Texty: ZÁMEČNÍKOVÁ, Petra: Pražský TAJTRLÍK 2006. Loutkář 2006

Pražský TAJTRLÍK 2006
V ulici U branek u hostivařského vlakového nádraží se nachází sokolovna, kde se o druhém dubnovém víkendu (8. - 9.) konal II. ročník výběrové přehlídky amatérského loutkového divadla PRAŽSKÝ TAJTRLÍK. Nemohu hned na úvod nepochválit organizační tým složený převážně ze členů místního souboru FRYDOLÍN, kterému se úspěšně dařilo udržovat příjemnou atmosféru a minimalizovat časové skluzy dosti nabitého programu. Místní sál se osvědčil jako velmi variabilní, rychle přestavitelný prostor, který „slušel“ většině souborů. Také děkuji místnímu „hlasateli“ Kašpárkovi (herec ze souboru FRYDOLÍN v kašpárkovském oblečku uváděl všechna představení), který nás po celou dobu provázel a byl svým stále se opakujícím výstupem tak trochu dojemný. Přehlídky se zúčastnilo celkem třináct souborů, z toho dva byly překvapivě mimopražské. Porota ve složení Štěpán Filcík (předseda), Martina Hartmannová a Petra Zámečníková udělila šest cen a dvě čestná uznání.

Přehlídky se zúčastnily celkem čtyři sokolské soubory, které zde jako jediné reprezentovaly tradiční loutkové divadlo, a umožnily tak divákům udělat si představu o fungování sokolských divadýlek.

Zahájil domácí soubor FRYDOLÍN (TJ Sokol Hostivař) s hrou Václava Sojky Kašpárek a Klapzuba, jejíž režie se pohostinsky ujal Jiří Středa. Herci hráli s javajkami v iluzivní kukátkové scéně. Příběh pojednává o čarodějnici Klapzubě, která chce omládnout, ale nemůže bez receptu dovařit omlazující nápoj. Do domácnosti se jí přitočí Kašpárek, jenž si z ní však jen utahuje - a tak baba vyvolá čerta. Ten je ochoten jí pomoci – ale požaduje na oplátku princeznu. Tu čarodějnice pohotově sežene. Kašpárek s ní však prchne na hřbitov, kde číhají duchové. Zachrání je kohoutek, který zakokrhá a tím duchy zažene.

Na inscenaci jsem ocenila především hereckou složku, respektive její zvukový plán. Herci mluvili naživo (a porty), a také si živě s pomocí různých nástrojů ozvučovali jednotlivé herecké akce, což mělo příznivý dopad na temporytmus inscenace. Bohužel, hlasitost zvukového plánu a hlasů postav nebyla úplně sladěná, čímž se zhoršovala srozumitelnost například u Kašpárka. Snaha o preciznost a barevnost zvuků byla evidentní a k dotažení už mnoho nechybělo - škoda, že zradila technika. Co se týče hraní s loutkou, herci ukázali, že ledacos umí, zvláště scéna tance duchů se vydařila, ale tak trochu svými dovednostmi šetřili a nejvíce sdělovali textem. Tím utrpěla především střední část inscenace, kdy text místy převažoval nad akcí. Nový vítr se vnesl se scénou hřbitovní v poslední třetině, velmi vydařené, jenom to chtělo trochu více hororu. Herci poněkud opomněli udělat noc, a tak scéna působila, jako by si duchové před obědem tančili u kostelíka.

Inscenace by mohla být příjemnou klasickou iluzivní pohádkou, ale bohužel jí škodil nevyrovnaný poměr textu v jednotlivých scénách. Scéna poměrně akční, únos princezny čarodějnicí, se vlastně neodehrál, čarodějnice zmizí a objeví se už s princeznou. Tato zkratka byla vlastně příjemná. Naopak příliš dlouhé lamentace a přemítání ve světnici neprospívají, loutka pak už jen chodí a mluví. Podobně postavička kohoutka, který se spíš jakoby mimochodem objevuje od první scény a táhne si svou nitku příběhu až k závěrečné pointě, také nabízela více hravosti a oživení. Potenciál souboru je slušný, jen si více hrát a věřit.

Soubor Bubeníček z TJ Sokol Vinohrady, původně založený v roce 1911 a opět fungující od r. 1993, se představil s inscenací Kašpárek a živá voda. Zápletka pohádky se točila okolo kostlivce Bonifáce(mimochodem velmi pěkně mu vrzaly kosti), jehož dobrý čaroděj Halibuk za vydatné pomoci Kašpárka proměnil v člověka. Marionety hrály v rozdělené interpretaci, která vyžaduje přesné sladění pohybu loutek a replik.

A samozřejmě čím jednodušší je animace, tím se nabízí větší šance se trefit. Nepřesnost často způsobuje nechtěné zesměšnění a k tomu bohužel chvílemi docházelo.(Jak jsem se později dozvěděla, soubor dříve hrál s nahrávkou, čili je potřeba jej spíše pochválit, že se tentokrát pustil do nových vod.)

Celá inscenace dýchala zvláštní starosvětskou atmosférou - díky krásným starým loutkám a hlavně výbornému nasvícení. S loutkami se bohužel moc nehrálo, spíš se tak předváděly, ukazovaly, což bylo sice příjemné na koukání, ale divadlo to moc nebylo. Hlasový projev spíše vlažný, jakoby bez emocí, jedna scéna se vlévala do druhé bez výraznějších akcentů, což mělo neblahý vliv na temporytmus inscenace a také na srozumitelnost v základě jednoduché zápletky. Přitom úprava textu (Jan Müller) je poměrně vydařená. Autor nakombinoval motivy z několika pohádek a napsal v podstatě novou hru, která působí celkem svěže. Výsledek by nemusel být marný, hercům - mluvičům se však bohužel nepodařilo vytvořit dostatečně výrazné charaktery a hrát přesně situace. V některých scénách byla pěkná, vtipná místa (kostlivec hledající šaty) a především závěrečná pointa – přeměna kostlivce v člověka odehrávající se ve stínohře, kdy divák doslova viděl, jak se díry mezi kostmi vyplňují - byla milým kouzlem. Trochu jsem měla pocit, že sleduji ilustrovanou rozhlasovou hru, což mi překvapivě vlastně nevadilo a nebránilo, abych z představení neměla svého druhu zážitek. Při všech nedostatcích byla inscenace příjemným připomenutím starých časů.

Soubor Pražský sokolíček ( !!! odkud ?) předvedl pohádku O pyšném mlynáři, kterou podle starých her upravila Bláža Brandová. Inscenace se hraje v malém kukátku s marionetami, tentokrát ale s nahrávkou. Je trochu obtížné hodnotit práci souboru, jenž je fenoménem již samotnou svou existencí. Jeho členové, povětšinou pamětníci první republiky, se snaží pokračovat v tradici sokolských loutkových divadel a umožnit svým dětem, resp. Vnoučatům, stejný zážitek, jaký měli v dětství při sledování pohádek s Kašpárkem i oni. Jejich snaha v realizaci má své slabiny. Na inscenaci se podepsaly provozní problémy a zřejmě i nedostatek času na zkoušení. bohužel postrádala rytmus i napětí - zradila především nekvalitní nahrávka a text, který by potřeboval výrazněji proškrtat, případně zjednodušit místy krkolomné zápletky. Loutky by si také zasloužily přesnější vodění a celkově by prospělo větší využití možností, které iluzivní loutkové divadlo nabízí a které mu sluší: kouřové, světelné, zvukové a všechny možné fígle a efekty. A případně do nich zapojit i odrostlejší vnoučata!

Posledním sokolským souborem byl smíchovský Nazdárek, který si zvolil text Milady Mašatové a Jiřího Davídka Čtyři pohádky o jednom drakovi. Text upravil a režie se ujal Emil Havlík. Inscenace měla jednu velkou kvalitu: herci pěkně hráli s loutkami–javajkami, které si sami pod vedením E.Havlíka vyrobili, a dokázali svůj um prodat. Hráli za paravánem, drak se objevoval vpředu, kde měla své místo také vypravěčka. Celá veršovaná pohádka je - jak známo - založena na principu opakování, protože je určena nejmenším dětem - má jednoduché schéma, díky čemuž se děti snadno naučí kus textu, mohou jej aktivně dotvářet. Princip opakování byl poměrně příjemný v loutkách, v textu se po chvíli stával již úmorným. Diváky evidentně bavilo sledovat různá království, krále a princezny, kteří vždy přišli s nějakou obměnou, detailem, malým překvapením(např. drak měl různé módní doplňky: motýlek, cylindr a pod., ve třetí pohádce se objevil princ Pepa). Udržovalo to diváckou zvědavost. Naopak v textu k tolika obměnám nedocházelo, stále zněl sborový přednes zpoza paravánu. Především ke konci by prospěla nějaká překvapivá zkratka. Představení se také hrálo bez postavy Kašpárka, neboť herec, jenž ho ztvárňuje, byl nemocen. Jeho místo bylo zřejmě po boku vypravěčky, kdoví do jaké míry jeho postava oživuje dost sevřenou stavbu inscenace.

Na přehlídce se představily dva dětské soubory – Loutkino z Brna a Lukraj z Prahy. Soubor Loutkino existuje od roku 1999 a je složen výhradně ze žáků Soukromé mateřské a základní školy - jeho vedoucím je Radomír Prokop. Hříčku O chytré želvě hrála skupina asi devítiletých děvčat, na dunící elektrickou kytaru je doprovázel dospělý muž.

Příběh o papouškovi a želvě, kteří vyzrají na slona a nosorožce, se hrál s maňásky různé velikosti za paravánem s tropickou dekorací. Palmy, malý domeček a modrá vodní plocha působily dojmem ostrova, brzy jsme však pochopili, že jde o břeh řeky. Papoušek s želvou byli velmi maličcí(rukavicové loutky) a divák sedící ve vzdálenějších řadách musel napínat zrak, aby je rozeznal. Oproti tomu slon s hrochem fungují velmi pěkně, oba mají jen hlavy, hroch se vynořuje z vody, slon zase hezky hraje chobotem. Škoda pro hlavní postavy – papouška a želvu, že jsou velikostí handicapováni - dívky byly poměrně zručné animátorky.

Dominantní složku inscenace tvoří hudba: elektrická kytara doprovázená rytmikou v podání děvčat odkazovala na africké šamany a dodávala představení patřičný šmrnc. Škoda jen, že pro příliš hlasitou kytaru dívkám nebylo při zpěvu písní vůbec rozumět. Zároveň zůstaly semknuty v kruhu kolem kytaristy, zřejmě proto, aby na sebe při hraní na nástroje viděly, díky čemuž jejich hudební vstupy působily na diváka značně uzavřeně. Trochu překvapilo závěrečné objevení se vedoucího souboru v roli mouchy. Žádný speciální význam to ale nemělo, prostě už nebyly ruce!

Pásmo ze sbírky Hanuše Jelínka - Ze zpěvů sladké Francie předvedly dvě “...náctileté” dívky ze souboru LUKLAJ (vedoucí Petr Železný). Představení začalo krátkou přednáškou o autorovi Hanuši Jelínkovi, který sbíral a překládal francouzské lidové písně. Poté zazněla kytara a originál francouzské písně. Dívky použily paraván s otočnými obrazy, připomínající jarmareční písňové divadlo, a plošné loutky. Inscenace měla velmi jasnou stavbu: píseň v originále, následuje recitace básně-písně ilustrovaná výše zmíněnými plošňáky. Ty ve většině písní bohužel moc nefungovaly, rozhodně ne jako loutky. Na inscenaci se patrně snažila o čistý tvar, postrádala však výraznější hravost a nápaditost. Nebylo také úplně jasné, proč dívky zpívají ve francouzštině, když většina písní je poměrně známá i v českých překladech.

Vedoucí souboru Petr Železný (v programu vtipně uveden soubor PETRŽEL), předvedl dva krátké výstupy, které údajně hrávají v jednom bloku se Zpěvy. Prvním byl text Ludvíka Aškenazyho “Jak jsme si hráli na požár”. Pětiminutovou drobničku o dědečkovi hrajícím si s vnukem předvedl u stolu. Ve vyprávění trochu mátlo, kdo je která postava, některé herec hrál za pomoci hračky, plastového auta a panáčka sám, o dalších mluvil, jiné hrál přes loutku. Milá etuda, nic víc. Druhým výstupem Petra Železného byla recitace textu Henryka Sienkiewicze “Honzík muzikant”. Toto vystoupení nemělo s loutkovým divadlem nic společného, nicméně chtěl–li soubor na přehlídce zahrát své pásmo kompletní, proč ne.

Pohádku Jana Wericha “Tři sestry a jeden prsten” autorsky zpracoval soubor 3G, jehož členkami není nikdo jiný než “tři grácie” ze souboru Frydolín, které se rozhodly osamostatnit a odkrýt divákům svou tvář. Werichovu pohádku zasadily do rámce masopustní oslavy. Tři ženy s kočičími maskami se dohadují o prsten. Rozhodnou se, že která více napálí svého muže, ta prsten získá. Tři scény s jednotlivými manželi odehrají pomocí velkého manekýna z pytloviny, stolu a několika židlí. Inscenace působila příjemně díky svěžímu projevu žen a jejich evidentní potěše ze hry. Ale pohyby manekýna i přes snahu hereček působily nevěrohodně. Neměl výrazný obličej, zkrátka nebyl živý. Herečky vsadily na jednoduchost, ale konkrétnější doplňky, kostýmy či rekvizity chyběly.



Občanské sdružení „Spolek loutkářů na holou” (aneb nový ansábl hořovických loutkářů) se zformovalo na podzim 2005. Sehrálo pohádku na motivy Baibre McCarthyové …a možná přijde i princezna. Na skřítka Švícka málem spadl strom, zachránil ho hrbáč Ouhava, který mu na oplátku chtěl pomoci při záchraně vedlejšího království, za což měl naději získat princeznu. Jejich cesta vedla podzemím, kde kromě krále skřítků potkali také plačící jezerní vílu. Přišli ke králi, který jim nevěřil, nakonec ho uplatili zlatem. Hrbáč byl zbaven svého hrbu a objevila se princezna a s ní i „pointa”, neboť princezna měla hrb! Nadpřirozené postavy hrály loutky - hezké nápadité marionety, postavy lidí pak „živáci”. Živou hudbu obstarávala na boku sedící kapela – kytaristka a flétnista.

Inscenace působila trochu rozporuplným dojmem. Pohádkový příběh prošpikovaly zcizovací vtípky, do irského základu se přimíchávaly české indicie, celé jako by to zavánělo recesí, ale nedotaženou, stejně tak jako není jasné, zda to herci hrají dětem nebo dospělým. Uvolněné neangažované herectví rezignovalo na vytvoření jakýchkoli charakterů - dojem besídky spíše umocňovalo.Přitom loutky, které si soubor vyrobil, jsou zajímavé a mohly by fungovat, stejně efektně působily světelné nálady, které se v některých scénách objevovaly. Dějová linka se však ztrácela, nebyly jasné motivace postav – hrbáče a skřítka především, proč a kam vlastně jdou, proč chtějí zachránit království. Závěrečná „pointa nepointa“ shazovala celý pohádkový příběh a působila trochu nahodile, jako vtip pro vtip. Je to škoda: myslím si, že herci zaujali jakýsi všeshazující postoj, který pramenil spíše z nejistoty začátečníků.

Nově vzniklý soubor DODO složený z absolventek DAMU si zvolil jako námět život a dílo básníka a malíře Edwarda Leara (1812 – 1888). V několika obrazech zachycuje životní pouť Leara, který za svůj život procestoval mnoho zemí Evropy, Asie i Afriky. Na svých cestách čerpal inspiraci k tvorbě dětských nonsensových říkanek, tzv.limericků, které ho později proslavily i mimo rodnou Anglii. Autorkou výpravy je Alena Štukavcová.

Inscenace Něco o Edovi má ambici především přiblížit divákovi osud nekonformního básníka, případně v něm vůbec vzbudit zájem o nonsensovou poezii. Reakce diváků nasvědčovaly, že se to aktérkám daří. V hledišti seděli s dětmi i dospělí, znalci Learovy poezie i nezasvěcenci, všichni sledovali se zájmem padesátiminutový příběh o podivném stařečkovi Edovi. O životě Edy se dozvídáme prostřednictvím tří “ladies”, anglických paniček reprezentujících konzervativní viktoriánskou společnost. Popíjejí čaj, čtou noviny a komentují společenské události a trendy. Dočítají se o “podivném” malíři a básníkovi, který se straní společnosti a dokonce opouští Anglii. Jaký je údiv dam, když se po čase doslechnou o jeho poezii! To je názorně předvedeno ve vtipné scéně, kdy dámy předvádějí módní novinku – limericky. Dvě z nich některé odrecitují, třetí se společensky znemožní, neboť žádný limerick nezná. Znakem dam jsou klobouky, ježherečky přiznaně odkládají - a jsou z nich opět animátorky, vypravěčky, další postavy.

Postavu Edy představuje vousatý manekýn s brýlemi, který je vytvořen ve dvou velikostech. Jednotlivé epizodky z jeho života, dospívání, cestování, se volně prolínají se světem paniček. Edward Lear před našima očima coby “Eda” svou poezii nejen píše, on ji především žije, putuje světem jako ve snách. A zde je největší hodnota celé inscenace. Souboru se až zázračně podařilo převést poetiku a hravost Learových textů do scénické podoby. Poezie není ilustrována, poezie se děje. Loutky jednotlivých postaviček, které Eda na své cestě potkává, připlouvají a odplouvají, chodí po stropě, mají hlavy na magnet, zkrátka jako by nám před očima vyvstával svět viděný optikou Edwarda Leara. I jeho loutková podoba je přirozená, zmítá se v rukou animátorek – anglických ladies tak, jako se zmítal za svého života, prchaje z místa na místo před společností, kterou odmítal. Herecký projev dívek je po všech stránkách velmi příjemný a kultivovaný. Vytknout lze snad poněkud pokulhávající temporytmus ve druhé polovině, způsobený pravděpodobně záskokem na poslední chvíli. Otazník visí také nad poslední scénou jakýchsi zelených ufonků, či housenek, která byla natolik “nonsensová”, že byla úplně nesrozumitelná...

Soubor Běžná hlava vznikl původně jako středoškolský soubor ve druhé polovině osmdesátých let v ÚDPM JF Praha ze členů dětských loutkářských souborů vedených Hanou Budínskou a Jaroslavem Provazníkem. Soubor pracuje pod vedením Jiřího Provazníka a zabývá se převážně autorským divadlem s živým hercem a loutkou. Za dobu svého trvání dokončil pouze čtyři inscenace. Tu poslední jsme měli možnost vidět na přehlídce. Příběh o krásné Deidre vychází z irských pověstí (autorem scénáře je Jakub Hulák). Narození krásné Deidre provází temná věštba: tato dívka přinese neštěstí. Vyrůstá v opatrovnictví krále, rytíře Rudé větve, který si v ní vychovává budoucí manželku. Dospívající Deidre to pochopí a prchá před králem v doprovodu svého milého rytíře a jeho bratrů. Král zneužije své rytíře, kteří jsou vázáni přísahou, a ustrojí na ně léčku. Příběh končí krveprolitím, zlá věštba se naplnila. Průvodcem příběhu je Katbat, králův šašek, který je také jedinou postavou hranou živým hercem, respektive maskou. Ostatní postavy představují totemové loutky, v podstatě polínka s naznačeným obličejem, které poskládány tvoří strom i s kůrou. „Scénu“ tvoří velký modrý hadr, který je jakoby prodlouženým pláštěm Katbata – kytaristy, majícího na temeni masku, v roli Katbata se jen otočí zády.

Inscenace má velmi čistou, působivou a především funkční scénografii, herci společně vytvářejí jednotlivé scény, citlivě pracují se světlem, každý jejich pohyb je vědomý a soustředěný. Krásně hrají s loutkami, pracují se vztahem „živák - loutka“.Škoda, že loutky nejsou dostatečně rozlišitelné, divák se tedy musí orientovat v postavách spíš podle vodičů, což je poněkud proti smyslu loutkového divadla. Je patrné, že soubor si potrpí na precizní promyšlenou práci a inscenace rozhodně nepůsobila dojmem „přenošeného dítěte“, k čemuž by při pětiletém zkoušení snadno mohlo dojít. Inscenace však v jednom směru přeci jen trochu pokulhává. Od začátku do konce se odehrává ve stejné závažné, až jakoby akademické temné náladě, kterou umocňuje jinak zdařilý hudební plán, složený ze stále se opakujících motivů. Nedostatek kontrastních, radostných, veselých scén následně způsobí to, že tragické vrcholy příběhu zapadnou, dostatečně nevyzní. Zvláště, když je divák od začátku díky věštbě připraven na tragédii, mohlo by být přínosné trochu ho zavést, dát mu naději, aby byl hezky připraven na závěrečnou ťafku.

DS Klika se představil s inscenací, která má mnohoslibný název: DEEP SLEEP. (Dramaturgicko-režijní koncepce Luboš Kafka). Hned na začátku si diváci vyslechnou přednášku o spánku a snění, poté se začne odehrávat koláž tří příběhů, v nichž s překvapením objevujeme klasiku: v malém kukátku odehrávají marionety příběh Romea a Julie. Čekání na Forota - to jsou zase dva manekýni o velikosti člověka, a za paravanem Othello a stále spící Desdemona v houpací síti, tentokrát v podání maňásků. Příběhy jsou výrazně upraveny, zjednodušeny. V Romeovi a Julii dojde k několikerým záměnám díky stále přítomnému šeru, apatičtí zoufalci čekající na Godota stále usínají a zdá se jim o divadle. Othellův(Klikou řádně zašmodrchaný příběh) má vtipnou shazující pointu – Othello zjistí, že se teprve vrací domů na lodi, usnul a všechno se mu jen zdá.

Soubor si s tím hlavu nelámal, zpracoval klasika, jak se mu zlíbilo. Jednotlivé fragmenty příběhů jsou rytmicky oddělovány, střídání po krátkých úsecích funguje, dává inscenaci švih a divákovi poskytuje určitý čas, aby si stále dokola pokládal otázku: Proč zrovna tyto tři hry, dva Shakespeaři a jeden Beckett, co to znamená? A jak to souvisí s hlubokým spánkem? Jistě, ve všech třech hrách hraje spánek určitou, v obou Shakespearech velmi zásadní roli. Ale inscenátoři nám jasně srozumitelný klíč nenabídli. A my jsme na žádný nepřišli! (on totiž žádný neexistuje, jak jsme se dozvěděli na diskusi). I přesto, že jsme měli zamotané hlavy, jsme se výtečně bavili. Herci hráli s loutkami skvěle, šišlající Romeo vtipný, rozčilený maňásek Othello neméně. Zajímavý, ambiciózní, ale bohužel nedotažený nápad, který jen potvrzuje potenciál souboru, jenž se nebojí čerta ani experimentu.

Dva měsíce v Africe aneb Pět neděl v balónu aneb 18. duben až 24. květen 1862 v podání LSD neboli Loutkového sudoměřického divadla. Na motivy románu Julese Vernea, sbírky básní Jana Nerudy Zpěvy kosmické a jiných literárních skvostů sestavil Josef Brůček. Celou inscenaci, kterou lze označit jako “scénický komiks”, komentuje stylově oděný opovědník v proutěném koši.Za ním je spuštěna velká žlutá plachta z pravé balónoviny. V té je okénko, kde se s plošnými loutkami odehrávají krátké výjevy z letu několika dobrodruhů. Na začátku nás opovědník seznámí s několika historickými zajímavostmi týkajících se letu, obhájí Jana Nerudu(ten údajně objevil pro Čechy Verneův román) a požádá diváky, aby předčasně neopouštěli sál, neboť by přišli o skvělou závěrečnou scénu s pyroefektem. Poté se započne odehrávat v okénku let, a v 23 obrazech sledujeme drobné příhody a nehody dr. Fergussona a jeho přátel. Bojují s černochy, zvířaty i s přírodními živly, řeší technické problémy balónu. Cílem cesty je přeletět Afriku a prozkoumat prameny Nilu. Dobrodružná výprava balónem by byla úspěšná, nebýt závěrečného pyroefektu, všichni nakonec totiž skončili na rožni domorodců.

Soubor LSD nicméně úspěšný byl, neboť se mu podařilo vytvořit inscenaci vtipnou a fungující. V krátkých výstupech, prokládaných recitačními a komentátorskými vstupy opovědníka, herci popustili uzdu své hravosti a využili věškerých možností plošných loutek. Čím byl výstup kratší a měl výraznější pointu, tím byl vtipnější. Delší výstupy byly chvílemi rozvolněné a trochu ztrácely tah, přesto se inscenátorům podařilo udržet divákův zájem. Inscenace měla jasnou formu, snad proto se nikdo nedivil, když se v okénku sem tam objevovaly postavičky ze Čtyřlístku (že by “jiný literární skvost”!). Pinďa dokonce také skončil na rožni. On byl vždycky smolař. Možná je jen škoda, že mohutně avízovaný závěrečný výstup trochu zklamal očekávání diváků, byl velmi krátký, jakoby zahozený, takový dobrý fór by si zasloužil víc prodat.

Petra Zámečníková



K postupu na celostátní přehlídku Loutkářská Chrudim bylo doporučeno pět inscenací: 1) Něco o Edovi (DODO, Praha), 2a) Pět neděl v balóně (LSD – Loutkové Sudoměřické Divadlo, Sudoměřice), 2b) Deep sleep (DS Klika, Praha), 2c) Příběh o krásné Deidre (DS Běžná hlava, Praha), 3) Tři sestry a jeden prsten (3G, Praha)

vloženo: 13.6.2006