Texty: BERNÁŠEK, Pavel: Stále mladý dědek Čečil slaví 85 let. Psáno pro čas. Loutkář.

Stále mladý dědek Čečil slaví 85 let


Ing.František Čečil se narodil 4.května 1922 v Plzni v rodině drážního úředníka.

Když byly malému Františkovi 4 roky uviděl první loutkovou pohádku „Honza u krále“, kterou hrál jeho strýc ve škole pro děti. A hned se do loutek doslova zamiloval. Když mu bylo 7 let dostal od rodičů krásný dárek. Skutečné loutkové divadlo. Na jeho výrobě se podílela celá rodina. Originální Alšovo loutkové divadlo vyřezal otec, barokní nábytek dědeček Adolf, šatičky na loutky ušila prateta, jen loutky od firmy Münzberger byly zakoupené v Praze. Když však bylo Františkovi 10 let rodiče divadlo prodali. A tak na loutky nějaký čas zapomněl.

František absolvoval 2.státní reálku v Plzni a po maturitě, jak velela rodinná tradice, nastoupil v roce 1941 na dráhu. Pracoval jako výpravčí v Kaznějově a v Chrástu u Plzně. V roce 1943 byl nasazen jako výpravčí do Německa.

Když se v únoru 1945 vrátil, ukryl se i se svojí manželkou Jarmilou před nálety a postupující frontou u příbuzných v Jarově. Tam objevil uložené loutkové divadlo strýčka své ženy a tak jej se svým švagrem Vlastíkem rozbalil a na sýpce začali spolu hrát nejen místním javorským dětem, ale mezi diváky byly i děti německých vystěhovalců z bombardované tehdejší třetí říše. Hráli tehdy velmi oblíbené pohádky jako „Vodníkova Hanička“, „Honza u krále“, „Bacilínek“ a další.

Koncem května byl jako výpravčí odvelen do Nového Dvora u Stříbra. V blízkých Pňovanech se zrovna v té době zakládal místní Sokol. A tak František nelenil, zajel do Jarova pro rodinné loutkové divadlo a ze členů Sokola sestavil první soubor. Loutkové hry nakupovali v knihařství Mareš v Prešovské ulici v Plzni. Byly to převážně hry B.Schweigstilla a dalších předválečných autorů. Novější edicí byly MLS (Moderní loutková scéna), BUM a Loutková scéna.Všechny František přečetl a bylo jich celkem asi 300 a vybíral z nich vhodné hry, které potom uváděl na scénu při svém působení v různých loutkových divadlech.

Časem ho zaměstnání zaválo do Horní Břízy u Plzně. Výpravčí z nedaleké Třemošné, (kde mimochodem bydleli manželčiny rodiče) který působil jako sokolský vzdělavatel požádal Františka o radu co připravit pro děti o vánočních svátcích. A tak se oba vypravili do Nového Dvora a rodinné loutkové divadlo se opět stěhovalo, tentokrát do Třemošné. František založil loutkářský soubor, který v té době měl 16 členů a tak se 26.prosince 1946 hrálo v místní sokolovně první loutkové představení. Na programu byla hra Bohumila Schweigstilla „Krejčík, švec a Kašpárek“. Jednalo se vlastně o obnovení činnosti, protože v Třemošné už sokolské loutkové divadlo existovalo od roku 1921, kdy se hrálo v hostinci u Čechurů. Z fundusu předválečného divadla se však přes válku nic nezachovalo, protože bylo uloženo v prostorách sokolovny a tam byl za války útulek německé mládeže.

Loutkové divadlo však Františkovi nestačilo a tak se zapojil v Sokole Třemošná i mezi ochotníky. Ti nejen že hráli divadlo, ale připravovali výzdobu sálu pro sokolské šibřinky. A tak to byla jednou Cesta kolem světa, podruhé Cirkus a další. Ochotníci uvedli mnoho divadelních her, z těch nejznámějších je možné jmenovat „Pana Johanese“, „Kutnohorské havíře“, „Noc na Karlštejně“ a v roce 1954 i „Vojnarku“ s hostujícím Jaroslavem Vojtou v jedné z hlavních rolí.

Vraťme se ale zpátky k loutkovému divadlu. Snad neuškodí pro odlehčení jedna historka z dlouholeté činnosti Františka v loutkovém divadle v Třemošné jak mi jí sám vyprávěl.

„Jednou se tady hrála známá pohádka Strašidlo s kozou. Já jsem mluvil Kašpárka, Blaženka Pavlová kozu a Vašek Pavel sedláka Lupínka. Jeden z nich si tehdy zapomněl doma brýle a protože to bez nich nešlo, tahali si oba manželé jeden druhému brýle z očí. Kdo právě nečetl, druhému polohlasně nadával. A tak se stalo, že z úst Blaženky místo původního textu „Já mám rohy celé potrkanéééé.“ zaznělo „Já mám kozy celé potrkanéééé.““

V Horní Bříze kde Čečilovi bydleli se v krátké době František spřátelil s vedoucím kuchyně závodního klubu Standou Novákem a tak začali uvažovat o založení loutkářského souboru v Horní Bříze. V hostinci „U Maistrů“ se našlo rodinné loutkové divadlo a loutky 25 cm vysoké. To bylo v roce 1951 a tak ještě tentýž rok 8.listopadu byla na programu první hra, „Vodníkova Hanička“. Asi za dva roky zakoupil závodní klub pro loutkáře novou konstrukci loutkového divadla a loutky 35 cm vysoké. Na této scéně soubor uvedl i kabaret pro dospělé, pro nějž vyrobil František celou kapelu.

V roce1953 se Čečilovi přestěhovali z nádraží v Horní Bříze do rodinného domku Františkova tchána do Třemošné a tak skončila jeho loutkářská kariéra v Horní Bříze.
V Třemošné však pokračoval na „plný úvazek“. Pro divadlo zde vytvořil František za dobu svého působení přes 50 marionet a kolem 60 spodových loutek pro celkem 40 inscenací.

V roce 1953 vystoupil pohostinsky ve třech inscenacích v loutkovém divadle JAS v Plzni.

V roce 1964 se František přestěhoval s rodinou do Plzně, ale do Třemošné pravidelně dojížděl. Časem se však dojíždění pro něj stávalo stále obtížnějším a tak v roce 1983 z funkce vedoucího souboru v Třemošné odstoupil.

Od roku 1974 byl současně členem loutkového divadla Špalíček v Plzni na Letné. Také pro toto divadlo vytvořil František mnoho loutek, hlavně spodových.


Také v pozdějších letech mu jenom loutkové divadlo nestačí. V roce 1995 odehrál všech 19 představení Saracénského čerta v roli konšela před plzeňskou radnicí a v roce 1996 jako statista 11 představení v Staroklátech uváděných v Mlýnské strouze u vodárenské věže v Plzni.

Za posledních 10 let stačil ještě vyrobit desítky loutek pro loutková divadla v Třemošné, V Boudě a Špalíček.

Teď bych chtěl ještě pár slovy vysvětlit toho „dědka“ v názvu článku. Poprvé mu začali říkat „dědku“ v práci, po narození jeho první vnučky. A odtud se „dědek“ rozšířil postupně do loutkového divadla v Třemošné, odtud do Špalíčku a nakonec i do „Boudy“. Jak se toto pojmenování ujalo vypráví následující historka.

Jednou přišel do loutkového divadla Špalíček na představení Františkův kolega z práce a sháněl Ing.Čečila. „Inženýr Čečil? Toho neznám.“ odpověděl jeden ze členů divadla.
„Vy neznáte dědka Čečila?“ „Jó, dědek! To jste měl říci hned. Ten je támhle v dílně.“

Od roku 1992 je Ing. František Čečil také členem Spolkového loutkového divadla v Boudě. Ani zde však nezahálí. Dělá divadlu archiváře, co je třeba opraví, vyrobí a samozřejmě také mluví postavy zejména „dříve narozené“. Především je ale tou „dobrou duší“, která nikdy neodmítne pomoc, která nezkazí žádnou legraci. I když mu říkáme „dědku“ všichni si ho moc a moc vážíme. Udělal pro loutkové divadlo neskutečné množství práce a i když nedosáhl žádných vysokých uměleckých úspěchů vždycky patřil mezi ty pravé „dělníky“ bez nichž by mnohá divadla vůbec nevznikla, nebo se časem ztratila. I v jeho 85 letech překypuje úžasnou energií a životním elánem. Je to jistě proto, že nikdy nemyslel na sebe, ale vždy stavěl do popředí vztah k rodině,k loutkám a ke kolegům v práci a v divadle. Když se zamyslím nad jeho věkem a nad tím co všechno dokázal a ještě dnes dokazuje, mám jedno neskromné přání. „Kéž bych i já v jeho letech, jestli se jich dožiji, byl takový jako on.“ A jsem přesvědčen, že nejsem sám, kdo by si to přál.

Milý „dědku“, přeji Ti k Tvému životnímu jubileu moc a moc zdraví, štěstí, radosti a kupu životní síly a optimismu. Ať ještě dlouho rozdáváš radost a pohodu mezi všemi, kteří tě znají a mají Tě moc rádi. Kdybych nosil klobouk, tak ho před Tebou hluboce smeknu. Františku, díky. Díky! Díky!

PS : A vyřiď babičce Jarmile, že ty její buchty jsou vždycky vynikající!

Nejvýznamnější ocenění :

1973 – Zlatý Skupův odznak
1987 – Zlatý odznak SČDO
1998 – Čestný člen loutkového divadla Špalíček
1998 – Čestný člen Spolkového loutkového divadla V Boudě
1999 – Cena PhDr Jindřicha Veselého
2004 – Zlatý odznak J.K.Tyla



Pavel Bernášek