Texty: Vít Závodský: KOJETÍN S PŘEVAHOU PRŮMĚRNÉ ZÁBAVY, AS 2006/2

KOJETÍN S PŘEVAHOU PRŮMĚRNÉ ZÁBAVY
Nejsme-li právě zarytí cykloturisté, známe desetitisícový Kojetín, centrum mikroregionu Střední Haná, nejspíš jako důležitou železniční křižovatku, případně díky významným památkám zaniklé hebrejské komunity. Na prahu letošního, tak toužebně očekávaného jara (místní záplavová vlna zatím ještě nezahrozila), se stala tato vcelku nenápadná obec od 14. do 19. března 2006 již po čtrnácté ochotnickým magnetem. Zdejší Městské kulturní středisko (jedno z mála dosud nezrušených v širokém okolí) ve spolupráci s hostitelskou obcí (její představitelé v čele se starostou ing. Mojmírem Hauptem věnovali celé akci průběžnou aktivní pozornost) uspořádalo už tradiční přehlídku amatérských divadelních souborů. Podobně jako v minulých letech byl o ni mezi blízkými i vzdálenějšími kolektivy velký zájem, který se při šestidenním trvání s hracími termíny dopoledne, odpoledne i večer víceméně podařilo uspokojit.
V Kojetíně jsme letos viděli celkem 14 představení od 11 souborů ze tří sousedících krajů, čímž se přehlídka znovu vhodně neomezila jen na střední Moravu (Přerovsko, Prostějovsko a Kroměřížsko). Její první polovina a poté závěr se šesti tituly patřily hostům (trojí „donquijotské“ vystoupení Divadla klauniky Brno, pohádky Malé scény Zlín a brněnského Divadla Koráb, Madagaskarské želvy Brno, Studentský divadelní spolek „Pod mostem“ Kojetín, Ořechovské divadlo Ořechov u Brna s roztančeným a rozezpívaným Nebem na zemi). Tvůrci šestice soutěžních nastudování z větších měst i malých venkovských obcí byli častěji amatérští režiséři nežli divadelníci profesionální. Asi polovina souborů přivezla čerstvé premiéry, ostatní přijely s inscenacemi již reprizováním usazenějšími. Při zachování pochopitelné tematické různorodosti se poněkud zúžila žánrová pestrost, když obecenstvem přednostně vyhledávaný rekreativní repertoár jen zčásti vyvážily předlohy myšlenkově závažné. Zásluhou dobré organizace i propagace se dařilo udržet sice kolísavou, ale vcelku solidní návštěvnost a rozlehlý sál nedávno zrenovované sokolovny byl několikrát zcela zaplněn. Čtyřčlenná porota každé ze soutěžních vystoupení v přátelsky chápavé, ale vždy kriticky věcné besedě důkladně veřejně rozebrala a posléze udělila devět individuálních, především hereckých, ale také dramaturgických, režijních a hudebních ocenění.V porovnání s některými dřívějšími ročníky jich přece jen ubylo. Již druhým rokem se tu odrazila kvalitativní rozkolísanost kojetínské přehlídky, která vedle jednoho či dvou výraznějších scénických počinů dosáhla letos spíše jen průměrné úrovně.
„Oddechový čas“ si tentokrát vybrala místní Hanácká scéna, takže divadelní reputaci Kojetína zachraňovala zmíněná začátečnická gymnaziální parta se snaživým provedením původní satiry Hany Hásové a Jakuba Šírka na komunální funkcionáře husákovských let Kladivem i srpem.
Hned dva kolektivy sáhly ke konverzačním hrám osvědčených autorů, kde se nabízela možnost jevištního přechýlení do frašky nebo crazzy. Známý DS J.K. Tyl z Brodku u Přerova, chlubící se více nežli stoletou a obnovenou padesátiletou aktivitou, nebyl v Kojetíně zdaleka poprvé. Vsadil na jistotu volbou populární prvotiny „plzeňského Molièra“ Antonína Procházky Klíče na neděli. Komedii z rodu francouzské labicheovské, resp. novější anglické veselohry režisér Vlastimil Krejčiřík mírně zkrátil a se střídavým úspěchem usiloval o simultánní kumulaci choulostivých trapasů, vznikajících z klasické vaudevillové záměny osob při víkendovém opileckém prohození spřátelených manželských párů. Kurážní a celkem přirození interpreti (diplom Karlu Kratochvilovi za postavu Karla Kartoucha) místy zápolili nejen s pečlivostí dikce a technickým zaskřípěním výstupů, ale též s patřičnou gradací dvouhodinového večera. Z obdobného tradičního kadlubu čerpala zhruba v téže době napsaná situační komedie Dave Freemana. Dovolená s rizikem, opět založená na principu „qui pro quo“ v chátrajícím francouzském provinčním hotýlku. Režisér Petr Stryk z nedlouho pracujícího, ale na tento repertoár soustředěného DS Amadis Brno se přece jen poněkud míjel s bláznivým žánrem (patrně i proto, že striktně respektoval údajný agenturní zákaz potřebných škrtů do kvalitního překladu Ludmily Jánské), rovněž ztělesnil diplomem odměněnou klíčovou roli Stanleyho Parkera a tudíž neuhlídal temporytmické rozkolísání nejdelšího představení přehlídky.
Divadelní soubor Sokola Litovel, kojetínský nováček, ostřílený ovšem speciálními sokolskými festivaly a hojnou reprízovostí, odvážel si anketní Cenu studentského diváka za Foglarovy mírně aktualizované Rychlé šípy. Živě přijímané nastudování hrajících režisérů Pavla Soldána a Petra Lindušky, kde si řada typově dobře obsazených, věkově ovšem starších účinkujících zkusila více roliček (diplom Michalu Schmalzovi v úloze „klaďase“ Mirka Dušína), vystihlo vkusně parodický zgroteskňující přístup k populární comicsové předloze, avšak neskrývaně, málem až k prosté replice přebíralo postupy a gagy uherskohradištského dramatizátora Roberta Bellana. Jediný letošní zástupce hudebních žánrů, múzicky zdatné Divadlo Dostavník Přerov, po předchozí nápadité premiéře O zrození, milování a umírání vrátilo se opět do vyjetých rutinních kolejí. Olomoucká herečka Vlasta Hartlová ve funkci scenáristky, režisérky i choreografky ve spolupráci s hudebníkem Vladimírem Čechem sáhla po upraveném textu Pavla Dostála ze sedmdesátých let pod názvem Klášterní tajemství aneb David a Dominika. Vyčpěle nepřínosné, motivicky eklektické klášterně špionážní pásmo ulpělo na prostředcích podbízivě chytlavých, zaujalo však porotou oceněnými spirituálovými a gospelovými sbory.
Vážnější, vnímatelsky obtížnější notu vnesly do přehlídky dvě zbylé inscenace. Prořídnutí členské základny pragmaticky donutilo Občanské sdružení Štěk & spol. Hranice k odvážnému pokusu (cena za dramaturgický přínos) o komorní Služky francouzského vyděděnce Jeana Gêneta. Překlad Anny Fárové a Jaroslava Gillara inscenoval poučený Michael Heger v hledišti uprostřed publika. Trojice pamětně zdatných mladých interpretek v usilovné expresivitě demonstrovala autorovu zašifrovanou poetiku s prvky hledání identity, zrcadlovosti a rituálnosti, leč kolísala mezi realistickou scénografií a hereckou stylizací v nezvyklém arénovém prostoru.
Pověsti očekávaného favorita nezůstala nic dlužna pravidelně sem jezdící Malá scéna Zlín, zdejší loňský vítěz, který se s trojicí aktovek Valentina Krasnogorova Pelikáni v pustině probojoval až na minulý 75. JH. Renomovaný, systematicky a koncepčně pracující kolektiv se vedle nabídky pro děti programově orientuje na textově kvalitní, divácky náročnou dramaturgii závažného existenciálního ladění (L. Gyurkó, T. Bernhard, F. García Lorca, J.-P. Daumas, I. Bergman, W. Shakespeare, W. Allen aj.) a loňského podzimu dokonce uspořádal velkoryse pojatý mezinárodní divadelní festival Techtle UteBe. Po připomenutém nesoutěžním představení pohádky Bedřicha Svatoně U nás v Nesvárově aneb Kdo přemůže draka (režie Jana Pluhařová) přivezl do Kojetína biograficky pojatou hru amerického, v Londýně naturalizovaného dramatika starší generace a rusko-židovských kořenů Martina Shermana Když tančila…, v překladu Alice Neklid, uváděnou mj. v pražském Divadle Bez zábradlí. Textově ne právě nadprůměrné předlohy s výstižným podtitulem „romantická, bouřlivá, zničující láska slavné americké tanečnice Isadory Duncanové a ruského básníka Sergeje Jesenina v kosmopolitní Paříži roku 1923“ se ujal rovněž účinkující a poté oceněný režisér Petr Nýdrle. S klasickou trojí jednotou a obdobným rámujícím výjevem vylíčil jeden den v nekonvenční domácnosti dvou protikladných, věkem odlišných, leč bohémstvím spřízněných umělců, který začíná polední kocovinou a končí nepovedeným večírkem. Konkrétní téma promyšlené inscenace, zvýrazněné jednoduchými, avšak vyváženými jevištními prostředky (dialogy dokonce v šesti jazycích, vertikální odstupňování nepopisné výpravy s barevnými polštáři a imaginárním klavírem, vynalézavé mizanscény, světelnou a hudební složkou atp.) povýšil do zobecňující roviny úvah o čase, který nám byl vyměřen (oběma protagonistům zbývalo už jen málo let do tragické smrti), o nezachytitelnosti a racionální nepojmenovatelnosti takových život určujících faktorů jako je láska, fantazie, umění a nesmrtelná krása. Nad nonstop představením jako by se vznášel magický pocitový opar tajemství, spoluvytvářený vyrovnanými výkony ve ztvárnění bezdomovecky vykořeněných, vnitřně rozklížených a mírně kuriózních figur. Vedle Marcela Kotíka (buransky běsovský Jesenin), Tomáše Čermáka (homosexuální řecký pianista Alexandros), Michaely Holíkové (francouzská komorná Jeane) nebo Lucie Burianové (mladičká švédská baletka Christine) se blýskly diplomem oceněné interpretky Irena Garlíková (svou „filozofií tance“ mimopohybově sdělující Isadora), Renata Švrčková (mimořádně přesvědčivá ruská tlumočnice Hana Belzer) a Blanka Kovandová (praktická Mary Desti).
Vítězem 14. ročníku kojetínské regionální soutěže s nominací na letošní celostátní přehlídku FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč se tedy stala inscenace Když tančila… Malé scény Zlín. Druhé místo zůstalo neobsazeno, třetí příčku bez podobného doporučení pak obsadilo Občanské sdružení Štěk & spol. Hranice za provedení Gênetových Služek.
Vít Závodský