Texty: Hromada 2005, léto

Hromada 2005, léto

Naďa
1. S jakými zkušenostmi a očekáváním jsi vstupovala do funkce metodičky pro divadlo a v čem jsi musela svá očekávání poopravit nebo měnit?
V roce 1974 jsem nastoupila v Ústí nad Orlicí na OKS, ale až v roce 1981 na úsek slovesných oborů. S amatérským divadlem jsem neměla žádné zkušenosti. Takže - spíš než s očekáváním jsem nastupovala se zvědavostí.
Myslím, že největší zásluhu na tom, že jsem se začala věnovat tomuto oboru, mělo moje seznámení s mým nynějším manželem Sašou Gregarem. Divadelní i loutkářské přehlídky v okrese Ústí nad Orlicím měly sice vybudovanou strukturu a organizaci, ale v té době to bylo všechno poněkud rozpadlé, oboru se nevěnovali lidé, kteří by mu rozuměli, a tak jsme museli začít od znovu. Saša byl mezi amatéry v okrese uznávanou osobností. I díky tomu se nám podařilo vytvořit tým, tehdy se tomu říkalo „okresní poradní sbor“, a s ním se to znovu rozběhlo. Byli v něm výteční divadelníci, z Chocně František Sedláček, ze Žamberka Hanka Kvapilová, z Letohradu pan Rudolf Kamínek. A začali jsme pořádat různé vzdělávací akce, semináře, hereckou školičku. Tehdy také začala moje spolupráce s Mirkou Císařovou. Poprvé jsme se potkaly na dětské krajské přehlídce ve Vysokém Mýtě. Přehlídka tam neměla právě na růžích ustláno a Mirka hledala místo, kde by mohla v příštích letech pokračovat, a taky místo pro konzervatoř pro vedoucí dětských divadelních souborů. Jak jinak, domluvily jsme se a obě akce jsme spolu přenesly do Ústí nad Orlicí.
Spolupráce s Mirkou byla pro mě velmi důležitá. Vedle ní jsem poprvé poznala a pochopila, co všechno obnáší „zajišťování“ takové přehlídky - od přihlášek a skladby programu, zajištění lektorů a techniky, až k péči o žaludky účastníků. A kdo s kým má a může nebo musí bydlet. A že se musí dát dohromady tým lidí, které spolu baví věci připravovat a organizovat, a že jim musí na výsledku záležet, že se musí ctít potřeby lidí a vůbec mít pro to cit, že ten tým mohou být třeba jenom dva, tři, a velký štáb je většinou na překážku… A když pak Mirka vymyslela Inspiraci, což byl vynikající nápad – soustředit každoročně divadelníky nejrůznějšího založení a vkusu s dílky hotovými i nehotovými, ale prostě inspirativními, tak naše spolupráce pokračovala v Letohradě a potom v Ústí nad Orlicí, kam se také Inspirace přenesla, protože to město jsme měli „divadelně“ zmáknuté. A tak jsme spolu takhle spolupracovaly v podstatě až do roku 1989.
Pak se začala rušit okresní a krajská kulturní střediska, ale v Ústí nad Orlicí zázračně zůstalo, na novém Okresním úřadě totiž nebyl přednostou blbec. Konečně dodnes kraje trpí absencí těchto pracovišť. Snižovaly se však důrazně počty pracovníků, už totiž nebyli potřeba „metodici pro nástěnky na vesnicích a metodici pro místní rozhlas“. Ovšem zájmové divadelní činnosti se změnou společenských poměrů nepřestaly být aktuální. V rámci „vyšší efektivnosti“ jsem si přibrala k amatérskému divadlu i dětskou recitaci, dětské pěvecké sbory, scénický tanec, jeden čas dokonce i amatérskou fotografii. A vlastně až tady pro mě nastalo velmi zajímavé období. Do Ústí jsme přestěhovali celou řadu významných národních přehlídek, začalo to mezinárodní dílnou dětského divadla, inspirovanou výročím J. A. Komenského. Do Kunvaldu se pak sjeli účastníci opravdu z celého světa - tím taky začala moje spolupráce s Jardou Provazníkem, která mi také mnoho dala. Do Ústí nad Orlicí jsme spolu z Prachatic a z Mělníka přesunuli národní přehlídku dětských recitátorů i národní přehlídku dětského divadla a začali je pořádat společně jako Dětskou scénu, dodnes se tak organizuje… K tomu přibyla i celostátní přehlídka a letní mezinárodní dílny scénického tance. Prostě, myslím si, že ústeckým přehlídkám a jejich účastníkům se dařilo, mně to přinášelo radost a uspokojení a městu se to tenkrát taky moc líbilo…
Nejdříve Saša v roce 1995 a já pak v roce 1997 jsme odešli do |Hradce Králové. Nastoupila jsem do Impulsu, který také jako jeden jediný zůstal na kulturní mapě naší vlasti jako „servisní“ státní pracoviště pro podporu amatérských uměleckých aktivit. Myslím, že se o to hodně zasloužil Honza Dvořák. Ale nastoupila jsem s tím, že nechci mít nic společného s činoherním divadlem a s VSVD, že se budu věnovat jen dětským aktivitám a loutkovému divadlu, k nimž jsem měla daleko hlubší vztah, divadlo dospělých mě dokonce štvalo, tedy spíš nejrůznější názory kolem. Do Impulsu jsem přišla společně s Emou Zámečníkovou. Málo se ví, že právě ona vybudovala přehlídku činoherního divadla v Červeném Kostelci a mladého divadla v Úpici. Ema po dvou třech letech z Impulsu, kde byla jen na půl úvazku, odešla - a tak mě činoherní a mladé divadlo neminulo, nevím přesně, jak k tomu došlo, ale stala jsem se i tajemnicí VSVD, odříkaného chleba největší kus! A k tomu „redaktorství“ Hromady - pravda, díky práci na Hromadě jsem získávala stále větší přehled o tom, co se v kraji děje, kdo je kdo. Díky dobrým lidem - mám na mysli především Honzu Mertu - jsem začínala i VSVD považovat za organizaci potřebnou a prospěšnou, Honza byl tehdy předsedou. A tak mě, především kvůli milým lidem, práce pro amatérské divadlo začala bavit a to dokonce hodně.

2. Jaké vlastnosti a schopnosti by měla dobrá metodička mít?
Co to je být metodikem? Já se nikdy nepovažovala za „metodičku“, ani teď, ani v dobách, kdy se mé povolání takhle označovalo. Jsem úřednice, organizační pracovnice. Abych mohla být dobrou metodičkou, musela bych mít odborné vzdělání, a to nemám.
Dnes a v té šíři, kterou zajišťuji, od organizace přehlídek divadelních i dětských aktivit, redigování Hromady, administrativní zabezpečení VSVD, shánění finančních prostředků - zřizovatel platí především provoz, na akce je třeba peníze sehnat - mi mnoho času na nic jiného nezbývá. Když to vezmu obecně, člověk na tomhle místě by měl především mít lásku a úctu k práci lidí, pro něž pracuje, měl by mít schopnost naslouchat, schopnost komunikovat. K organizaci přehlídek patří pečlivost, úzká spolupráce s místními pořadateli, kolem sebe musíte mít pořád spoustu lidi, a musíte se s nimi umět radit…

3. Kterých svých pracovních výsledků či nápadů si nejvíce ceníš?
Co vlastně můžu považovat jen za svůj výsledek? Jsem dnes velmi spokojená, že všechny přehlídky tzv. slovesných oborů mají skvělé pořadatelské zázemí - ať je to v Červeném Kostelci, Kostelci nad Orlicí, v Miletíně, v Jesličkách….
Důležitá je atmosféra přehlídek – setkávají se na nich lidi se společným zájmem, sice tam spolu třeba soutěží, ale za svou éru, snad i díky mému přispění, jsem se málokdy potkala se žárlivostí či řevnivostí. A velkou radost mám, že se podařilo otevřít Klub dětského divadla, vytvořit pro učitele ze ZŠ a ZUŠ, kteří pracují s dětmi, vzdělávací zázemí. U dospělého divadla se vždycky jedná o jakýsi „výrobní tým“, učitel a vedoucí dětského kolektivu je na všechno sám, je si dramaturgem, výtvarníkem i režisérem a ještě má odpovědnost za děti – nejen za představení, ale i před rodiči. Jsem moc ráda, že se nám takové konzultační středisko podařilo otevřít. Původní nápad měla Jaruška Holasová, ale nejspíš by se to nepodařilo bez ochoty a vstřícného přístupu Luďka Richtra. Dnes Klub organizačně garantuje Jana Portyková, podle mne schopná svou odborností a zkušeností přinést této aktivitě další rozměr. Takže si moci přeji, aby to vydrželo a fungovalo.

4. Jak se liší Tvoje práce před rokem 1989 a po něm, jak se vyvinula a proměnila?
Politické tlaky jsme v té práci, kterou jsem v okrese Ústní nad Orlicí dělala, příliš nepociťovali, i když se občas taky něco objevilo - a pak bylo třeba hrát takovou kličkovanou, divadelníci to uměli. Bylo ale méně starostí o financování, tehdy se peníze prostě naplánovaly a byly. Vlastně, když si to teď uvědomuji, je to už hrozně dávno a upřímně řečeno si to už tolik nepamatuji. A taky jsem zdaleka tak intenzívně nepracovala jako teď po roce 1989, ovšem tuto zkušenost má zřejmě v této zemi každý nebo alespoň každý druhý….
Jedinou změnu, kterou vnímám a která souvisí s propojením Impulsu a VSVD, je to, že dnes svou práci chápu jako práci servisní, informační a organizační. Za tzv. veřejnou službu pro lidi, pro amatéry, kteří jsou těmi potřebnými pro naši společnost. Myslím si, že dnes se o metodické práci nedá mluvit.

5. Co považuješ v současnosti pro amatérské divadlo za důležité?
Aby lidi pořád bavilo dělat divadlo, aby jim to něco přinášelo. Řada souborů funguje bez jakékoliv potřeby účastnit se přehlídek, vzdělávat se, prostě mají divadlo za svůj koníček, za svou zábavu, mají své diváky. Ti, kteří mají zájem jít dál než jenom k místní zábavě, by ale měli mít příležitost ke svému rozvoji, k dalšímu vzdělávání, ke konzultacím, k odborným rozborům a analýzám, k soutěžním konfrontacím – tedy v tom dobrém - k setkávání tváří v tvář mezi sebou i s odborníky. Domnívám se, že přehlídky, které děláme a vzdělávací akce, které nabízí ARTAMA, tuto funkci plní. A jsem přesvědčena, že soubory jsou dnes už většinou schopné najít si cesty, jak získat finanční prostředky, už si zvykly na to, že mohou žádat o granty, myslím, že není nic, co by amatérskému divadlu chybělo nebo ho ohrožovalo.

6. Jaké jsou Tvé zkušenosti ze spolupráce s týmy odborníků, s profesionály i amatéry, v čem je jejich spolupráce přínosem?
Sama bych bez zázemí spolupracovníků nemohla existovat. Je tu především Rada VSVD a konečně i mé přátelství s lidmi, kteří o tom všem vědí víc. Vlastně jde o neustálé rozhovory o amatérském divadle, o „dospělém“, o loutkovém, o dětském - s Mirkou Císařovou, s Honzou Mertou, Pepíkem Tejklem, Blankou Šefrnovou, s Emou Zámečníkovou, Janou Portykovou, abych na někoho nezapomněla - samozřejmě se Sašou, tedy i doma, po pracovní době, která má v našem případě někdy dvacet čtyři hodiny…
Moje spolupráce s profesionálními lektorskými sbory je jedinečná - mám pocit, že na všech našich přehlídkách jsou mimořádně kvalitní lektoři, odborně i lidsky. Považuji za nesmírně důležité, že můžeme amatérům umožnit setkávání s prof. Císařem a Laurinem, se Zdeňkem Tichým či Vláďou Hulcem - o takových „konzultantech“ by se mnohdy i profesionálnímu divadlu mohlo jen zdát…

7 - 8. Jak bys zhodnotila Mirčino působení a čeho si na ní nejvíce ceníš?
U Mirky jsem vždy obdivovala zaujetí a obrovské nasazení. A obětavost, které já schopná nejsem. Její naprostá informovanost o amatérském divadle ve východočeském regionu, sounáležitost s divadelníky existuje i dnes, kdy je Mirka už patnáct let mimo zaměstnání v oboru, čehož si mnozí možná ani nevšimli, protože nikdy nebyla „out“. Mirka podle mého názoru byla vždycky schopná svá poznání a informace odborně zúročit, vytvořila koncepce vzdělávání, nezapomenutelnou Východočeskou lidovou konzervatoř, založila Inspiraci apod. , nikdy nebyla jen úřednice, ale vlastně opravdová metodička, jak bychom to od toho pojmenování očekávali. A konečně, ještě si k tomu vzala pana profesora….
Mirka je dnes členkou redakční rady Hromady, členkou Rady VSVD, tajemnicí poroty v Červeném Kostelci, jezdí s panem profesorem i na další přehlídky. Dnešní naše spolupráce spočívá především v „průběžném rozhovoru“ na téma amatérské divadlo, Mirčin názor mě vždycky zajímá.

9. Co tato přinesla práce přinesla tobě osobně?
Setkání s řadou zajímavých a dobrých lidí, mnozí se stali součástí mého života, našla jsem cenná přátelství, s Mirkou, s Honzou Mertou, panem profesorem…. Mám vždycky velkou radost, když se daří, když je krásné divadelní představení, bohatá a zajímavá přehlídka. To mám i jakýsi pocit sounáležitosti. A v tu chvíli si myslím, že to, co dělám není neužitečné…

Místo gratulace
Co má dělat, jak se má zachovat předseda sdružení a chefredacteur tohoto listu, když oslavenkyně je shodou okolností, tedy nikoliv náhodou, jeho žena, právoplatná manželka. Co má dělat, aby to nevyznělo jako nepotismus či jako sebechvála, malá domů? Protože nelze jinak, než se připojit k těm, kteří si Nadi váží a kteří ji mají rádi - mohu říci, že někteří ji dokonce milují, což ve mně rozdmychává žár žárlivosti. Ale vím, že nejde jinak, že je láska skrze divadlo (i když zástěrky bývají rozmanité), samozřejmě i já si svou ženu tuto zamiloval skrz divadlo trošku (ale hlavně proto, že byla krásná a chytrá a přímá – což je pořád) a divadlo tím ale taky bylo vino v mnoha souvislostech, teda vino – má na tom zásluhu velikou. A moc bych si přál, aby nám to s Naďou klapalo dobře jako dosud, divadelně i jinak, protože ona za ta léta, co se stará o divadelníky, byť sama by na jeviště v bláznovském šatě ani za zlaté prase nevylezla mezi herce, ještě zmoudřela a ještě omládla krásně. Tak jí spolu Vámi přeju, a to s díky za velkej kus svého pěkně prožitého života, aby nestárla nikdy a dobře se jí vedlo s námi se všemi. I když nás všech občas má, jak to i v manželství bývá, plný zuby. Děkuju ti, Naděnko!
P.S. Naďa, jak známo, tento list sází a koriguje, takže má za povinnost zkontrolovat i to, zda v předchozí větě má být „děkuju“ nebo „děkuji“, což je pro oslavence šíleně schizofrenní. Takže také: Odpusť, Naděnko…
Tvůj tč. předseda a nadosmrti manžel Saša