Texty: Jindřiška Bumerlová: BECHYŇSKÉ JARO 2.-3.4.2004

BECHYŇSKÉ JARO 2004
Ve dnech 2.-3. dubna 2004 proběhlo v Bechyni další setkání divadelníků - Bechyňské jaro. Letošní setkání je již dvanácté, což svědčí o tom, že tento festival
má v Bechyni velmi dobré zázemí. Letos se o to opět postarali pracovníci Kulturního domu, především jeho ředitel Josef Brůček a všichni jeho spolupracovníci K. Dopitová, M. Jahnová a S. Smrček. Pro účastníky vytvořili podmínky, ve kterých se 170 účinkujícím dobře hrálo i dívalo a ve volných chvílích i kamarádilo, a lektorům Jaroslavu Provazníkovi, Marii Poesové, Radkovi Svobodovi a Jindřišce Bumerlové příjemně pracovalo - hodnotilo i debatovalo s vedoucími souborů. Těch - totiž souborů - přijelo 12 a připraveno bylo 15 inscenací.Organizátoři též dbali na duševní pohodu všech zúčastněných a ocenili všechny diplomem, který je označoval za ty nejlepší z nejlepších (a to opravdu byli, neboť letos se do Bechyně dostali i přes technické problémy spojené s opravou mostu, ale festival za to stál).Na co se inscenace zaměřovaly? Měly jsme možnost zhlédnout představení inspirovaná tradičními pohádkami. Tento žánr je jen zdánlivě snadný a bezproblémový. Divák má určitou představu a určité očekávání způsobené tím, že daný text zná z předchozí zkušenosti. Je velmi těžké přinést něco nového nebo “alespoň” zvládnout realizaci pohádky “klasicky”. Pohádkami se většinou nechávají inspirovat větší soubory nebo tzv. školní představení, která mají sklon k přílišné “výpravnosti” inscenace.Dalším oblíbeným žánrem jsou moderní pohádkové příběhy. Zde hrozí nebezpečí, aby se nesklouzlo k lacinému a podbízivému humoru.Mohli jsme však vidět i nepohádkové “realistické” příběhy, které si často volí soubory se staršími dětmi. Letos byl tento typ inscenací v Bechyni patrně nejúspěšnější, herci se ve svých rolích cítili přirozeně.Posledním typem byly inscenace usilující o využití nových divadelních postupů, o ztvárnění alegorických příběhů.Jak tedy vypadala konkrétní představení:Dramaťák Vimperk s vedoucí Ivou Karasovou přivezl 2 inscenace a právě ony byly inspirovány tradičními tématy, která se podařilo dobře ztvárnit. Společným znakem obou inscenací byla vhodná míra stylizace (i když snaha o úspornost někdy znepřehlednila děj), což se ukázalo v projevu i kostýmech. Někdy docházelo i k nesrovnalostem při zvládání prostoru. Soubor hrál Tři prasátka - inscenace dobře gradovala, občas se projevil problém v kontaktu mezi herci, určitá neujasněnost byla v rolích vypravěče. Druhým představením téhož souboru byla Zvířátka a loupežnice. Zde bylo z dramaturgického hlediska problematické neorganické
spojení úvodu o trpaslících, kteří si hráli na zvířátka a loupežnice, a vlastně patřili do jiného příběhu, což bylo vidět i z toho, že v závěru se k nim už nikdo nevracel. Jinak vedoucí zvolila téma velmi vhodné pro věk herců, což se kladně projevilo v bezprostřednosti jejich projevu. Určité problémy se vyskytly v orientaci v prostoru (“loupežnice” a “zvířátka” nezůstávají ve svém prostoru a občas se nedobrovolně “promísí”). I toto představení mělo však (stejně jako Prasátka) velký divácký ohlas. Na výkonech herců v obou představeních byla patrná pravidelná a pečlivá práce vedení souboru i dětí.Dalším dvěma souborům, které si také pro své vystoupení zvolily pohádku, se příliš nepodařilo zvládnout úskalí žánru a jevištního provedení. Zmoudření ševce Fanfrnocha předvedl Dramík z Českých Budějovic, který vedou paní Krátká a paní Korandová. Určitá chaotičnost děje byla umocněna prací režisérek. Inscenace byla zamýšlena především tak, “aby si zahráli všichni členové souboru”. Tento požadavek je v zásadě oprávněný, ale nesmí jít proti logice a zákonitostem divadla, ani proti divákovi, který se pak v příběhu nemůže orientovat. A zde se během hry několikrát změnilo obsazení postav (např. krále), aniž k tomu byl hlubší významový důvod. Problém byl i s mluvou herců - přílišná hlasitost zatěžující hlasivky. Také kontakt mezi herci vázl. Zdá se, že realizace rozsáhlejšího celku není v současné době pro tento soubor vhodná.DS Kaštánek se svou vedoucí Janou Čurdovou se představil veršovanou pohádkou Šípková Růženka. Výběr textu (poněkud netradiční verze pohádky) pak ovlivnil celou inscenaci, jejímž hlavním rysem byla neujasněnost - rekvizit, kostýmů, pohybu v prostoru, změny scény. Vystoupení se místy blížilo recitačnímu pásmu.Následující skupina představení se také opírá o pohádkový příběh, ale už jde spíše o moderní pohádku. Třídní učitelka Marie Berková připravila se svou třídou ze ZŠ B. Bolzana v Táboře školní představení Tvarůžky nad peníze. Scénář napsal žák třídy Tobiáš Smolík s vydatnou pomocí svého otce, nedávného šéfredaktora časopisu Mateřídouška. Děti hrály sice s nadšením, ale inscenace trpěla chaotičností příběhu a přílišnou délkou. Opět se objevily nedostatky, s nimiž se setkáváme tehdy, když “hraje celá třída”, aniž je dostatečně vybavena, - nejednotnost kostýmů, problémy s jevištním prostorem, s mluvou. Takové představení je rozhodně přínosem pro utváření třídy jako skupiny (a bylo znát, že paní učitelce na dětech opravdu záleží), ale nikoli pro utváření povědomí o divadle.Moderní pohádkový příběh Z. K. Slabého O sedmi trpaslících a ještě jednom navíc hrál soubor Úsměv Bělčice (ved. Drahomíra Heverová). Příběh měl směřovat k napravení lenocha a pomlouvače. Situace byly často dobře začaté, ale někdy “nedotažené” do konce (pomyslný a nekonkrétní úklid domku), někdy byl nedostatečný kontakt mezi herci, což vedlo ke ztrátě dynamičnosti představení. Také konečný důvod přeměny odlišného jedince nebyl dost jasný - způsobila to nová čepička, která byla kouzelná. Projev dětí však byl přirozený a pohyb po scéně jistý.Představení Brouk Pytlík v provedení části souboru Lannovka z Českých Budějovic (ved. Vendula Tampierová) vzbudilo určité rozpaky. Herci byli vcelku dobře připraveni - zvládali mluvu i pohyb v prostoru, dobře na sebe reagovali, scéna se měnila plynule. Proč tedy rozpaky? Především kvůli disproporci mezi tématem a věkem herců. Mohlo to být téma, které je skutečně zajímá?K nepohádkovým příběhům patří obě inscenace ZŠ Bechyně, které připravil František Oplatek. Tento soubor splnil očekávání a obě inscenace byly kvalitní:
Májový král - východiskem byla jedna z populárních příhod Richmal Cromptonové o Jirkovi, který vždycky způsoboval potíže. Hned v úvodu představení si herci získali diváky svou bezprostředností. Děti přesvědčivě a se zjevným pobavením ztvárnily chlapce bavící se o přestávce ve škole. Právě se chystá slavnost, kdy nejlepší dívka má představovat májovou královnu, ale Jirka využije její slabostí pro zákusky, odláká ji a na slavnost přijde on jako májový král s dívkou, která se mu líbí, jako s májovou královnou. Děj je vtipný, situace dobře vystavěny, realizace zdařilá. Scéna je přehledně a jasně členěna pomocí židlí (dvě řady vedle sebe), které navozují představu třídy, zároveň i naznačují důležitost situace - před nimi mohou probíhat stěžejní dialogy, za nimi zároveň akce ve třídě, aniž to tříští divákovu pozornost. Určité nejasnosti však vznikly při odhalování motivace jednání postav - jak to, že dívka, kterou vlastně neměli rádi, vyhrála? Podplatila všechny? Podobné nesrovnalosti se objevovaly hlavně v závěru inscenace, která však i přesto byla velmi zdařilá.Podobně můžeme hodnotit i druhou inscenaci tohoto souboru Sredni Vaštar, pro niž byla inspirací Sakiho povídka. Mladá dívka Anna (v povídce chlapec Konradín) je v péči despotické pěstounky, která má potěšení z toho, že může dívku šikanovat pro dívčino zdraví a dobro. Anna se uchyluje do kůlny, kde má svou oblíbenou slepici a fretku Sredni Vaštara, kterou uctívá jako boha, a pak i prosí o pomoc. Pěstounka chce znát tajemství kůlny - slepici prodá, ale fretka nad ní zvítězí, patrně pěstounku zabije. Dívka je volná. Inscenace zaujala hned z několika důvodů, na prvním místě vhodně volenými inscenačními prostředky, které byly symbolické, ale zároveň názorné - postava Anny byla hrána dvěma dívkami (zde však vznikla určitá nejasnost, koho vlastně druhá Anna - oblečená do černého - představuje), situacemi, v nichž byl vidět vztah pěstounky a Anny, gradováním příběhu až k působivému závěru, kdy obě Anny opět “splynou”. Zaujala i promyšleně členěná scéna, která evokovala různá prostředí - židle dům, závěs - kůlna - zde bylo využito stínohry pro zachycení Anniných představ a Sredni Vaštara. Představení mělo i velký divácký ohlas.Zdá se, že Saki se letos stal oblíbeným autorem, neboť i LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Zuzany Jirsové si pro svou inscenaci Haraburďárna
zvolilo jednu z jeho povídek. Jde o příběh čtyř osiřelých sourozenců, kteří jsou vychováváni nelaskavou tetou požadující jejich vděčnost i za maličkostí - např. výlet se služebnou na pláž. Tetě činí potěšení děti trestat, takže Mikuláš kvůli svému zlobení nesmí s ostatními. Mikuláš si najde náhradu na půdě plné starých věcí. Všechny mu asociují rázné představy, které mu pomáhají i ve všedním životě uniknout do snového světa. V této inscenaci bylo použito snad nejvíce rekvizit, ale nepůsobily rušivě. Dům byl opět náznakově představován stolem, půda stolem a závěsem, který umožňoval nalézání nových předmětů a objevování snových představ. Scéna byla dobře řešená, výkony herců kvalitní. Po dynamickém začátku, kdy se rozehrály vztahy mezi postavami, se však dynamika inscenace zpomalila, hlavně v okamžiku, kdy Mikuláš přichází na půdu. Jeho ztělesněné představy pak nabízely divákům informace, se kterými se dál nepracovalo, i když vzbuzovaly dojem, že budou v příběhu hrát podstatnější roli (dopisy služky odhalující její dávnou lásku, dvě sestry hrající si a soupeřící mezi sebou...) a zároveň vedly k nadměrnému zpsychologizování inscenace, což režie neměla v úmyslu. Poněkud matoucí byly i dva závěry (postava matky s kočárkem, postava Mikuláše osamoceně uzavřeného v představách). Konec nebyl zřetelný, protože nedošlo ke gradaci příběhu, spíše šlo jen o nahlédnutí do vztahů mezi protagonisty. Bylo však pozoruhodné, jak se souboru podařilo vytvořit atmosféru počátku 20. století. Představení mělo velmi dobrou úroveň, což se projevilo i na zaujetí, s jakým diváci představeni sledovali.Poslední skupinu tvoří inscenace, ve kterých se prolíná reálný a fantastický svět nebo které jsou projevem určitého experimentování s možnostmi divadelního
ztvárnění skutečnosti. K takovým inscenacím patří Král, představení předvedené souborem DDS Z. Čelikovského s vedoucí Petrou Štěpánkovou. Inscenace stojí na pomezí výrazového tance a pantomimy - v terminologii dramatické výchovy bychom řekli narativní pantomimy. Děj určovala píseň o sporu šaška a krále. Herci slova písně dokládaly pohybem - tancem. Zde se však vyskytl technický problém - slovům nebylo dostatečně rozumět, tím se ztížilo i vnímání celého představení.
Pro diváky bylo také náročné sledovat paralelní akce stejného významu odehrávající se na opačných stranách jeviště. Srozumitelnost inscenace by byla větší, kdyby se režisérka jednoznačně rozhodla pro určitý žánr. U tohoto souboru je třeba ocenit, s jakou energií hledá nové cesty k divadelnímu zachycení skutečnosti.Inscenace dalších dvou souborů byly poznamenány určitou nedokončeností, byly vlastně jen vykročením. Pro příběh Betlém si soubor z Týna nad Vltavou
(ved. Martina Rečková) zvolil stínohru. Výsledkem bylo pásmo koled (hraných z magnetofonu) doprovázené statickými stínovými obrázky, které sice byly po výtvarné stránce pěkné, ale bez divadelní akce. Také divácký ohlas byl rozpačitý. Přínosem byl pokus o zvládnutí nové techniky - stínohry.Rovněž inscenace Špagety souboru Prdlouši J. H. s vedoucí Šárkou Bartůškovou zůstala v půlce cesty. Celou první polovinu tvořil prolog (hraběnka prokleje kuchaře, ale není příliš jasné, zda špagety, po kterých zemřela, otrávil) a úvod, který byl nadějně rozehrán (vypravěčka představuje pasažéry lodi, kteří pak s příchodem dalšího zůstávají ve štronzu), ale pak zkratkovitě a nelogicky pokračoval. Také zapojení vypravěčky do děje bylo místy nejasné. Přes tuto “nedotaženost” vzbudilo představení u diváků zájem.Na pomezí mezi reálným a imaginárním světem se odehrával i příběh Říše Agord, který připravil soubor Lannovka z Českých Budějovic pod vedením Pavla Petrovského. Soubor se nechal inspirovat stejnojmennou knihou Daniela Heviera, v níž autor uvádí dívku Lucinku do světa iluzí vyvolaných drogou. Tam se z ní stává Halucínka, která na své cestě potkává pokušitele i lidi ovládané drogou, ale nakonec zvítězí nad sebou i pokušiteli a vrátí se. Text knihy je doplněn působivými kolážemi. Kniha se sice snaží řešit aktuální problém, ale nedokáže čtenáře vtáhnout do příběhu - motivace Lucinky, kdy poprvé sáhne po droze, není jasná, text je prvoplánově didaktický, bez přesvědčivého vývoje hlavní hrdinky, bez gradace. Podobné nedostatky měla i zmíněná inscenace. Herci navíc museli zvládnout velmi dlouhé texty, což ovlivnilo srozumitelnost jejich projevu. Herci také vstupovali do různých rolí, přičemž nebylo vždy zcela jasné, kým jsou. Kladem inscenace bylo zdařilé výtvarné - emotivní ztvárnění příběhu - i za pomoci světel a hudby. Téma bylo zvoleno velmi dobře, což se projevilo jak na zaujetí, s jakým herci své role ztvárnili, tak i na pozornosti publika.Další inscenace se do mého pracovní řazení dostává spíš proto, že v celém provedení inscenace Prcek Tom a Dlouhán Tom a (na motivy Pavla Šruta) převažovaly nadsázka a absurdní situace. To, co v předcházejících letech soubor Růžek z Českých Budějovic pod vedením Aleny Vitáčkové pouze naznačoval, totiž velmi dobrou připravenost herců (zřetelná a přirozená mluva, smysl pro rytmus, zvládnutý prostor, vzájemné vnímání herců), to vše se letos zúročilo a soubor předvedl vynikající představení. V příběhu o Prcku Tomovi a Dlouhánu Tomovi jde vlastně o rozvinutý vtip o vypočítavém prckovi, který z každé situace (někdy i morbidní) dokázal mít prospěch, a jeho sousedovi Dlouhánu Tomovi, kterému se nikdy nic nepodařilo. Téma bylo zpracováno s nadsázkou, stylizace vhodně zvolena (např. role koní a krav nebyly násilné a začlenily se do příběhu), takže i “drsné” scény vražd byly ztvárněny s vkusem. To, že se herci dokáží pohybovat v prostoru jeviště, bylo vidět i na tom, jak svižně a plynule měnili scénu. To, že mají smysl pro rytmus, se ukázalo nejen na tom, že části příběhu byly odděleny písničkami, ale na celkovém rytmu představení, neboť herci dokázali téměř po celou dobu udržet napětí a gradovat scény. vtáhnout do příběhu - motivace Lucinky, kdy poprvé sáhne po droze, není jasná, text je prvoplánově didaktický, bez přesvědčivého vývoje hlavní hrdinky, bez gradace. Podobné nedostatky měla i zmíněná inscenace. Herci navíc museli zvládnout velmi dlouhé texty, což ovlivnilo srozumitelnost jejich projevu. Herci také vstupovali do různých rolí, přičemž nebylo vždy zcela jasné, kým jsou. Kladem inscenace bylo zdařilé výtvarné - emotivní ztvárnění příběhu - i za pomoci světel a hudby. Téma bylo zvoleno velmi dobře, což se projevilo jak na zaujetí, s jakým herci své role ztvárnili, tak i na pozornosti publika.Další inscenace se do mého pracovní řazení dostává spíš proto, že v celém provedení inscenace Prcek Tom a Dlouhán Tom a (na motivy Pavla Šruta) převažovaly nadsázka a absurdní situace. To, co v předcházejících letech soubor Růžek z Českých Budějovic pod vedením Aleny Vitáčkové pouze naznačoval, totiž velmi dobrou připravenost herců (zřetelná a přirozená mluva, smysl pro rytmus, zvládnutý prostor, vzájemné vnímání herců), to vše se letos zúročilo a soubor předvedl vynikající představení. V příběhu o Prcku Tomovi a Dlouhánu Tomovi jde vlastně o rozvinutý vtip o vypočítavém prckovi, který z každé situace (někdy i morbidní) dokázal mít prospěch, a jeho sousedovi Dlouhánu Tomovi, kterému se nikdy nic nepodařilo. Téma bylo zpracováno s nadsázkou, stylizace vhodně zvolena (např. role koní a krav nebyly násilné a začlenily se do příběhu), takže i “drsné” scény vražd byly ztvárněny s vkusem. To, že se herci dokáží pohybovat v prostoru jeviště, bylo vidět i na tom, jak svižně a plynule měnili scénu. To, že mají smysl pro rytmus, se ukázalo nejen na tom, že části příběhu byly odděleny písničkami, ale na celkovém rytmu představení, neboť herci dokázali téměř po celou dobu udržet napětí a gradovat scény.I když se objevily drobné nedostatky spíše technického rázu, např. když Prcek Tom dost samoúčelně “váží” své peníze, nic to neubralo na zdařilosti představení. Ostatně to bylo vidět na nadšených reakcích diváků.Koho tedy uvidí diváci v Trutnově? Určitě se mohou těšit právě na Prcka Toma a Dlouhána Toma a soubor Růžek z Českých Budějovic, protože tato inscenace byla vybrána k přímému postupu.Do širšího výběru byly navrženy obě inscenace Májový král a Sredni Vaštar ZŠ z Bechyně a inscenace Haraburďárna souboru LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce.Lektoři ještě v závěrečném hodnocení připomněli další zajímavá představení, např. Tři prasátka nebo Říše Agord.Jaké tedy bylo letošní Bechyňské jaro? Objevovala se snaha po využití různých scénických prostředků - stínohra, tanec. Zdá se, že velkou roli hrálo osvětlení, hudba, často se projevovala snaha o výtvarně působivé řešení scény. Potěšitelné bylo, že se soubory oprošťují od přílišné realističnosti kulis a kostýmů, že směřují k jednoduchostí, zkratce a symbolice, aniž tím, ve většině případů, utrpěla srozumitelnost inscenace. Dále je potěšitelné, že byť vedoucím záleželo na tom, aby představení jejich souborů bylo úspěšné (pokud ne letos, tak v příštím roce), pro nikoho z nich to nebyla nezdravě prestižní záležitost. I když některé inscenace nebyly vždy úplně kladně hodnoceny, bylo znát, že pro vedoucí souborů je to spíš pobídka k další práci, která přináší příjemné chvíle jim i dětem.V takové atmosféře díky organizátorům, dětem, vedoucím a snad i lektorům proběhlo Bechyňské jaro. Jaké tedy bylo? Takové, jaké má jaro být - vzbuzující naděje a radost.
Jindřiška Bumerlová