Texty: Jaroslav Provazník: Třebíč hostila podruhé dětské soubory z kraje Vysočina - 2003

Třebíč hostila podruhé dětské soubory z kraje Vysočina

Když jsme coby lektorský sbor (Jakub Hulák, Igor Dostálek, Jaroslav Provazník a tajemník Jaroslav Dejl) rekapitulovali v závěru třebíčskou krajskou přehlídku, navrhli jsme ze sedmi inscenací programové radě Dětské scény k přímému postupu sice jen jeden soubor a dalším dvěma inscenacím jsme udělili “jen” čestná uznání. A přesto jsme se shodli na tom, že bilance této přehlídky, která se podruhé konala jako přehlídka kraje Vysočina, byla více než příznivá. Přímým postupem na celostátní přehlídku byla oceněna práce dnes už zkušené učitelky LDO ZUŠ z Nového Města na Moravě Ivony Čermákové za osobitou, nevyzkoušenou cestu k experimentální poezii, kterou podnikla spolu s celým svým kolektivem. (Na inscenaci bylo jednoznačně vidět, že jde o kolektivní hledání v pravém smyslu toho slova.) Obě inscenace, které jsme se rozhodli ocenit - byť jen čestným uznáním bez postupu na DS (ZŠ Benešova z Třebíče, ved. Zdena Marečková, a druhá skupina z LDO ZUŠ Nové Město na Moravě, tentokrát pod vedením Kláry Dvořákové), nabídly solidní, nápaditou a děti obohacující divadelní práci. Příjemné bylo také neokázalé vystoupení nejmenších školáků z třebíčského dětského souboru Kohoutek ze ZŠ Na kopečku. A přirozený cit pro divadelní práci s dětmi projevily také vedoucí DS z Přibyslavi paní Musilová a paní Čejková. A tak pouze o dvou představeních třebíčské přehlídky je možné říci, že to byly omyly jak z hlediska dramaturgického, tak především z hlediska metodiky práce s dětmi. Několik slov k jednotlivým představením: Textovým východiskem invenční inscenace Experiment DDS LDO ZUŠ Nové Město na Moravě (ved. Ivona Čermáková) je klasický soubor české experimentální poezie Vrh kostek. Nabídnutý tvar je výsledkem kolektivního prozkoumávání tohoto typu literární tvorby, který se zpravidla už ze své podstaty vzpírá divadelnímu zpracování. O to více je třeba ocenit, že novoměstskému souboru se většinou podařilo najít princip jak tyto texty rozžít na jevišti tak, aby nešlo o popisnou ilustraci. Nejpřesvědčivější je soubor tam, kde se mu v textech a pod texty daří nacházet situace a z nich pak v drobných rozehrávkách, opřených o přesnou konkrétní představu, vytvářet střípky dramat. Méně působivá jsou ta čísla, v nichž se spokojí jen s volnou ilustrací. Většinou se divák nechá rád strhnout proudem nápaditých obrazů, rytmizovaných a výrazně stylizovaných pohybových akcí, v nichž hráči odkrývají a rozehrávají principy této hravé poezie. Další inscenací, která do Třebíče přijela z novoměstské ZUŠ, byl Faethón, připravený mladší skupinou, kterou vede Klára Dvořáková. Inscenace je plná pěkných divadelních nápadů: dobře je řešená scéna, tvořená dvěma různě vysokými paravány, které umožňují různé úrovně hraní, šikovná je volba loutky pro člověka (na rozdíl od bohů, kteří jsou hráni živě), zdařilá je úvodní situace - schůze bohů na Olympu, na níž se řeší problém stvoření člověka... Také text (dialogy i vypravěčský part) zatím divadelně méně zkušeným dětem umožňuje vcelku přirozené jednání. Na druhou stranu je však inscenace poznamenána řadou nejasností nebo neobratností (řešení slunečního vozu, v některých momentech nedomyšlená mizanscéna, např. v dialogu Hélios - Faethón, nejasný důvod, proč se Zeus v závěru najednou stává vypravěčem atp.), děti jsou někdy poněkud vlažné, méně přesvědčivě naplňují situace a celkově nemá představení prozatím jasný temporytmus. Celkově je tu však vidět dobře rozjetá dramatickovýchovná práce s probouzející se divadelní invencí. Třebíčská Základní škola Benešova je v dětském divadle a v dramatické výchově vůbec známá “firma”. Ředitelem je tam jeden z klasiků dětského divadla a dětského přednesu Jaroslav Dejl (bez něhož by mimochodem třebíčská přehlídka nebyla taková, jaká je, a kdoví, byla-li by dnes vůbec...) a také tady učí další zkušená vedoucí dětských souborů Zuzana Nohová, jejíž inscenace známe i z celostátních přehlídek Dětská scéna. Zdena Marečková je další pedagog, který se na této škole věnuje dramatické výchově. Na třebíčské přehlídce vystoupila její skupinka s jednoduše, ale vkusně rozehranou veršovanou groteskou Jak vrána chtěla zpívat v opeře. Volba textu vycházela šťastně ze složení minisouborku (tři děvčata - vrány, jeden chlapec - drozd-ředitel opery) a stavěla na dialogu, který děti většinou živě a s nadhledem interpretovaly. Ocenit je třeba i to, že celé vystoupení bylo komponováno jako vtipná a nápaditá hudební skladba. Také další třebíčský soubor, tentokrát nejmenší děti ze souboru Kohoutek (ved. Lenka Kohoutová), si zvolil dobře textovou předlohu. Vedoucí souboru sáhla po jednoduchém pásmu Hrajeme si s říkadly, které z veršů Františka Kábeleho sestavila před lety pro jeden ze svých nejmladších souborů Hana Budínská. To nejdůležitější, co se na těchto textech děti měly naučit, kultivovaná a živá mluva, je tu většinou vidět. Příjemný byl i pohled na děti, které jsou schopny vcelku přesvědčivě, živě kontaktovat jedno druhé a jen málokdy sklouznou k mechanickému odříkávání říkadel. Na představení bylo zjevné, že vedoucí souboru má cit pro práci s nejmenšími dětmi, ale potřebovala by získat větší zkušenosti jak s metodikou dramatickovýchovné práce, tak s divadlem. Když bylo ohlášeno poslední představení třebíčské přehlídky - inscenace DDS Sluníčko ze ZŠ Přibyslav -, trochu jsem lekl, protože volba textu ohlašovala návrat do pradávných dob počátku 70. let. Vedoucí souboru totiž sáhly po velmi problematickém, byť kdysi dosti populárním textu Dagmar Jandové Ztracený klíč. Nelogičnost vedení příběhu, absence konfliktu, krkolomná řešení, verbalismus a další nectnosti textu byly velkými překážkami, které přibyslavské děti musely zdolávat. Ale spravedlivě je třeba říct, že kromě dramaturgické nepoučenosti disponují vedoucí na druhé straně i dávkou citu pro práci s dětmi (projevily ji také v tom, že použily živou hudbu, která děti nesvazuje). Díky tomu jsme na jevišti viděli v některých momentech živé, příjemné děti, které se netváří, že hrají velké “drama”. Děti i jejich vedoucí mají cestu ke skutečnému divadlu teprve před sebou, ale věřím, že se s nimi ještě setkáme. Příjemná diskuse o jejich představení a vstřícný přístup vedoucích to naznačovaly. Opravdovými problémy třebíčské přehlídky byly dvě inscenace, které se - shodou okolností - obě tvářily jako velké a závažné produkce. Iva Novotná ze ZŠ Žižkov v Havlíčkově Brodě se rozhodla, že s dětmi (mimochodem divadelně zcela nezkušenými a nevybavenými elementárními dovednostmi - včetně problematického tvoření hlasu) zinscenuje Genesis, tedy první knihu Mojžíšovu. Text, který neobsahuje jedinou dramatickou situaci, byly děti odsouzeny popisně ilustrovat až za hranici únosnosti (když starší kluci lezli po čtyřech a dělali právě stvořená zvířata, cítil jsem jako divák nepříjemný pocit trapnosti za ty, co jsou na jevišti). Inscenace je totálně statická. Dítě, které hraje slunce, sedí po celou dobu na štaflích, aniž má možnost být jakkoli aktivní, na jevišti se nejedná, ale jen přechází (a někdy spíš plouží) sem a tam a deklamuje se a deklamuje (Hospodin: “To jsem to hezky udělal...” - samozřejmě se “správným”, hyperkorektním JSEM). Jiné vydání nevkusu předvedla Jana Havlatová (vedoucí a současně i autorka textu) v inscenaci Když zakokrhal kohout, kterou zahrál DDS Hutaddásek ze Sázavy nad Sázavou. Soubor, jehož zřizovatelem je jen tak na okraj Městský úřad, je na tom zjevně dobře co do materiálního vybavení a dalšího zajištění. Jeho produkce je však typickou ukázkou imitace pokleslých televizních show se vším, co k tomu patří: banální, plytké, děj retardující, ale “dokonalé”, z playbacku hrané písničky, přehršle ornamentálních tanečků, bohaté, divadelně však zcela nefunkční dekorace a kostýmy a diletantský text. Zcela nepřehledný a nedramatický příběh o líné Andule, která se polepší (jak k tomu rozhodnutí dospěje, je stěží vypozorovatelné), se dusí pod nánosy prázdných slov, která ani nelze na jevišti říct tak, aby něco znamenala a aby se jimi dalo jednat. Stěží lze tedy dětem vyčítat, že mluvily nepřirozeně, strojeně - co jiného si s takovými replikami měly počít? Byla to další z řady pohádkových taškařic, které mají s přehledností a logikou pohádek velmi málo společného, a jdou jen po povrchu. Škoda že se radní v Sázavě neporozhlédnou po někom, kdo by mohl sázavským dětem nabídnout příležitost k tomu, aby mohly opravdu rozvíjet své dispozice a chuť k divadelní práci, ale také a především tvořivost, schopnost komunikovat, samostatně řešit situace a úkoly a kultivovat se. Třebíčská přehlídka dětských souborů trvala sice jen jeden den (4. dubna 2003), ale proběhla v pohodové atmosféře a byla zakončena příjemným pracovním setkáním lektorského sboru s vedoucími souborů a pro děti - ve stejné době - procházkou po nejmalebnějších místech města.
Jaroslav Provazník