Texty: Pustina – 2002; Odjezd! – 2004

HULEC, Vladimír: Divadlo je pomeranč – 41. Šrámkův Písek, 23.–26. 5. 2002, AS 2002, č. 3, s. 29–34.
Plzeň, TYAN TYAN: Pustina.
Skutečný pokus o rituál však nabídli až plzeňští TYAN s inscenací Pustina. Bíle nalíčení v bílých řízách na bílém čtverci ztvárnili před divákem příběh inspirovaný Evageliem dle Marka J.L. Borgčse. Smekl-li jsem před dramaturgií Atelieru T55, ještě víc se kořím před snahami Plzeňských. Z velkých vizí a slov utkaná inscenace je nebezpečným úskalím. Hrozí jí nesrozumitelnost, uzavřenost, „dosebezahleděnost“. Aby komunikovala, musí splňovat až příliš mnoho věcí najednou - skvělé, výrazné herectví, čitelná divadelní gesta, musí fascinovat, musí jít na dřeň, až do krve. To TYAN zatím nedokázal. Jejich Pustina je zatím zabalená do přemíry patetických slov, rozmazaných obrazů, otupujícího pomalého tempa, nepřehlednosti. Má nádherná místa - pro mne to byl začátek, kdy se během příchodu diváků herci mezi nimi líčí, komunikují mezi sebou, chystají scénu i židle pro diváky, tanec masek a závěrečné objevení kříže - ovšem jako celek je to peřina plná peří, jež diváka zavalí.


HULEC, Vladimír: Té lidské řeky proud. 43. Šrámkův Písek (28.5. – 30.5.2004)(viz texty u přehlídky)

Černíkův soubor TYAN Plzeň se zabýval politickými vraždami a sexem. „Láska je cit, který neexistuje,“ znělo z jeviště Divadla pod čarou. Hru Smetení Antigony, za niž současný brněnský dramatik Roman Sikora (1970) získal v roce 1998 druhé místo v soutěži původních dramatických textů Cena Alfreda Radoka, uvádí divadelní společenství pod názvem Antigona: Odjezd! Otevřený divadelní tvar, propojení několika divadelních forem, náročná scénografie (Dáša Nesvedová), využití videa a počítače ovládaného přímo na jevišti činí z inscenace divadelní událost překračující rámec amatérského divadla. Bohužel nazpět, až kamsi na začátek divadelní práce, je strhávají řiďounké herecké výkony, kdy snad jedině Bohdan Bláhovec jako tělesně a duševně handicapovaný Haimon je práv výkladu své postavy. Výtvarně a dramaturgicky náročná inscenace trpí nezvládnutým základním hereckým řemeslem tím víc, že vše ostatní je až oslnivě dokonalé a přesné. Rázné dramaturgické uchopení předlohy, propojení různých prostředí, výklad skrze několik vzájemně se překrývajících, a přesto doplňujících plánů, porozumění obsahu, jasný výklad, a přesto nechávání prostoru pro divákovu fantazii, schopnost intelektuální kombinatoriky, střídání reálných a historických časových rovin, to je pro poučeného diváka velkým zážitkem. Oproti Švihákům však chybí osobní ručení a oproti Triariu zvládnutí základního hereckého řemesla.