Texty: Alice Rousová: Brno – Lužánky: Regionální kolo Dětské scény 2003

Brno – Lužánky: Regionální kolo Dětské scény 2003

Brněnské kolo má už několik let velmi dobrou úroveň, kterou zajišťují samotní organizátoři: doplňkové programy dělají z akce něco, k čemu se soubory rády vracejí. Funguje to jako motivace … Letos se vlastně bojovalo o záchranu divadla vůbec. „Tato nám všem jistě milá oblast kultury je, pokud to ještě nevíte, ohrožována obludně žravou příšerou mediální, jejími jedem prosáklými chapadly jsou krvelační novináři, stejně jako uměle přislazované obrázky právě narozených zvířátek z našich zoologických zahrad - uváděné obvykle jako „vhodný“ doplněk krutých událostí dneška…“ Přímý přenos z výše zmíněného kulturního boje nám pravidelně v úvodu každého představení zprostředkovávali studenti JAMU. Ti se také starali o dětské diskusní kluby, jejichž samozřejmou součástí byly praktické činnosti. Každé představení mělo také svoji papírovou zeď nářků, vzkazů apod. Dění komentovala svými články dětská redakce. „Zachránit“ dramatické umění se pokoušelo sedmero souborů z Brna, Vyškova, Rousínova a Sněžného.„Boj byl lítý, ztráty na životech kupodivu nízké.“ Brepty ze Sněžného vystoupily s Českými pověstmi - lehkou a hravě humornou parafrází známých námětů od Kristy Bláhové.( Pamatuji si na jejich první pokusy před šesti lety. Urazily pěkný kus cesty, klobouk dolů.) Spíše rozpaky vyvolala dvě vyškovská představení: Proč jsou malá divoká prasátka pruhovaná a Příběhy biblické. V obou případech šlo o první pokusy a nezkušenost se tu projevila. U prvního představení byl problém především ve výběru předlohy, která se na jedné straně naprosto míjela s věkem gymnaziálních už slečen ( byly totiž nuceny hrát prasátka, a to způsobem vlastním asi tak předškolnímu, ba snad až batolecímu věku), na straně druhé pak literární charakter předlohy neposkytl začínajícím autorům dostatečně dramatickou situaci hodnou toho jména a jevištního zpracování. Příběhy biblické Školičky dramatické výchovy Thalia byly naopak jakýmsi sumářem (či spíše vedlejším produktem) dlouhodobější činnosti skupiny dětí různého věku. Práci vedoucí s biblickými náměty, které dětem sama nabídla, je jistě třeba ocenit - nemůžeme však tuto činnost a následné seskládání motivů, byť jaksi pochybně zarámovaných, hodnotit jako skutečnou práci na představení. Oba soubory jsou - jak už jsem zmínila - na začátku, doufám, že jim účast na přehlídce a toto hodnocení nevezme odvahu zkoušet dál.

DDS Brahma zaplať se svou inscenací O nejvyšším božském tajemství bezesporu obdržel dva primáty. Zaprvé byl nejpočetnějším vystupujícím souborem (a to prý mají v záloze jednu padesátičlennou skupinu) a zadruhé bylo jejich představení suverénně nejdelší. Ten první primát jim musíme přičíst k dobru, poněvadž nás tato dvaceti- až třicetihlavá skupina oslovila svým uměním předat společně sdělení, a to bez potřeby jediného člena souboru vystoupit více „za sebe“ a přivlastnit si trochu té divácké pozornosti na úkor ostatních. S časem však byla potíž. Děti se v inscenaci zabydlely a začaly přidávat a natahovat některé části – tím ještě zvýraznily nedostatky v dramaturgicko-režijní koncepci. V rámcovém sporu čtyř indických bohů nám byly předvedeny čtyři příběhy. Zpracování jednoho z těchto příběhů „šachové partie“ oslovilo nejen porotu, ale pravděpodobně i diváky (představení získalo mj. Cenu dětské poroty). Do širšího výběru národního kola doporučila porota představení Psí SOS (DDS ZŠ Rousínov) a Rónin- zbloudilý muž (Dětské studio divadla Polárka, Brno). Rousínovští vystoupili s recitačním pásmem složeným ze dvou drobných textů J. Hanzlíka. Jejich silnou stránkou byla práce s rytmem a členění sborových hlasů (evokující až voicebandy naší meziválečné avantgardy). Esteticky velmi příjemné bylo užití jediné bílé plachty coby aktivního scénografického prvku, bohužel však často zůstalo u jednoduché a popisné ilustrace textu. Těžkým kalibrem bylo představení brněnské Polárky. Ponurý příběh z japonského prostředí fascinoval diváky především úžasnou kombinací výtvarně zdařilých kostýmů a pohybově nadstandardně vybavenými představiteli jednotlivých rolí. Slabinou představení byl dramaturgický plán: především díky nedostatečně motivovanému jednání hrdiny
nám příběh pokulhává, až téměř schází na úbytě. Vše je tu zachraňováno silně emotivní hudbou a bizarností výborně ztvárněných démonů. Ve vzduchu však zůstávají viset otázky : Kde se vzali? Proč? Kdo vlastně jsou? Na přímý postup navrhla porota představení Živá voda (DDS při ZŠ Hroznová, Brno). Toto svěží dílko oslovuje především tématem aktuálním pro své desetileté aktéry: konfrontací dívčího a chlapeckého světa. Oba protipóly jsou tu představovány kmenem Amazonek a kmenem Tita, které bojují o živou vodu. Námětem jsou autentické zážitky členů souboru a snad i proto má představení „živou“, těžko uchopitelnou a odečitatelnou strukturu. Jeho Achillovou patou je tedy opět dramaturgie: ujasnění si příběhu, který chce soubor sdělit, by moh pomoci upevnit kostru představení a vnést řád i do prvků zcizení, které děti přirozeně používají. Nevíme, jak jinde, ale v Brně bylo divadlo zachráněno. Dík patří účastníkům, ale i organizátorům: Středisku dramatické výchovy v Lužánkách (v osobě Petry Rychecké), Divadelní společnosti Kšandy (Tomáš Doležal) a studentům Ateliéru dramatické výchovy DIFA JAMU.
Alice Rousová