" neznechutilo - i takový přístup je zcela legitimní. Ale přece jen - hranice mezi nadýchanou moralistní komedií a podbízivým bulvárem se mi jevila místy jako velmi nezřetelná. Kdyby se alespoň v úvodu avizovaný lehký výsměch operetním manýrám neproměnil postupem času v jejich naplňování... Dvakrát škoda už proto, že herecký potenciál souboru je značný.
Plzeňský Oblouk dal vzpomenout časům, kdy pozítří znamenalo již předevčírem, a přivezl "Dobrou píseň", tedy jednu z prvních her Pavla Kohouta, hru naplněnou radostným budováním štastných zítřků, jemuž háže klacky pod nohy dočasné morální selhání hrdinů. Nebezpečí rychlého opotřebování parodie budovatelského dramatu se soubor vyhnul sice nijak novým, leč přesto účinným principem divadla na divadle - ochotníci z fabriky hru zkoušejí pod dohledem zapálené vedoucí a předvádějí "nadřízenému stranickému orgánu". Jednání a promluvy postav se snaží stylizovat dle budovatelských filmů - tam, kde nejsou dostatečně důslední, to občas zaskřípe. Ale konec dobrý - vše dobré: Dvouletka nakonec došla svého splnění, socialistické manželství nabralo správný směr a i když se soubor "Šťastné frézy" kladného přijetí ze strany nadřízeného orgánu nedočkal, porota mu nadělila "Řad rudé zástavy za angažovanost, ideovou závažnost a neochvějnost ztvárnění socialistického způsobu života s přihlédnutím k neopomenutelné tvůrčí epoše dramatika Pavla Kohouta v duchu pokrokových revolučních tradic."
Hned dva soubory přivezly do Prostějova Daniila Charmse -Modrý pták ze ZUS Fr. Drdly ve Zďáru nad Sázavou a Okřídlený vůl z Plzně. Oba zaslouží absolutorium za textovou přípravu. Ani v jednom případě totiž Charmsovy básně a krátké texty nejsou vnímány jen ve své prvoplánové podobě - tedy jako tu vtipné, tu hořké absurdity. Inscenátoři je pevně zasadili do kontextu doby, v níž bylo dáno autorovi žít. Stalinismus a jeho krutá^hra s člověkem náhle ozřejmily í tragický akcent Charmsova díla. Žďárský Modrý pták si ovšem při inscenování svého "Charmse" počínal poněkud didaktičtěji a vůbec méně obratně. Předvedl zajímavou inscenaci, z níž místy mrazilo (především v přímých citacích výslechů), ale která přece jen trpěla nevyrovnaností aktérů a méně výrazným "zdivadelněním" textu - na mysli mám především statičnost a jakousi těžkopádnost. Plzeňští z autorových textů zcela přesně vyňali titul pro svou inscenaci: "Báby aneb Dobytku smíchu netřeba". Divák, jenž se směje obrazně interpretované absurditě, která se ovšem odehrává kdesi na výslechu, pocítí záhy hrůzu ze svého smíchu - a ta už se ho pak drží. Komická a současně krutá k nesnesení, groteskně absurdní a současně obludná - taková byla inscenace a taková byla i doba, která nelítostně semlela každého intelektuála, který neváhal po každé ráně znovu vstát a říci to své: "Soudruzi, žena si ráda prohlíží sama sebe", který donkichotsky přesvědčoval o své pravdě ty, kteří ho právě za ni nakonec poslali tam, odkud není návratu. K efektu "smíchu a mrazení" přispělo velmi střídmé a přesné herectví. S nápady se zbytečně neplýtvá a každý tak dokonale vyzní. Většina textů svůj smysl ozřejmila nejen předvedenou akcí, ale ještě ryze divadelní pointou. Jen dvě výhrady: Inscenaci by velmi prospělo, kdyby byla o deset minut kratší a její "švy" (nástupy, změny světel, zvuku či aranžmá) méně patrné. Pro mě osobně i přesto absolutní vrchol letošní soutěže divadel poezie. Plzeňští získali Cenu poroty a doporučení na Jiráskův Hronov.
Ač tedy ke kontextu jiných ročníků ten letošní vřadit nemohu (viz úvod), dojmy, které ve mně ulpčly, jsou veskrze kladné. A řeč teď není jen o divadlech poezie: závěrečná prezentace oceněných sólových recitátorů se proměnila v exhibici proměnlivých stylů, postojů k poezii a přes ni a skrze ni postojů k životu. Drobný příklad: Vedle krásné mladé dívky, recitující s upřímným zápalem verše o lásce, přednášel předčasně zcyničtělý intelektuál, který neskrýval ironii a lehké opovržení - a oba přesvědčili o své pravdě, oba uměli.
Uvolněná atmosféra přehlídky, k níž přispěl i dobře vybraný doprovodný program, schopnost účastníku přenést se přes vlastní ambice a ocenit výkon jiných a především úroveň mnohých divadel a recitátorů - to vše nakonec složilo mozaiku velice příjemně stráveného týdne. A to i přesto, že se nám v porotě na debatách s publikem a účastníky soutěže nepodařilo tak úplně rozbít onu pomyslnou bariéru, která obě strany dělila na "oni" a "my". Ale tak už to asi má být, že rozdychtenym lidem mezi patnácti a dvaceti se člověk v pozici hodnotitele jeví jako suchar a páprda, který tomu vůbec nerozumí. Koneckonců, moc dobře si vzpomínám, jak jsem jako člen amatérského souboru pohlížel na své hodnotitele já sám...
Marek Pivovar