Texty: Václav Klemens: OLOMOUCKÝ PODĚS 2006. AS 2006/2.

OLOMOUCKÝ PODĚS 2006

Přehlídka studentských divadel Olomouckého kraje se odehrála s docela potěšlivou úrovní o aprílové sobotě v olomouckém Divadle hudby.
Slovanský Tyátr ze Slovanského gymnázia v Olomouci nastudoval u nás asi nejhranější kus Woodyho Allena Zahraj to znovu, Same. Šlo v jistém smyslu o platný pokus o tradiční činoherní divadlo. Z hlediska dramaturgického je však otázkou, zda problematika středního věku (sice mladšího středního věku, ale přece jenom středního) je tím, co se může beze zbytku potkat s životní zkušeností -náctiletých představitelů. Inscenace samotná dokládá, že výstupy, ve kterých se rozehrává motiv „balení“, jsou představitelům nejbližší a tudíž i nejzdařilejší. Pro představitele je pochopitelně obtížné dosáhnout zobrazení nenaplněných manželských vztahů. A taky, pokud se tato témata rozehrávala na psychologicko-realistickém základě, vycházely scény méně přesvědčivě než v momentech, kdy se vyjádření dovedlo ke stylizované zkratce a určité nadsázce. Inscenace začíná projekcí sestříhaného filmu Casablanca, aby diváky seznámila s Bogardem, filmovým idolem ústřední postavy hry. Idolem, který to tak skvěle umí s ženami. Projekce má sólo prostor, v rámci jeviště už k ní není vytvářen žádný další vztah (vidíme jenom, že v poslední části projekce si hlavní hrdina sedne do křesla a bez vcelku zjevného vztahu se na film dívá). Inscenace bohužel počítá s tím, že ta významová spojení mezi filmem a samotnou hrou vzniknou jaksi sama o sobě. Scénografie této inscenace se nedokázala rozhodnout pro výtvarné řešení: prostor pojednává jak realisticky, tak iluzivně a v některých momentech jenom prostřednictvím znaků. Soubor vládne vesměs přirozeným jevištním projevem se srozumitelnou mluvou. A mimořádné pohybové dispozice hlavního přestavitele jsou právě tím, co je v jeho výkonu schopno inscenaci posunout ke kýženému žánrovému naplnění. Zdá se, že tento soubor, kdyby se utkal s příhodnějším tématem, asi by nás dokázal na jevišti překvapovat ještě víc.
Víc a víc se jmenovala inscenace LDO ZUŠ z Uničova. Vycházela z knížečky bajek O volovi a funkci Pavla Trauba. Inscenace dostala název podle jedné z jevištně realizovaných bajek, která zároveň vcelku přiléhavě tvoří společného jmenovatele pro všechny vybrané bajky. Šestice dívek rozehrávala podobenství ze zvířecího světa na prázdné scéně za pomoci několika židlí a jednoduchých rekvizit. První bajka s názvem Politická, jejíž předvedení se počínalo vyřazovací hrou, ve které je menší počet židliček než účastníků hry, přinesla i organizační princip inscenace. Tato hra jednotlivé bajky uvozovala: ta z dívek, která vypadla, se stala tou, jež bajku uvedla a stala se zároveň její ústřední postavou. Zdálo se sice, že smysl této rozehrávky je ještě jiný než ten zamýšlený, ale souboru zvolený princip posloužil docela dobře. Bajky byly jevištně převypravovány tak, že dějové motivy, jež se staly inspirací pro názorné předvedení, soubor rozehrával. Tedy ne vždy váha padala na momenty klíčové, ale sám autor bajek si nedělá velké starosti s proporcionalitou svých sdělení ani se stylotvornou jednotou. Nicméně, soubor dokázal v některých případech dostat se od jednoduchých zobrazení až metaforickému vyjádření. (Želva - alkoholička, která platila za pití svými vajíčky - snášela vajíčka tak, že nafukovala balónek nasazený na trubičce, jež velmi nápadně připomínala trubičku detekční.). Souboru se dostalo jako druhému v pořadí doporučení do širšího výběru na Prima sezónu.
Studentský divadelní spolek Pod mostem z kojetínského gymnázia přivezl inscenaci autorského textu H. Hásové a J. Šírka Kladivem i srpem, která nás zavádí na jeden venkovský národní výbor bývalého Československa 70. let minulého století. Dlouhý zasedací stůl s telefonem a zařízením pro hlášení místního rozhlasu, výzdoba z éry normalizace (včetně portrétu prezidenta Svobody). Groteskně pojaté postavy jak místních funkcionářů i obyčejné družstevnice, tak ráčkující slečny z ústředí či alkoholizované ženščiny ze Sovětského svazu. Budovatelské písně. To vše jako atributy satirické nadsázky. Satirický tón ale podstatnou měrou padal do nejnižších pater vyvanulé satiry komunální a nezříkal se i lascivních vtipů. Po celé představení se vtírala otázka, jaké pohnutky mají aktéři, kteří ono hrubě totalitní období mohou znát jenom zprostředkovaně, k tomu, dělat na jevišti právě takovou předlohu. Předlohu, která si snad našla vzor ve filmových Kameňácích – řadě vtipů pospojovaných v neústrojný děj. Představení chtělo budit v hledišti smích a místo toho budilo rozpaky a pocity trapnosti.
John Millington Synge je autorem u nás málo uváděné hry Studna světců, kterou nastudovalo Divadlo Point z Gymnázia J. Wolkera Prostějov. Inscenace s uměleckými ambicemi je v mnoha ohledech působivá a především těží ze silného tématu hry o manželském páru slepců, který k sobě navzájem choval něžný cit, dokud jim zázrak nevrátil zrak a oni uviděli svou nevzhlednost. Oba se k sobě navracejí až opět o zrak přijdou a paradoxně uvidí krásu toho druhého. Skutečná slepota netkví v prázdných očích, ale v prázdném srdci. Inscenace se snaží některé momenty i výrazně interpretovat, např. svatý muž, který vrátí starouškům zrak, je představen jako showman, jež je doprovázen zfanatizovaným průvodem. Inscenace interpretuje i další situace hry a zdá se, že se tak leckdy děje z potřeby sáhnout po efektním řešení, protože ne vždy ta řešení jsou pak obhájena v motivacích jednání postav. Přes uvedené výhrady inscenace byla doporučena do širšího výběru na celostátní přehlídku do Náchoda.
Přehlídku uzavíralo představení DS Třeba i… s příchutí jablka s vlastní hrou Mise O2 , což je sci-fi příběh, který s parodickou nadsázkou vypráví o posádce kosmické lodi, která putuje ke vzdálené planetě, na níž přestala fungovat továrna dodávající Zemi kyslík. Soubor si našel pro svou hru živnou půdu v amerických akčních filmech. Hra se z těchto filmů napájí jak v detailním vykreslování technické vyspělosti budoucí civilizace, tak v rozehrávání toho, jak se city hrdinů začnou proplétat s jejich nadosobním posláním. Nechybí ani velké akční scény. (Velice zdařilou scénou je ta, ve které při oslavě vítězství nad gonadotropními příšerami zátka z láhve šampaňského definitivně proděraví poškozený plášť lodi a vzniklá díra začne všechny vysávat ven z lodi.). Ale především souboru nechybí jasný úhel pohledu na tento žánr akčních filmů. Ten klíč je obsažen už v samotné scénografii inscenace. Jak se totiž skromné podmínky divadelního souboru ani nemohou rovnat vysokým filmařským rozpočtům, tak veškerá výtvarná řešení spočívají v úplně obyčejných materiálech jako je lepenka, alobal, odpadní plasty atd., ze kterých je uděláno to supermoderní prostředí kosmické lodi a overaly členů posádky, jako zbraně se používají dětské plastikové hračky. Scénografické provedení je v tomto ohledu velmi invenční. A základně poukazuje k tomu, že to, co se bude na jevišti odvíjet, je především hrou na velký akční příběh. Hrou, která se hraje s naprostou vážností, a tím baví nejenom ty na jevišti, ale i diváky. Zdařileji vychází souboru druhá polovina hry, kdy posádka lodi dosáhla svého planetárního cíle a plní svěřený úkol. V druhé polovině už totiž inscenace nemusí budovat žánrové základy, ale naopak vše, co bylo připraveno, zúročuje v parodicky dojemný happy-end. Soubor hrající s chutí a nasazením byl porotou nominován na Celostátní přehlídku studentského divadla v Náchodě.
Václav Klemens