Texty: Zámečníková, Petra: Něco o Edovi - Pražský Tajtrlík 2006

Nově vzniklý soubor DODO složený z absolventek DAMU si zvolil jako námět život a dílo básníka a malíře Edwarda Leara (1812 – 1888). V několika obrazech zachycuje životní pouť Leara, který za svůj život procestoval mnoho zemí Evropy, Asie i Afriky. Na svých cestách čerpal inspiraci k tvorbě dětských nonsensových říkanek, tzv.limericků, které ho později proslavily i mimo rodnou Anglii. Autorkou výpravy je Alena Štukavcová.
Inscenace Něco o Edovi má ambici především přiblížit divákovi osud nekonformního básníka, případně v něm vůbec vzbudit zájem o nonsensovou poezii. Reakce diváků nasvědčovaly, že se to aktérkám daří. V hledišti seděli s dětmi i dospělí, znalci Learovy poezie i nezasvěcenci, všichni sledovali se zájmem padesátiminutový příběh o podivném stařečkovi Edovi. O životě Edy se dozvídáme prostřednictvím tří “ladies”, anglických paniček reprezentujících konzervativní viktoriánskou společnost. Popíjejí čaj, čtou noviny a komentují společenské události a trendy. Dočítají se o “podivném” malíři a básníkovi, který se straní společnosti a dokonce opouští Anglii. Jaký je údiv dam, když se po čase doslechnou o jeho poezii! To je názorně předvedeno ve vtipné scéně, kdy dámy předvádějí módní novinku – limericky. Dvě z nich některé odrecitují, třetí se společensky znemožní, neboť žádný limerick nezná. Znakem dam jsou klobouky, ježherečky přiznaně odkládají - a jsou z nich opět animátorky, vypravěčky, další postavy.
Postavu Edy představuje vousatý manekýn s brýlemi, který je vytvořen ve dvou velikostech. Jednotlivé epizodky z jeho života, dospívání, cestování, se volně prolínají se světem paniček. Edward Lear před našima očima coby “Eda” svou poezii nejen píše, on ji především žije, putuje světem jako ve snách. A zde je největší hodnota celé inscenace. Souboru se až zázračně podařilo převést poetiku a hravost Learových textů do scénické podoby. Poezie není ilustrována, poezie se děje. Loutky jednotlivých postaviček, které Eda na své cestě potkává, připlouvají a odplouvají, chodí po stropě, mají hlavy na magnet, zkrátka jako by nám před očima vyvstával svět viděný optikou Edwarda Leara. I jeho loutková podoba je přirozená, zmítá se v rukou animátorek – anglických ladies tak, jako se zmítal za svého života, prchaje z místa na místo před společností, kterou odmítal. Herecký projev dívek je po všech stránkách velmi příjemný a kultivovaný. Vytknout lze snad poněkud pokulhávající temporytmus ve druhé polovině, způsobený pravděpodobně záskokem na poslední chvíli. Otazník visí také nad poslední scénou jakýchsi zelených ufonků, či housenek, která byla natolik “nonsensová”, že byla úplně nesrozumitelná...