Texty: Drak - 2002; Něco z Dekameronu - 2003; Okna + Ani zrnko pepře pro Czermaka - 2006; Rusalky - 2007;

HULEC, Vladimír: Divadlo je pomeranč - 41. Šrámkův Písek, 23. -26. 5. 2002, AS 2002, č. 3, s. 29 - 34.
Hradec Králové, Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině, Jevgenij Švarc: Drak.
Obdobně na herectví byla postavena inscenace Švarcova Draka hradeckými Jesličkami. Soubor prokázal - jak je ovšem již léta po celém Polabí známé - vynikající pedagogické vedení. Všichni herci umějí zcela přirozeným způsobem na jevišti existovat, pracovat s vlastní postavou, rozvíjet situace a pointovat je. I výprava - zvláště kostýmy - přesně odpovídala zvolené divadelní koncepci a dotvářela inscenaci do komplexního tvaru. Jen ten Švarc mi trochu neseděl. Podobenství o totalitě a posttotalitě je až příliš průhledné, až příliš pohádkově jednoznačné. Ovšem vezmete-li inscenaci jako pohádku s divadelně aktualizovanými vstupy současné pop-music, bude vám v hledišti dobře. Drak (Andrej Drbohlav) je nádhernej mužskej, a když umře, promění se ve funící, dojemnou dračí hlavu. Purkmistr resp. kancléř (Martin Škeřík) a jeho syn Henrich (Milan Tomáš) jsou dokonalí padouši, slizcí a lepkaví jak hlemýždí maz a Elsa (Veronika Khmorová) neodolatelně krásná naivka. Lancelot (Ondra Majuk) je typický český hloupý Honza, dobrák od kosti, který strach nezná, neb nezná nic, a proto je „profesionální“ hrdina, a madam Archivária (Martina Erbsová) je téměř kafkovská figura chladné dámy, nepříjemné „baby“, temné jak neprobádaná pustina. Tak bychom mohli pokračovat dál o všech - skutečně všech, včetně těch s nejmenšími rolemi - hercích. A protože já herce miluju, miluju i Jesličky a jejich vedoucí a režisérku Emu Zámečníkovou.

Také jsem navštívil aspoň část letošního Semilského paroháče. Velice, velice se mi líbily Jesličky z HK a jejich představení Něco z Dekameronu. Už dlouho jsem neviděl představení, ve kterém by se tak málo mluvilo, ale tak hrálo a při tom se tak chechtalo. Mám rád divadlo, na kterém je vidět, že se u něj hodně pracovalo, přemýšlelo a hlavně tvořilo. Skoro to vypadalo, že podkladem pro samotné provedení byly různé improvizace a tvoření na daná témata a ono z toho na zkouškách vylezlo něco nečekaného a zajímavého. Mám rád divadla, která neoddrnčí (třeba i dobře) jen text, ale dodají i spoustu frků vizuální povahy, které ve scénáři nejsou. Mám navíc rád představení, kde se používají hodně divadelní prostředky. V případě Jesliček to byla například jízda na neexistujícím koni nebo erotická scéna mezi mladými milenci. Žádné propletence na podlaze, trhání věnečku doslova zuby nehty naprosto stačilo a ještě se bylo čemu smát. Navíc perfektní výslovnost a hlasová i pěvecká průprava. Asi mají za sebou roky v nějakém kvalitním dramaťáku.
Zdraví Tomáš Václ

DĚTSKÁ SCÉNA 2007, KP Dětská scéna, Divadlo Jesličky, Hradec Králové – 2007. Divadelní HROMADA IL. jaro 2007, s. 45-50.
Hradec Králové, IV. roč. 1. stupně – Jesličky, ved. Jolana Brannyová, podle opery A. Dvořáka na libreto J.Kvapila Rusalka: Rusalky.
IV. roč. 1. stupně – Jesličky, Rusalky. Ambiciózní pokus o přetlumočení klasické české opery dětskými představiteli přinesl velice mnoho otázek a zásadních problémů. Na jedné straně dekorativní ošacení Rusalek, vodníka, ježibaby, na druhé straně civilní rifle rybáře (prince). Některé situace vyvolávaly kouzlo nechtěného a někdy i smích diváků. Asi ne každá předloha je možná transponovat do jiného tvaru a pro jiné představitele.
Nebyl totiž ani objeven prvotní signál pro diváka, zda jde o pohádku, nadsázku či něco jiného. Škoda. Snad příště.
-jd-

Divadlo Jesličky, stálá scéna ZUŠ Na Střezině Hradec Králové,
studium Emy Zámečníkové
Kolektiv souboru na námět Emy Zámečníkové: Okna
Balancování na úzké hranici lemované patníky s názvy ironie, exhibice, sebeironie, trapnost, prázdnota. Občas rovnováha, občas přešlápnutí vedle. Vladimír Zajíc

Divadlo Jesličky ZUŠ Na Střezině Hradec Králové
Hans Karl Artmann: Ani zrnko pepře pro Czermaka
/ … / představení mělo neduhy v celkovém zpracování textu, který byl přece jen nad síly mladých adeptů divadla. Postavy věkově neodpovídaly předlohám, text byl podán příliš literárně (a vůči předloze pietně), herci nedokázali přecházet z jedné zvolené stylizace v druhou, příběh se rozpadal do krátkých skečů, které spolu jen velmi volně korespondovaly. Přesto některé pasáže byly uhrančivé, básnivě fantaskní, a tedy výtvarně a místy i herecky působivé. Třeba výstup korzetářky, dialogy andělů, smrt a pohřeb Hokynáře a podobně. I celkové výtvarné řešení scény, její syrová otevřenost, práce s vertikálou, dýmy, nasvícení, napomohlo tomu, co asi Hradečtí v textu cítili nejvíc: tajemno, uhrančivo, záhadno, opouštění racionality, svět podvědomých symbolů.
Spousty výhrad může mít profesionál k této inscenaci, uvést ji však si u nás troufne jen intelektuál-amatér nebo blázen. Puchmajeři byli ti první, Ema Zámečníková krásný blázen. Žehnejme jim za to a nežehrejme, že klíč k dramatickému textu – aspoň Hradečtí – nenašli. Vladimír Hulec