Texty: SRP, Karel, Společný svátek, BOŠTÍK, Josef: Vznik opony

Společný svátek
I ti nejbližší přátelé Václava Boštíka (1913-2005), kteří se desetiletí zabývali jeho dílem a dlouho se s ním osobně znali, nevěděli, že ještě za studia na pražské Akademii výtvarných umění, kde pobýval v letech 1937-1939 u profesora Willyho Nowaka, uskutečnil rozměrnou oponu. Boštík se o své rané tvorbě, vznikající před druhou světovou válkou, zmiňoval zřídka, často až na opakované naléhání. Z mnoha hledisek se nalezená opona stala důležitým objevem, výrazně rozšiřujícím a obohacujícím poznání nejen jeho díla, ale i českého malířství druhé poloviny třicátých let 20. století. Opona je příležitostnou prací, provedenou - když autorovi bylo kolem dvaceti čtyř let - pro novostavbu místní budovy. (Starostou Orla byl divadelní ochotník Jan Boštík, jenž zřejmě Václava Boštíka přiměl, aby oponu namaloval.) Její význam však daleko překračuje krajský rámec. O námětu opony není téměř nic známé, pouze se předpokládá, že s ohledem na účel stavby by mohla být ústřední postavou Thálie.
Opona mnohé napovídá o tehdejší Boštíkově výtvarné orientaci. Nevzdalovala se totiž příliš od jeho vlastního malířského díla, ubírajícího se následně jiným směrem. Ve velkém měřítku se na ní Boštík zabýval přístupy, které v mnohem menším formátu rozvíjel v současně vznikajících závěsných obrazech, představujících vlastní zárodek pozdějšího díla.
Opona je široce pojatou figurální scénou s výhledem do krajiny, kde se ve stínu lesního porostu shromáždila skupina obyvatel kolem sedící ženy, jež měla na kolenou knihu a předčítala text. Boštík, jenž byl spíše samotář, jak k tomu poukazují některé rané drobné, silně soustředěné obrazy s jedinou jdoucí postavou (např. Jitřní světlo, 1937), se v oponě vyrovnával se znázorněním společnosti, oddávající se poslechu mluveného slova. Lze pouze předpokládat, že mu za modely stáli místní občané.
Kompoziční rozvržení opony ovládala výrazná světelná režie, ponechávající volně rozvinutý prázdný střed obsazený žlutým polem, zakončeným nakloněným obzorem, do kterého po pravé a levé straně zasahuje výrazný stín, pohlcující rozmístěné postavy. Zatímco na levé straně se nacházejí pouze muži - někteří významnější posluchači sedí dokonce na lavičce -, v pravé stojí ženy s dětmi mezi květinami, pod nimiž jsou dva velkoryse namalovaní chlapci. Zvolené figurální postoje jednotlivých účastníků představují oblíbené ikonografické typy. Jako příklad lze uvést ten nejnázornější, mužskou postavu v bílé košili a černých kalhotách, sedící na lavičce a podpírající si hlavu, ztotožnitelnou s melancholií. Kompozičně sevřená a stranově vyvážená opona, při jejímž uskutečnění zohlednil Boštík rovněž společenské rozvrstvení místních obyvatel, prozrazuje některé jeho tehdejší umělecké inspirace. Zjevné je zejména působení Jana Preislera, a jako vzdálený ohlas se zřejmě objevuje vzpomínka na obrazy Paula Gauguina, jehož Preisler obdivoval. Civilní setkání významně přesahuje vztah světla a barvy, vtiskující mu slavnostní ráz. Přestože Boštík namaloval svou oponu pro pohled z větší dálky, tak, aby uvolněné gestické tahy vyvolávaly dojem pevného tvaru, dnes ji lze pozorovat zblízka, takže zrak pohlcují abstraktní světelné trsy nejrůznějších květin, připomínajících tehdejší styl Willyho Nowaka, který se projevil v těchto detailech, ovlivňujících souhrnné vyznění opony jako provrstvené, vnitřně se prorůstající skladby. Při vnímání opony lze postupovat od celku k detailu, aniž by jedna z možností převládala. Zůstávají ve vzájemném vyrovnaném sepětí. Již zde se objevují zásady pozdějšího harmonického slučování a překračování možných protikladů, které napovídají autorův smysl pro vyšší řád, než byl jen ten, jejž mu zprostředkoval rozum.
oponě, vytvořené pro spolek místních divadelních ochotníků, se Boštík soustředil na výjimečný okamžik, ve kterém všichni naslouchají sdělení, jehož se jim dostává od Thálie sedící vpravo uprostřed, zatímco za ní stojí postava, jež jako by mezi posluchače nepatřila a týkala se pouze předčítající. Mohlo by jít o Mnemnosynu, matku Thálie, která vypadá jako nejvíce ze všech rozmalovaná, a tím zároveň objasňuje nadcházející průběh další Boštíkovy práce. Boštík měl totiž jiný vztah ke způsobu promodelování tvaru, než se ve třicátých letech v malířství ustálil. Významnou roli kladl na otevřenost, umožňující mu osvojit si objem zevnitř, a případně tím zdůraznit i jeho průhlednost. Oponu dokončil. Nepokryl ji pouze jednotícím krycím lakem z důvodu začátku druhé světové války.
poříčské oponě vyjádřil Boštík svůj vztah k obci a pospolitosti, svoji představu celku a neopakovatelné chvíle duchovní rozvahy,
i když ještě figurální malbou, aniž by se přitom uchýlil k osvědčeným alegoriím lidského rodu či k vyobrazení příběhu nebo dramatického děje, jenž se následně odehrával na scéně po vytažení opony. Výrazným jednotitelem postav bylo barevné odstínění, provedené s ohledem na rozpínající se světlo, vycházející ze středu plátna a přecházející do stinných částí při jeho krajích. Přestože se Boštík soustřeďoval na plastické promodelování postav, v jejich odlišení se projevilo jeho výrazné koloristické nadání, které jednotlivé typy zdůrazňovalo, jiné odsouvalo do pozadí. Z tohoto hlediska oponě dominuje trojakord bílé, růžové a žluté.
Namalování opony jako výjimečného činu pro zvláštní
příležitost bylo ve druhé polovině třicátých let časté. Významně
vznik opon podnítil E. F. Burian, pro jehož divadelní večery
spojené s recitací je prováděli zástupci starší generace jako Emil
Filla, meziválečné avantgardy jako Alois Wachsman či mladí malíři
jako Václav Sychra, František Gross a František Hudeček. Na
rozdíl od těchto opon však Boštík zůstával stranou avantgardních
cílů a osobitě rozvíjel figurální názor třicátých let, rozcházející se
s přežívajícím akademismem i prosazujícím se modernismem.
Opona byla počátečním dílem na cestě Václava Boštíka k sobě
samému. Karel Srp

Od roku 1919 existovala v mladočovské farnosti pod vedením P. Dvořáka tzv. Skupino mládeže, později přejmenovaná na Skupinu katolické mládeže (SKM) pro Mladočov a okolí (dle zápisů v kronice farnosti Mladočova 1835-1987, s. 124, 141, 161, 168-169, 209, uložena na Farním úřadě Mladočov). V roce 1927 je v kronice uvedena jako divadelní spolek čítající sto členů. Současně ve farnosti existovala Jednota Orla Čsl., která měla v roce 1923 sto padesát sedm příslušníků. Obě organizace spolu úzce spolupracovaly. Poněvadž se orlové potýkali s nedostatkem místa, rozhodli se postavit si vlastní dům. Stavba Orlovny započala 19. dubna 1936 (kronika obce Poříčí 1922-1994, s. 58, uložena na Obecním úřadě v Poříčí). Přestože SKM ani jednota Orla nevedly žádnou formální evidenci svých členů, byl podle svědectví pamětníků (František Mráz, *1922) malíř Václav Boštík členem SKM a podílel se na jejích aktivitách. Podle svědectví dalšího pamětníka, tehdejšího jednatele Orla (Jiří Bartoš, Zrnětín čp. 1), to byl starosta Orla a velký divadelní ochotník Jan Boštík (1903-1981, Mladočov 4), kdo Václava Boštíka pohnul k tomu, aby započal malovat oponu. Řešení se to zdálo být oboustranně uspokojivé, malíř se bude moci prezentovat na veřejnosti a orlové budou mít o problém méně se sháněním jiného umělce.
Když Orlovnu 18. července 1937 posvětili a slavnostně otevřeli (kronika farnosti Mladočova 1835-1987, s. 216), byla sice Boštíkova opona již instalována, nikoli však dokončena. To se vlivem válečných a poválečných událostí nepodařilo. Dle svědectví už citovaných pamětníků namaloval Václav Boštík oponu zcela zdarma. Instalována byla tak, že byla nejprve jako celek upevněna do rámu a poté vysunována nahoru. Podle citovaných pamětníků měla být předlohou pro ústřední postavu výjevu (múzu Thálii) Boštíkova manželka. Počátkem padesátých let bydlel Václav Boštík s rodinou v bytě v patře Orlovny. Tímto mu však nebyla dávána protihodnota za oponu, neboť platil řádně sjednaný nájem.
V druhé polovině padesátých let byla opona odstraněna pro
technické problémy s vysunováním a nešetrně uložena v půdních
prostorách Orlovny. Josef Boštík, Mladočov