Texty: Zámečníková, Petra: Václav Sojka: Kašpárek a Klapzuba - Pražský Tajtrlík 2006

Zahájil domácí soubor FRYDOLÍN (TJ Sokol Hostivař) s hrou Václava Sojky Kašpárek a Klapzuba, jejíž režie se pohostinsky ujal Jiří Středa. Herci hráli s javajkami v iluzivní kukátkové scéně. Příběh pojednává o čarodějnici Klapzubě, která chce omládnout, ale nemůže bez receptu dovařit omlazující nápoj. Do domácnosti se jí přitočí Kašpárek, jenž si z ní však jen utahuje - a tak baba vyvolá čerta. Ten je ochoten jí pomoci – ale požaduje na oplátku princeznu. Tu čarodějnice pohotově sežene. Kašpárek s ní však prchne na hřbitov, kde číhají duchové. Zachrání je kohoutek, který zakokrhá a tím duchy zažene.

Na inscenaci jsem ocenila především hereckou složku, respektive její zvukový plán. Herci mluvili naživo (a porty), a také si živě s pomocí různých nástrojů ozvučovali jednotlivé herecké akce, což mělo příznivý dopad na temporytmus inscenace. Bohužel, hlasitost zvukového plánu a hlasů postav nebyla úplně sladěná, čímž se zhoršovala srozumitelnost například u Kašpárka. Snaha o preciznost a barevnost zvuků byla evidentní a k dotažení už mnoho nechybělo - škoda, že zradila technika. Co se týče hraní s loutkou, herci ukázali, že ledacos umí, zvláště scéna tance duchů se vydařila, ale tak trochu svými dovednostmi šetřili a nejvíce sdělovali textem. Tím utrpěla především střední část inscenace, kdy text místy převažoval nad akcí. Nový vítr se vnesl se scénou hřbitovní v poslední třetině, velmi vydařené, jenom to chtělo trochu více hororu. Herci poněkud opomněli udělat noc, a tak scéna působila, jako by si duchové před obědem tančili u kostelíka.

Inscenace by mohla být příjemnou klasickou iluzivní pohádkou, ale bohužel jí škodil nevyrovnaný poměr textu v jednotlivých scénách. Scéna poměrně akční, únos princezny čarodějnicí, se vlastně neodehrál, čarodějnice zmizí a objeví se už s princeznou. Tato zkratka byla vlastně příjemná. Naopak příliš dlouhé lamentace a přemítání ve světnici neprospívají, loutka pak už jen chodí a mluví. Podobně postavička kohoutka, který se spíš jakoby mimochodem objevuje od první scény a táhne si svou nitku příběhu až k závěrečné pointě, také nabízela více hravosti a oživení. Potenciál souboru je slušný, jen si více hrát a věřit.