Texty: POKORNÝ, Jiří: Dětská scéna 2002 Brno .

Staré Město, DS Šok
Dětská scéna 2002 Brno
Pořadatelem Krajské přehlídky dětského divadla, recitačních a loutkářských souborů Jihomoravského kraje DĚTSKÁ SCÉNA 2002 bylo Středisko dramatické výchovy Centra volného času v Brně Lužánkách a studenti katedry dramatické výchovy brněnské JAMU. Finančně přispělo Ministerstvo kultury ČR, Krajský úřad Jihomoravského kraje a Statutární město Brno.
Šikulka Charéz bylo první z devíti představení, které bylo uvedeno v prostorách CVČ Lužánky a první z pátečního odpoledního bloku představení. Ambiciózní soubor Základní školy Pavlovská 16 z Brna má několik výhod, která jsou hodné závisti - má svého autora, tým dospěláků, fajn děti a v neposlední řadě jistě báječného ředitele, který divadelní aktivity podporuje. To, že inscenace, natož některá představení „nevyzní" tak úplně podle představ a přání může možná chvilku mrzet, ale není to rozhodující. V tomto smyslu se také neslo povídání vedoucích s lektorským sborem, tvořeným Janou Hrubou, Jakubem Hulákem a Jirkou Pokorným. Ondra Klíč slyšel vyprávět příběh (zpracovaný do filmové podoby) a ten mu byl inspirací k vytvoření předlohy Šikulky. Ne vždy zcela logicky fungující a z dramaturgického pohledu ukotvený příběh, který není tak úplně jasný, přehledný a čitelný i samotným inscenátorům způsobí, že děcka se v prostoru jeviště pohybují a jednají často pouze obecně a nekonkrétně. Pokud je inscenace navíc závislá z velké části na technice a ozvučení, není příliš času a především není nikdo, kdo techniku zvládne tak, aby bylo také slyšet zpívající děti, a ne toliko hudební doprovod, a k tomu ještě přibude ne zcela dostatečné prostorové rozmístění paravánů, které znesnadňují rozehrání jednotlivých mizanscén, stává se, že inscenace
je místy nepřehledná a klademe si i otázky, kdo je kdo, proč je to, o čem to je. Přesto je potřebné inscenatory pochválit za úctyhodný pokus umožnit alespoň pětatřiceti, a možná i ještě více dětem, setkat se jiným než tradičním způsobem s literaturou, hudbou a pohybem. A když k tomu připočteme, že na škole se hraje baseball a autoři jej plně zakomponovali do příběhu a dělají tím také reklamu vlastní škole, co můžeme chtít víc?
Divadélko ZŠ Krásného z Brna - Lucie a zázraky. Vedoucí souboru pracuje velice citlivě s tématem opuštěného dítěte a hledání vztahu. Děti jsou vedeny k přirozenému projevu, vnímání a naslouchání. Určitá neobratnost se projevuje v režijním vedení, scénografickém řešení a jednání v prostoru (malíř a štafle, nenatírání, natírání, zvířátka na polštářcích kontra pes, atd.), které vychází z ne zcela jasné dramaturgické koncepce a jejího naplnění. Nicméně byli jsme svědky příjemného zážitku především z upřímného a bezelstného dětského projevu mladších dětí.
Děti ze základní školy z Rousínova uvedly pořad s neobvyklým názvem Chrošchorop, který mohl evokovat cokoliv. Osm dětí, z toho čtyři v červeném a čtyři ve žlutém, se švihadly se v hracím prostoru neustále přeskupují, vytvářejí tu více, tu méně zvláštní obrazce, které tu konvenují, tu pozbývají souvislosti s příběhem. Ten i někteří diváci ztrácí a opět nalézají, jiní nemají s příběhem problémy, neboť jej nehledají, a jiní naopak s příběhem začali a byli dovedeni až do konce. V každém případě jsme viděli představení, ve kterém děti více či méně naplňují představu jejich vedoucí a režisérky, která zpracovala, dramaturgicky krátila, dopisovala, upravovala autorskou poezii svého bratra. Režijně i scénograficky jednoduchými prostředky vyprávěla .... a děti vcelku zvládly to, co bylo od nich požadováno, k čemu byly vedeny, o čem si hrály. Lektorský sbor doporučil inscenaci do širšího výběru.
Kubíci z Centra volného času Lužánky mají štěstí, že mají Petru Rycheckou. Chtěli vytvořit něco dobrodružného, kde budou nejen souboje, ale také přátelství, láska, překonávání překážek. A to se jim svrchovaně podařilo ve zcela autorském, kolektivním zpracování příběhu(ů), které si společně vymýšleli a vyprávěli. Chlapec Lio se shodou náhod dostane do Zakázaného města a tam prožívá nejen zápas o svůj život, ale také podstoupí zápas o záchranu života někoho jiného. Je zajímavé vnímat, jak spoluautorka do dramaturgicko režijní koncepce zapojila dovednosti dětí získané v průběhu společných setkání a her. Je škoda, že filmový střih jednotlivých výstupů je přerušován technickou přípravou hracího prostoru, která neumožňuje plynulé přecházení z jedné situace do druhé a napětí se vždy musí znovu budovat. Vzhledem k tomu, že ambice vedoucí byly především v působení dovnitř skupiny, jejímu stmelení, lze jen ocenit výsledek, kterého Kubíci dosáhli.
Představení Káča a čert souboru Bašta Fidli ze ZŠ Mokrá bychom mohli s klidem dát podtitul, kterak Káča za čertem běhala. Vedoucí souboru si s dětmi přehrávala jednotlivé situace a chceme věřit, že dětem se momenty především v pekle a při tancovačce líbily. Je jenom škoda, že se nepodařilo onu hravost, která zřejmě původně fungovala a na kterou vedoucí, režisérka, scénografka a autorka hudební složky v jedné osobě sázela, udržet a správně děti motivovat k přirozenému jednání a poslouchání se.
Recitační soubor Ťapka ze ZŠ Vídeňská ze Znojma přivezl rozvernou kramářskou píseň, kterou se pokusil inscenovat, ačkoliv paní učitelka vůbec nevěřila, že by se něco takového mohlo podařit. Chtěla dětem pouze zpestřit nudné hodiny hudební výchovy - a zadařilo se. Vzniklo, alespoň v Brně, docela spontánní představení, ve kterém se podařilo skloubit ne vždy znělé zpěvní hlasy s notnou dávkou stylizovaného projevu. Pouze ve chvílích, kdy se jenom zpívá, jsme postrádali větší chuť a zaujetí samotných dětí. Není bez zajímavosti, že se autorům inscenace podařilo velice nenásilně zapojit handicapovaného spolužáka. Byl to příjemný pocit, že to jde, nebyly v tom emoce, snaha o integraci za každou cenu, vyplynulo to zkrátka jen tak... Lektorský sbor doporučil inscenaci do širšího výběru.
Třetí blok zahájil výstup - scénka - zkrátka dva fajn kluci si pro sebe a snad možná i trochu pro nás, říkali jednu scénu ze hry W+V - Caesar. Ze Znojma z DS při ZŠ Pražská s nimi přijel pouze pedagogický doprovod, který si vyslechl dotazy (proč, proč právě tohle a takhle, jak tomu rozumějí kluci, co se tím sledovalo atd.), na které nemohl odpovědět, a tak vystoupení zůstane pro nás už navždy otazníkem. Škoda....
Divadelní kolektiv ZŠ Mokrá (na přehlídce již z této školy v pořadí druhý) uvedl pohádku Šípková Růženka. Inscenátoři předpokládali, že pohádku diváci znají, a tak zvolili formu „tanečního, baletního divadla". Uvozovky dávám záměrně. Domnívám se, že i přes úctyhodnou snahu, a tu je bezesporu potřebné ocenit, sdělení zůstalo na půl cesty. Ne snad, že bychom v zásadě nepřečetli příběh. Inscenace byla založena na třech základních výrazových prostředcích - pohyb, hudba, barva. Příčinou byla nedůslednost pohybová - spíše jen povšechné „jako" pohyby, které by mohly v jiné situaci znamenat úplně něco jiného, výběr hudby svádějící k protichůdným asociacím (např. Largo jako znovu oživení princezny), barvy, se kterými se pracovalo významově nedůsledně, a k tomu režijní a dramaturgické nedostatky (vedoucí, režisérka a vše v jedné osobě o některých spojích a souvislostech nepřemýšlela), to vše způsobilo, že očekávané se tak zcela nedostavilo. Přesto jsme viděli pokus o ne zcela tradiční výpověď a v oblasti dětského divadla o pokus dosti výjimečný.
Hostem přehlídky byl soubor LoutKlNO, který se uvedl představením Král v kukani. O tom, jaký představení mělo úspěch u diváků, svědčil velký potlesk, o tom, co si o představení povídal lektorský sbor se nedozvíte - představení bylo nesoutěžní, a tak se veřejně o inscenaci nehovořilo. Bylo to dobře.
Dětská porota se nemohla zcela rozhodnout - svoje rozhodnutí (snad to mohu prozradit) měnila, až nakonec vyhlásila svým vítězem Šikulku Chuareze.
Duchové divadla, kteří nás provázeli po celé dva dny, vždy decentně, příjemně, nehlučeli, nesmrděli, povzbuzovali a obdarovávali, obdarovali svou cenou Šípkovou Růženku.
Lektorský sbor obdaroval, jak jste si již přečetli, ale přímo nikoho nenominoval. Nedomnívali jsme se, že žádná z inscenací nebyla tak výrazná, inspirativní, že.... Snad příští rok. Určitě příští rok.
Jiří Pokorný