Texty: Langášek, Miroslav: Pražský a středočeský neúrodný rok, aneb Není pořád posvícení… Loutkář 2004

Miroslav Langášek: Pražský a středočeský neúrodný rok, aneb Není pořád posvícení…
Přehlídka loutkářských souborů z hlavního města a Středočeského kraje se už poněkolikáté konala společně - a už tradičně o víkendu přináležejícímu k prvnímu jarnímu dni. Letos podevětadvacáté – chybí jen krůček ke kulatému jubileu, jehož realizace, doufejme, dopadne především kvalitativně, ale i kvantitativně lépe, než jsme byli svědky právě letos. Inu, není vždycky posvícení, někdy zůstane u pouhé dočesné, kdy se paběrkuje a nic víc.
Onen pozdně březnový víkend vydalo počet ze své práce 9 souborů – oproti 13 z roku minulého. Už pouhý výčet neúčasti napovídá příčiny celkově slabší výsledné produkce loutkářů zmíněných krajů. Absentoval loňský vítěz Strakaté divadlo, jehož principál Vladimír Anděl se přišel podívat na ostatní, ale se svým souborem nic nového nepřipravil - zřejmě jeho síly stačily jenom taktak překonat bolestnou ztrátu manželky i vlastní onemocnění boreliózou, na víc už neměl, a nového principála ještě vychovat nestačil. Potřebný elán mu nedodalo ani loňské přijetí chrudimskou porotou, i když s tím už předem počítal (pro účast se rozhodl jen na základě přání členů souboru). Ale ani ostřílený soutěžní bard – Umělecká scéna Říše loutek – nepředvedl nic z nové produkce (pokud se už po předloňských zátopách na nějakou vůbec zmohl), dokonce jsem nezaregistroval, že by se někdo z členů přišel aspoň podívat. Nic nového nepřipravil ani loňský „objev“ – Divadélko KRAB, které tehdy svým debutem příjemně překvapilo, ale netajilo se záměrem realizovat, když ne profesionální, tedy aspoň poloprofesionální provoz. A před definitivním ukončením činnosti stojí pražské PIMPRLE, jehož principál Miroslav Ryšavý se svým živnostenským pojetím provozu sice neuvěřitelně přežil dokonce dlouhá léta komunistického režimu (uznávajícího výlučně zřizovatelskou základnu společenských organizací), ale nyní mu nezbývá než kapitulovat před oním podivně obnoveným kapitalismem, který v touze po zisku nějaká – a dokonce amatérská – kultura nemůže zastavit (požadavky majitele domu v Krymské ulici za pronájem prostorů divadélka jsou zcela neúnosné a Ryšavý proto soubor rozpouští).
Ze středočeských souborů citelně chybělo Loutkové divadlo Před branou Rakovník, které dlouhé roky patří ke stálicím v amatérské oblasti a přežilo i desetiletou neexistenci krajů. A tak tato bilance absentujících naznačuje, že ani obecenstvo (tentokráte rovněž méně početné), ani porota mnoho radosti neměly.

Nicméně alespoň charakterizujme jednotlivá představení: Pražské Divadlo Klika nelze označit za žádného nováčka. A znovu potvrdilo, že jeho základním směřováním není hrát loutkové divadlo pro děti, ale spíše jevištní produkcí oslovit své vrstevníky, jimž není cizí ani parodie, groteska či scénická recese. Inscenace „Na statku a v Africe (aneb Všechna přání vyplní se“) vznikala jako kolektivní inspirace „druhořadou vesnickou a dobrodružnou literaturou, romány Červené knihovny“ a navíc i hudební melanží „z árií, písní a popěvků D. a K. Bokových, A. Dvořáka, L. Kafky Náchoda, B. Smetany a J. Vaculíka“, při čemž zřejmě hlavní podíl náležel autoru „dramatického“ textu Luboši Kafkovi- Náchodovi (nedopídil jsem se, proč ten přídomek), který se podjal rovněž výtvarného pojednání scény i režie (spolu s Jiřím Morávkem, autorem hudby – tedy té navíc k oněm melodiím inspirativním). Uvádí-li se ještě jako režijní tvůrce celý kolektiv divadla, vzbuzuje to oprávněné podezření, že na inscenaci není patrná režie žádná, což se v průběhu představení víceméně potvrzuje. Zvláštní kuriozitou je pak údaj v programu o použití reprodukovaného (jakou technikou ?!?) záznamu dudácké muziky z Klenovic u Soběslavi a Chodska z roku 1909 (čtenář může jako my v porotě hádat, jestli jde o Klenovice u Soběslavi a Chodska, anebo o muziku z Klenovic a taky z Chodska – oh, jak záludný je jazyk český, zvláště, když se neumí používat). Takových lapsusů je v textu programu ještě víc – a tak se raději věnujme vlastnímu provedení této bizarní textové kompilace, která povážlivě připomíná onen rozkošný čapkovský příběh o pejskovi a kočičce, kterak vařili dort. Ani jevištní postupy od toho nejsou daleko, oscilují mezi cílenou naivitou, kouzlem nechtěného, parodií i nepokrytou recesí. Hraje se marionetkami na rodinném divadélku i okolo něj – nápad použít jako hlavní kulisu obraz akademického malíře J. Rouse „Husopas na statku“ byl sice originální, ale uspěl by možná v prostoru klubovém. V divadelním nebyl z odstupu zřetelný a navíc s tímto pozadím loutky téměř splývaly. Mluvním partům nelze nic podstatného vytýkat, vynikali v nich Hana Kalašová v roli panímámy Zubaté a Miloš Morvai jako misionář Bukovský. Ale jednu složku inscenace lze přijmout bez výhrad: výtečně provedené zpěvní party, které prozrazují nadprůměrnou hudebnost celého souboru.
Suma sumárum: potencionálně nosný záměr inspirovat se pokleslou literaturou při jevištní adaptaci trochu zbytečně ztroskotává na absenci „řádu“, způsobeného tím, čemu se v hantýrce říká „cochcárna“ (kdyby ještě žil Erik Kolár, tak by mi za tento poněkud vulgární termín znovu vyčinil) – tedy, že každý si dělá, co chce a každý nápad se nekriticky přijímá. Holt, kdyby byla aspoň nějaká ta režie…

Skupina žáků Základní umělecké školy v Praze 5, Na Popelce, si dala název Noční můra – proč, to mi uniká. Ovšem jeden důvod mne napadl po absolvování jejich dramatizace (autor Jaroslav Hausdor) víceméně parodistické (s prvky jakési satiry) prózy Zdeňka Šmída, pokoušející se o demytizaci našich národních pověstí „Jak jsme se nedali.“ Možná, že název chce varovat diváky, aby u tohoto souboru přežili všechny možné nectnosti jevištní řeči, jehož členy neomlouvá ani to, že někteří stáli publiku „z očí do očí“ vůbec poprvé – vždyť jde o ZUŠku, kde by péče o jazyk měla vždy stát na místě nejpřednějším. Hrály se příběhy o praotci Čechovi, Libuši, kupci Sámovi i o sv. Václavu - špalíkovými loutkami v režii Lenky Kašičkové, která si příliš nelámala hlavu se vztahy mezi postavami a omezila se na pouhé pohybové aranžmá. Ale naprosto ji nechalo v klidu, když interpretka myslela, že říká „Ludmila vzdychla“, ale nebozí diváci slyšeli z paravánu, že „Ludmila zdechla“. A tak to nakonec byla opravdu „noční můra“!

Jako první středočeský soubor se na přehlídce představila Rolnička Kralupy, která přijela s letitou hrou Bedřicha Svatoně „Sůl nad zlato.“ Upravila a režírovala ji Z. Hrazděrová. Nejde o soubor nový (jsou takové ještě vůbec?), jako občanské sdružení navazuje na činnost loutkového divadélka Závodního klubu KAUČUK. Ale kde jsou ty časy: nyní vytlouká klín klínem, působí v prostorách víc než stísněných, kam se vejde stěží čtyřicet dětí, živoří se zděděným fundusem loutek i dekorací – ale přece jen přežívá dík obětavosti těch, kteří svou práci pro děti dělají „jenom z ochoty“. Opravdu se ani nechce na jejich činnost brát kritický metr, jen jim být vděčný, že v atmosféře, kdy měřítkem všeho se stal zisk, věnují své řídké volné chvíle těm nejmenším. To není sentimentalita – pouze konstatování daného stavu. Hraje se s únanovskými marionetami, zvuk se line z playbacku – mluvní party namlouvají i nečlenové ze souboru ochotnického. Ale kupodivu: výprava sice tradiční má jevištní atmosféru (zejména solná jeskyně). Je dílem B. Buriana, který navíc dal dohromady i slušnou nahrávku scénické muziky.

Loutková scéna VYSMÁTO z Prahy 10 je tvořena samojediným Alešem Bílkem, který je tvůrčím subjektem všeho divadelního dění, s výjimkou textu hry „Princezna a drak“, jenž lze převážně přičíst na vrub jeho bratranci Janu Bílkovi z hradeckého DRAKu (takže to stejně zůstává „v rodině“). Vlastně jeho účast na amatérské přehlídce znamená tak trochu „renonc“, protože Bílkova představení za úplatu již lze vyčíslovat ve stovkách a nutně patří k činnosti profesionální (i když existují absurdní názory, že každý je tím, za koho se prohlásí!) Nicméně ještě letos byla jeho účast pořadateli akceptována a proto absolvoval i pohovor s porotou. Tomuto původním povoláním dřevosoustružníkovi nelze upřít spontánnost a výraznou suverenitu nejen v pojednání loutek (z nichž některé prozrazují nepochybný výtvarný talent), ale rovněž v počínání hereckém, zejména v mluvních partech, které se ovšem trochu nebezpečně blíží k zaběhlé rutině, až maše, zejména „dík“ nadměrnému slovnímu balastu, jímž zahlcuje jak sebe sama, tak především diváky. Platí to zejména o upovídaném úvodu, jímž se Bílek snaží o navázání kontaktu s diváky a o jejich uvedení do děje příběhu. Bílek sám sebe i režíruje, ale chtělo by to ještě někoho, kdo by herecké akce viděl a posuzoval zvnějšku, objektivně a kriticky a přinejmenším vyloučil některé slovní vulgarismy a vylepšil jeho vokály a intonační vady v rytmu řeči. Nicméně od loňska tu je patrný pozitivní posun celkového dojmu z představení.

Pod stálou patronací Jaroslava Vidlaře už druhý rok pracuje soubor Jitřenka z Domu dětí a mládeže v Mladé Boleslavi, který se rozhodl pro náročnou techniku černého a luminiscenčního divadla. Letos s ním neuspěl tak dobře, jako loni, ale možná i proto, že ze dvou přihlášených posléze (kvůli onemocnění jednoho z protagonistů) představil pouze scénku „Krakonoš“ (autor Karel Jangl) v režii M. Večeřové a H. Vidlařové. Děti se v pro ně nezvyklém prostoru kobyliského divadla se svými manekýny (získané z fundusu rozpuštěné brněnské Jitřenky) pohybovaly nejistě. Navíc se nepodařilo zvládnout ani místní zvukovou techniku – představení posléze poztrácelo rytmickou jistotu a divadelní atmosféru.

Sokolská scéna FRYDOLÍN z pražské Hostivaře je víceméně pravidelným účastníkem přehlídky. Tentokrát si nevybrala některou z tradičních adaptací klasických pohádek – ale jako kdyby tak učinila i letos. Pod názvem „Kašpárek a ježibaba“ je sice podepsán autor veskrze současný – renomovaný básník, satirik a spisovatel Jiří Žáček – jenomže text jakoby „vypadl“ z pera Schweigstillova. Zřejmě záměrně, ale ke škodě věci. Dokonce i zápletky jsou naivně jednoduché, text nadbytečně mnohomluvný – jaksi v rozporu s hádankou, kterou autor vkládá postavám do úst: proč má člověk jen jeden jazyk, ale dvě uši? Škoda, že se autor sám neřídil odpovědí: Aby míň mluvil a víc poslouchal! A tak úporná snaha principálky a režisérky Petry Šinkýřové, doprovázená hudbou Zdeňka Šinkýře (aby to zůstalo „v rodině“), ve výpravě H. Škodové a spol. solidními loutkohereckými projevy (voděním javajek a slušnou jevištní řečí – zejména R. Kovandové v roli Čarodějnice) i zpěvem aktérů padly tak trochu „pod stůl“. Škoda, protože z celkového vyznění je zřejmé, že tenhle soubor patří k solidním loutkářským stálicím – ale má rozhodné na víc, pokud kromě poctivého řemesla přidá ještě nezbytnou tvořivou potenci. Věřme, že tedy příště…

Petrův starší bratr Jindřich Slunečko se odhodlal k prvnímu literárnímu pokusu ve sféře loutkářství a zpracoval pro Loutkové divadlo JISKRA v Kobylisích notoricky známou Pohádku o dědu Vševědovi, a také si pro ni sám navrhl a vyhotovil scénu (v tomto případě i za použití běžícího pásu), přičemž hlavičky marionet provedl Jindřich Chour. V režii Stanislava Starého inscenaci, jejíž hudební stránka je dílem osvědčeného Zdeňka Němečka, realizoval celý soubor divadélka (rozdělená interpretace, v níž vynikl např. mluvičský part Princezny v podání J. Kovaříkové). Jiskra už po léta patří k předním amatérským souborům, jejichž kvalita se neprojevuje ve formálních „výbojích“, ale v cílevědomém úsilí o co nejpečlivější celkové vyznění každé inscenace, které nepostrádá prvky opravdové tvořivosti (zejména pak ve vodění marionet), směřující vesměs k dětským divákům. Nejinak tomu bylo i tentokrát, i když bychom mohli uvádět nejednu výhradu na vrub kvality textové předlohy i jejího provedení (text zůstal v rovině poetické epiky, rezignoval na prvky dramatické i na humor, provedení má poněkud mdlý temporytmus aj.)

Loutková scéna KOVÁČEK patřila po léta k lepším amatérským souborům také díky zřizovatelské péči smíchovského ZK při Domě kultury kovoprůmyslu. Ale v posledním desetiletí ztratila půdu pod nohama – zázemí své scény a dokonce i zkušebnu. Útočiště pro provoz jí poskytuje nadměrný sál Ženských domovů. Ale funguje jako občanské sdružení v Praze 10, ačkoliv její divácká základna zůstala na Smíchově. Proto nemůže „mít velké oči“ a přizpůsobuje se ubohým podmínkám. Oprášila už víc než 13letou inscenaci letité maňáskové adaptace Perníkové chaloupky od Kamila Horáka v profesionálně provedené výpravě Vl. Všetečky a v jeho víceméně amatérské režii, která se ponejvíc vybíjí v bláznivých a skoro nekonečných honičkách Jeníčka a Mařenky s Ježibabou a poněkud přitroublým Dědkem. Nezbývá, než držet palce, aby soubor z provozních potíží vybředl, a získal prostor pro zkvalitňování své činnosti.

Posledním souborem účastnícím se přehlídky se stala VRTULE Slaný, což je název dramatického kroužku dětí při Základní škole. Jako předlohu si zvolil nikoliv tradičního lidového ruského Petrušku, ale stejnojmenného hrdinu baletního (charakterizovaného jmény Stravinský a Benoit), který ke konečné podobě symbolu vítězné lidové síly musí projít kalvárií ústrků a pronásledování – to vše v adaptaci a režii učitele Jiřího Rezka, který se marně snažil překonat spletitosti děje a také nezkušenost aktérů mnohostí použitých prostředků výtvarných, tanečních, pantomimických i hereckých. Malý prostor jeviště byl zahlcen početností účinkujících, ale nejvíc postrádal obyčejnou sdělnost příběhu, tvářícího se občas dokonce filozoficky – nevím, zda tuto rádoby myšlenkovou hloubku pochopili sami aktéři, diváci zcela určitě nikoliv (zejména pokud neznali baletní příběh).

Kromě vícero ocenění individuálních (pochopitelně ovlivněných celkovým průměrem přehlídky), porota (ve složení předseda Ivan Anthon, J. Dvorská, J. Klos, M. Langášek, J. Vidlař)
hlavní cenu udělila Loutkářskému souboru JISKRA Kobylisy, přičemž vzala v úvahu celkovou relativní vyrovnanost všech složek předvedené inscenace.
Cenu SAL převzal Loutkářský soubor FRYDOLÍN Hostivař za kolektivní přístup a podíl na realizaci hry Jiřího Žáčka. Cena Karla Hackera, určená k ocenění mimořádného tvůrčího přínosu amatérskému loutkářství, letos udělena nebyla.
Na závěr chci přičinit jednu poznámku na adresu ARTAMA, která pro pořadatele krajských výběrových přehlídek opět vytvořila propozice: je to opravdu dojemné, jak s vůčihledně klesajícím počtem souborů každoročně narůstá naopak počet stránek propozic, neustále „vylepšovaných“ v obavě, aby snad náhodou na Loutkářskou Chrudim „nepronikl“ nějaký nežádoucí soubor, který by nevyhovoval představám programové rady o jediné „žádoucí“ podobě amatérské činnosti. Teď už nelze nominovat nikoho, pouze doporučovat! A sama Programová rada LCH je povolána absolutisticky rozhodnout o účasti v „přehlídkovém“ i „otevřeném“ programu. Tak jsme jim to letos usnadnili a vlastně jsme nenavrhli nikoho – pouze (už za mé neúčasti) se objevil návrh na soubor KLIKA do programu prý doplňkového. Ale aktéři vyráběných propozic mohou být v klidu: za pár let už amatérské loutkářství zřejmě téměř zcela vymizí (každoroční úbytek souborů skoro bere dech) a tak zmizí potřeba jakýchkoliv propozic – chrudimský program hladce obstará těch pár Radou programově pěstovaných souborů, z nichž ovšem žádný ve skutečnosti už nebude (pokud ještě dneska je) amatérský – nanejvýš půjde o poloprofesionály, zato všechny plně vyhoví unifikované představě, jak má správné loutkové divadlo vypadat. A všichni zúčastnění (Ministerstvo kultury, ARTAMA, krajské i místní orgány a instituce), jimž byla svěřena odpovědnost za rozvoj kultury - v to počítaje i amatérskou činnost – si oddechnou: Už sice nebude co rozvíjet (a zřejmě nejenom v loutkářství), ale zato se o ono „nic“ může pečovat co nejlépe…
Miroslav Langášek