Texty: Lucie Kolouchová: Pestrý semilský podzim (2004).

Lucie Kolouchová: Pestrý semilský podzim (2004)
Ve dnech 21. až 23. října se v Semilech konal už šestý ročník divadelní přehlídky Semilský paroháč. V programu byl Paroháč charakterizován jako přehlídka divadelních a alternativních představení - po pravdě ale byla všechna představení samozřejmě divadelní, o nějaké alternativní počiny ve valné většině případů vůbec nešlo. Celkově totiž tahle veskrze příjemná třídenní akce, přehlídka bez cen, porot a rozborů, připomínala setkání starých přátel, kteří dělají divadlo sobě i divákům čistě pro radost. A podzimně barevné, nezvykle slunné Semily a jejich vstřícní diváci jim vyšli vstříc.
Dramaturgie festivalu nebyla nijak převratná ani oslňující, i když pár jmen známých a slavných z velkých přehlídek se tu samozřejmě našlo. Sobota, poslední den přehlídky, vyvrcholila Bombou (a samozřejmě lecčím jiným - jakmile se Jiří Jelínek dostane na jeviště, jen tak z něj nesleze) v současné době kultovního divadla DNO z Hradce Králové, následované bonusem pro hosty, přátele a účinkující - kabaretem divadla Vosto5 z Prahy. Čtrnáct dní po udílení poct festivalu ...next wave/příští vlna se tedy v Semilech v jednom večeru sešli dva ocenění - principál DNA Jiří Jelínek získal ocenění Osobnost roku, Vosto5 zase ocenění za projekt roku. Takže ony ty Semily vlastně trochu alternativní byly...
Většinu poměrně nabitého programu (15 divadelních představení plus doprovodné akce) ale tvořila představení amatérských loutkářských souborů s převážně dětskými tituly.
Ačkoli šlo vesměs o tituly se starším datem nastudování a o většině uvedených titulů se na stránkách tohoto časopisu už psalo, je myslím zajímavé některé z nich připomenout. Tak třeba Plechové pohádky LS Kordula z Liberce, to je vtipná, svižná one woman show Pavlíny Kordové, která s loutkami buďto na místě poskládanými z toho, co kuchyně dala, či jen lehce předpřipravenými (úžasný drak) hraje tři pohádky. Jde o v podstatě stejné příběhy o tom, jak si princeznu chce vzít za ženu drak, variované jen povahovými odlišnostmi plechových princezniček. Jednotlivé pohádky, respektive skeče, sice lehce moralizují, odlehčené kuchyňsko-plechovkové pojetí a nadhled, se kterým Kordová své příběhy podává, z nich ale dělá opravdu příjemnou rodinnou podívanou. I když to konečné ponaučení - budeš-li, holčičko, hodná a milá a veselá, určitě si tě někdo vezme za ženu - je poněkud diskutabilní. Ale o něj tu vlastně ani tolik nejde, alespoň doufám.
S kuchyňským náčiním, tentokrát ne tak přísně plechovým, pracovala ZUŠ Semily v inscenaci Haprdáns, ve které, vycházejíc z prof. Ivana Vyskočila, ve vtipné zkratce, využívající doslovných významů některých slovních spojení, během deseti minut odehrála Hamleta. Druhou část jejich představení pak tvořil Prcek Tom a Dlouhán Tom, maňásky zahraná americká pohádka o chudém chytrákovi a hloupém boháči, která stejně jako Haprdáns ukázala, že největší devizou tohoto mladého souboru je smysl pro zkratku a nadsázku. Z tradice českých lidových loutkářů vycházelo Loutkové divadlo POLI z Hradce Králové ve své inscenaci Pustý les, ale tradici si samozřejmě přetvořilo po svém. Pánové Polehňa a Ipser hrají s klasickými marionetami, a i příběh o princezně, drakovi, čaroději a samozřejmě Kašpárkovi je na první pohled v pořádku, na druhý už potěší nadsázka, se kterou (a o které hlavně) se hraje. Pustý les vlastně nejvíc připomíná grotesku - postavy se honí pořád dokola, padají, jsou tlučeny a tlučou jiné, o zrychlený, nesmyslný pohyb po jevišťátku jde víc než o absurdně složitý děj sám.
O inscenaci Hany Voříškové Kde lásko, kdes byla se nedá psát jinak než v superlativech - tohle ženské, miniaturní hraní si má v sobě smutek zklamané lásky i humor vlastní lidové poezii. Voříšková s pokorou a něhou kouzlí se svými nitkami představení křehké a silné, tak nějak mimo jakákoli slova.
Smutek, málem až k nesnesení, má v sobě i inscenace Slon, se kterou přijelo Céčko Svitavy. U příběhu o hloupém slonovi, který se chce mít dobře, a tak odjede do Evropy, kde nakonec skončí jako kůže v muzeu (dvorní rada von Goethe k vědeckým účelům potřeboval jeho lebku), kde si povídá se starým hlídačem, a nakonec se coby ona kůže vrací podruhé umřít do Indie, mi bylo všelijak, respektive mizerně. Poetické, jazzově posmutnělé představení, hrané s pastelově barevnými plošnými loutkami, mě, přiznávám, dojalo. Ale být dítě (jako většina sálu), tak nevím... Hodně podobný dojem jsem si odnesla i ze Snu o cestě za odvahou, který hráli turnovští Čmukaři, respektive Romana Zemenová. Poetická pohádka o chlapci, který ve snu navštíví podivuhodná království a musí při jejich záchraně překonat svůj strach, neoplývá dramatickým dějem, na druhou stranu v sobě ale má magickou snovost a tajemno, hraničící s úzkostí ze snu, kterému nemůžeme porozumět. Opět tedy posmutnělé, výtvarně výrazné představení (poetika tu mimochodem opět vychází z předmětů denní potřeby, snově přetvořených), ne zrovna vhodné pro děti, kterým je navíc, na rozdíl od Slona, určeno... Ke všemu si nejsem úplně jistá, proč byla loutka chlapečka (manekýn) holohlavá. Přidám-li si k tomu jeho pyžámko a věčný strach, možná opravdu nejde o nejveselejší příběh. Možná.
Většina představení, která byla v Semilech k vidění, ale podzimní splíny rozhodně nenavozovala. Semilský paroháč svou přátelskou, otevřenou atmosférou a plnými hracími sály (v tomhle regionu byla tradice amatérského divadla vždycky velice silná) zahřál u srdce. Lepší způsob, jak trávit říjnové víkendy, mě snad ani nenapadá. Lucie Kolouchová