Texty: KRISTINA HERZINOVÁ SLAVÍ KULATÉ NAROZENINY, AS 2006/2

KRISTINA HERZINOVÁ SLAVÍ KULATÉ NAROZENINY

Hned na začátek musím říct pravdu - ke Kristině mám zvláštní vztah. Vděčím jí opravdu za mnohé, vážím si jí a mám ji skutečně upřímně rád. Nečekejte tedy ode mě objektivitu. A nedivte se, že si v rozhovoru tykáme, známe se déle než osmadvacet let. Málokdo ji zná tak dobře jako já. Jak jsem řekl, nebudu lhát - Kristina Herzinová je moje máma.
Většina rozhovorů začíná takovým nějakým krátkým popisem, s kým to vlastně má čtenář čest. Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli je to v tomto případě úplně nezbytné, a nakonec jsem se rozhodl nic nezdržovat a rovnou se do toho té naší jubilantky pustit. A kdyby se snad našel v malé rodině českého amatérského divadla někdo, kdo by netušil, kdo Kristina Herzinová je, určitě se to během rozhovoru dozví.

Tak hned k věci: letos slavíš padesáté narozeniny. Připadáš si stará?
Co na to říct? Duchem jsem zralá třicítka, ale když se v šatně převlékám nebo líčím a vidím vedle sebe ty děti, je to hrůza! Vrásky jak koleje, všude faldy...
Vzpomeneš si na svůj první divadelní zážitek?
Má paměť sahá samozřejmě daleko, ale svoje úplně první vystoupení znám od rodičů z vyprávění. To bylo v roce 1959. Slavil se Den matek a já recitovala básničku. Aplaus jsem potom odměnila přídavkem, na který se v naší rodině vzpomíná dodnes.
Zarecituj...
To byla písnička: „Anko vstávej, zadělávej, táta kosu brousí. / Anka vstala, z okna (domyslete si sloveso), / po… (domyslete si totéž sloveso) mu fousy.“ A když jsem potom hlasitě přiznala, že mě ji naučil tatínek, maminka lezla pod lavici. Táta ne, ten se smál spolu s ostatními.
Tak tam ses rozhodla být herečkou?
Později ve školce jsem zpívala, recitovala a byla hvězdou všech školních besídek. Můj sen stát se herečkou podporovaly všechny učitelky. Přihlásila jsem se do dramatického kroužku, do kterého jsem chodila až do 15 let, kdy jsem se rozhodla zkusit přijímačky na konzervatoř. Vedoucí kroužku pozvala svého přítele, Zdeňka Buchvaldka, aby se na mě podíval, jestli to má cenu. Líbila jsem se mu a řekl, že by bylo škoda to nezkusit.
Jak to dopadlo?
Z talentovek jsem přijela nadšená a myslela jsem si, že to mám v kapse. Ale pak mi přišel dopis, že mě pro velký počet uchazečů nevzali. Samozřejmě jsem to obrečela, ani odvolání jsem nepodala, protože jsem byla přesvědčená, že bez protekce se tam stejně nedostanu. Byla jsem tak zklamaná, že jsem se zařekla, že divadlo nikdy dělat nebudu. Zavrhla jsem i možnost vystudovat gymnázium a pak zkusit DAMU nebo JAMU a z trucu jsem šla do učení na drogistku. Tím pro mě divadlo skončilo na hodně dlouho.
Na patnáct let, jak jsi to vydržela?
No, to víš že mě to úplně nepustilo. Na učňáku jsem byla šaškem třídy, zúčastňovala jsem se různých recitačních soutěží a v praxi jsem za pultem přímo excelovala. To bylo to pravé divadlo!
A pak jsi taky dělala divadlo mně a sestře. Nezapomenu jak jsi vždycky při čtení pohádek měnila hlasy.
„Máma z vrátek ještě není, už se perou o lupení: Mé je, mé, mé je, mé! Né-e né, né-e né!“
No a jak to bylo s Mladou scénou? To je hodně vtipná historka.
Dělala jsem zrovna něco ve skladu a vtom za mnou přišla kolegyně a říká: „Přišel za tebou nějakej chlap, ale je takovej divnej.“ Vešla jsem do krámu a vidím, že měla kolegyně pravdu. Šusťákový kabát, na hlavě nějakou placatici, no prostě „fešák“! Úplně jsem se vyděsila, co po mně může chtít. A když mi řekl, že je režisér divadelního souboru a že hledá novou herečku, to byl teprve šok! Vzpomínám si, co mi tehdy prolétlo hlavou: Tohle že je režisér? Proboha, co to musí být za soubor? Řekl mi, že dostal doporučení od mého kamaráda, se kterým jsem dlouhá léta závodně tancovala a pozval mě na zkoušku, abych se přišla podívat.
A ty ses nechala tím somrákem zlákat?
Tehdy jsem se sice docela aktivně věnovala sportu, přesněji tělovýchově, dělala jsem cvičitelku blížící se spartakiády a na divadlo jsem tak trochu zapomněla. Nakonec jsem se ale rozhodla, že se tam přece jenom pojedu podívat. Mladá scéna tehdy sídlila v Předlicích, kde nebylo radno chodit sama, ale zvědavost byla silnější než strach. Když jsem se objevila ve dveřích, Pavel Trdla, ten zjev z rána, se rozzářil jak měsíček. Hned mě všem představil a požádal je, aby mi ukázali, co zrovna dělají. A já stála s pusou dokořán a dívala se na kouzlo černého divadla. Tím si mě získal. Ale hlavně tou svou energií, se kterou lítal po celém sále jako pometlo a sršel nápady.
Nechci předbíhat, ale nezískal si jenom tebe, že ne?
Doma jsem všechno vylíčila v nejlepších barvách a ukecala Bohouše, svého muže, aby tam šel příště se mnou. Moc se mu nechtělo, ale já ho utáhla na to, že hledají i techniky. No a zrovna nepřišel na zkoušku jeden z herců, Pavel ho vystrčil na jeviště a bylo to. Později jsme začali brát sebou i naše děti, tedy tebe a Lucku. Ta s námi koneckonců hraje dodnes.
Ano, rodinný podnik byl založen. A jak vznikl ten pověstný umělecký tandem Trdla-Herzinová? To bylo hned?
Kdepak. I když musím přiznat, že se to začalo vyvíjet docela brzo. Hned po prvních zkouškách, byla to hra O ptáku Ohniváku a lišce Ryšce, jsem potichu začala kibicovat. Pavel to sice neslyšel, ale ostatní herečky mu to donesly a při jeho povaze byl hned oheň na střeše. Nenechala jsem si nic líbit a první prudká výměna názorů byla na světě. Probulela jsem pak celou noc a na další zkoušce jsem se chtěla Pavlovi omluvit. Ten mě však předešel a řekl, že jestli mám nějaké výhrady, ať to řeknu přímo jemu. Posadil si mě při zkouškách vedle sebe a tím to začalo.
Letos slavíš kromě padesátky taky dvacet let na jevišti. Za tu dobu jsi zvládla pěknou řádku rolí. Nedá mi to a musím se tě zeptat na takovou tu tradiční otázku, co se dává herečkám - na kterou vzpomínáš nejraději?
No samozřejmě na tu první. Na lišku Ryšku. Možná právě proto, že byla první. Ale jinak jsem měla spoustu krásných rolí. Kromě různých královen a moudrých vil také další zvířecí postavu - vlčici Rakšás v Mauglím, čarodějnici Hexateru v Malé mořské víle, nebo třeba Paní z bažin v Mokré říši. V posledních letech jsem si odskočila od dramatických postav ke komickým. Z těch posledních rolí to je bláznivá chůva z Kocoura v botách a stárnoucí sestra Dorota v Popelce.
Ale ty jsi nezůstala jenom u herectví.
Pavel mi svěřil nejprve škrty a úpravy textů a když viděl, že mi to jde, požádal mě abych napsala něco sama. Pustila jsem se nejdřív do dramatizací. Nejúspěšnější dílo byl zřejmě Mauglí, kterého jsme hráli dokonce až na Hronově. Dneska už ale píšu svoje vlastní hry, i když na motivy klasických pohádek.
Jaké to je, vidět svoje texty na jevišti?
Tím, že jsem se vždycky podílela na celkové inscenaci - dramaturgii, výtvarném řešení, dekoracích, kostýmech, a hlavně ve všech hraju, tak vlastně ani nevím...
A co Pavel, nekazí ti to?
Někdy se utkáváme, to je jasné, protože já píšu texty už s určitým viděním, ale pak si to Pavel pojme po svém. Já ho pak musím přesvědčovat a vysvětlovat, co tím chtěl autor říct. Někdy je to jak v italském filmu - on řve, já brečím, ale nakonec jeden z nás ustoupí a vždycky to dobře dopadne. Jako autor trpím nejvíc, když mi řekne: Musí se škrtat! Víš jak to bolí?
Mimochodem, ty si píšeš role na tělo, viď?
Nejen sobě. Dneska už předem vím, koho obsadíme, jaký je to herec a co mu sedí. Já si vždycky myslela, že moje parketa jsou dramatické postavy, ale poslední dobou zkouším komické a moc mě to baví. Mám radost, že jsem si zkusila změnit „obor“.
V Mladé scéně se hraje divadlo hlavně pro děti. To ale není pravidlem, že ne?
To je pravda. Zkusili jsme si i pár věcí pro dospělé, například R.U.R., to se opravdu povedlo a dodnes se na ně vzpomíná. Nebo Brechtovu aktovku Lux in tenebris.
Ty víš, kam mířím...
No jistěže vím. Napsala jsem jednoaktovku Výzva osudu.
Ano! To je ta hra s opravdovým sexem?
Já za to nemůžu! Erotická zápletka v té hře sice je, ale já se zuby nehty bránila, aby se všechno odehrávalo takhle přímo na jevišti. Ve scénických poznámkách jsou jen vzdechy a výkřiky ze stínů blízkého lesíka. Ale Pavel mě nakonec umlátil svými argumenty a sex je tu. Ale neříkej, že opravdový! I když to tak vypadá.
Ty jsi slavila spoustu úspěchů v amatérském divadle - dostala jsi i nějaké ceny. Které si vážíš nejvíc?
Těch ocenění byla na různých přehlídkách celá řada. Za dramaturgii, herectví, kostýmy... Teď v březnu jsem například převzala na přehlídce Děčínská brána zlatý odznak SČDO. Všechny ceny byly pro mě pohlazením, všechny mě vždycky dojaly k slzám a všech si velice vážím, ale přesto je pro mě největší odměnou - teď to možná bude znít jako fráze, ale každý herec mi to potvrdí - plné hlediště a bouřlivý potlesk. A u dětí to platí dvojnásob. A největší pochvalou je, že je pořád o Mladou scénu takový zájem.
Máš nějaký sen?
Můj sen se mi vlastně splnil. Po dvanácti letech práce výtvarnice v kulturním domě Corso jsem kvůli úsporám dostala výpověď a po půl roce nezaměstnanosti jsem se rozhodla, že se konečně budu živit tím, co mě baví nejvíc. Divadlem. Finančně to sice není žádná sláva, ale jelikož mám podporu a pochopení v rodině a hrajeme docela dost... prostě jsem šťastná!
Takže se divadlem živíš. Cítíš se tedy být profesionálkou?
Už vím co to obnáší. Nejen růže a ovace, ale spoustu práce a úsilí a málo času na něco jiného než je divadlo.
Dobře, ale v čem je podle tebe ta pověstná profesionalita? V tom, že ti za to platí?
Dost lidí to tak chápe. Záleží na tom, z jakého úhlu se na to díváš. Já myslím, že je to hlavně v přístupu. Profesionál to myslí s divadlem opravdu vážně a pracuje na sobě. A je jedno, jestli hraje ve Vinohradském divadle, nebo v divadle Jiráskově. V tom směru je leckterý amatér skutečným profesionálem, bez ohledu na to, čím se živí. Jistě, amatér si může dovolit dělat chyby a jsou mu odpouštěny, on sám si je ale odpouštět nesmí.
Padesát let, to je věk, kdy člověk trošku hodnotí, čeho všeho dosáhl a na co mu ještě zbývá čas. Taky bilancuješ?
Jistě, tomu nikdo neunikne. Vždycky jsem se bála stáří a své čtyřicáté narozeniny jsem obrečela. Říkala jsem si: tak půlku života mám za sebou a teď už budu jenom stárnout. Ale díky divadlu a fofru kolem něho to nějak nestíhám sledovat. A když bych se po ránu nepodívala do zrcadla a občas mě něco nezabolelo, snad bych ani netušila, že je mi už tolik. Někdy mi ale přijde, že žiju strašně rychle a mám trochu strach, co budu dělat, až tomu tempu nebudu stačit, až mi dojdou nápady, až nebudu moct hrát, až nebudu moct psát... Toho se opravdu bojím. Jinak jsem ale spokojená. Jsem 31 let vdaná za jednoho muže, vychovala jsem dvě talentované děti, na které jsem velice pyšná, mám přes 20 let po svém boku věrného a skvělého kamaráda, díky kterému jsem dosáhla svých divadelních úspěchů. Snad ta padesátka nebude tak špatná, když se cítím na třicet, co říkáš?
K narozeninám se sluší něco popřát. Kromě všech těch obligátních úspěchů, peněz, zdraví, lásky a podobně, co by sis přála ze všeho nejvíc?
Ještě dlouho hrát a umřít na prknech, která znamenají svět.
Rozhovor připravil Vít Herzina