Databáze českého amatérského divadla

Texty: Vladimír Zajíc: JUBILEJNÍ 45. TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO, AS 2006/2

JUBILEJNÍ 45. TŘEŠŤSKÉ DIVADELNÍ JARO
Letošní ročník mezidruhové přehlídky byl zasvěcen bohům Olympijských her a klání s postupem na národní divadelní přehlídky se uprostřed závějí a zamrzlých stromů účastnilo ve dnech 16. – 25.3.2006 deset divadelních souborů a sedm hostů. Lektorský sbor pracoval ve složení Marie Kotisová, Josef Brůček a Vladimír Zajíc.
DS „DK“ při SPŠ a SOU Pelhřimov: Carlo Goldoni - Sluha dvou pánů. Dát dohromady studenty od prvého do čtvrtého ročníku bydlící přes týden na internátě a připravit s nimi inscenaci, není nic jednoduchého. Na toto téma lze rozvíjet rozličné úvahy, včetně té, která v mysli diváka více upřednostňuje samotný fakt přípravy inscenace, než představení samo. Z pelhřimovského uskupení mladých (na přehlídce byli vůbec poprvé) vyzařuje mimo jeviště příjemná vzájemnost a na jevišti nefalšované zaujetí i upřímné přesvědčení v to, co činí. O to větší zodpovědnost padá na paní režisérku, která by se měla zaměřit jak na hlasová cvičení, tak na výklad textu: tedy obvyklá Co a Jak a Proč.
Ořechovské divadlo Ořechov: Voskovec & Werich & Ježek & Peška - Nebe na zemi. Představení pevně drží linii stylu ořechovských, která patří do proudu lidového divadla v duchu té nejlepší smíchové kultury. Nakonec i pánové V&W v případě tohoto titulu (a nejen jeho) z estetiky téže kultury vycházeli. Vlastimil Peška úpravou textu zhutnil příběh záletného Jupitera a jeho zkorumpovaných služebníků, takže získal větší tah a soudržnost. Výtečně dopsal několik předscén jak v duchu původních autorů, tak v duchu dnešní doby, a co se týče hudební složky, tak ta je, jak jsme u Ořechova zvyklí, na úrovni, pouze Ježkova harmonie jako by občas byla zamlžena. Žánr revue není striktně dodržován, nýbrž je ku prospěchu divadelní komunikace kombinován s prvky kabaretu. Výsledný tvar má podobu barevného spektáklu, grotesky a jemné ironie intelektového ping-pongu, což lze pregnantně dokumentovat na některých gagech, jako je letící bažant, hudební tečka z tří akordů la,la,la, buchty od cukrování po kulečník, milostná scéna v kádi, etc. Tomu všemu jde naproti ad absurdum dotažená scénografie, která je celá hranatá co antický znak labyrintu: hranatý buben, hranaté konce rukávů, klobouky..., včetně toho, že na počátku je z oněch třiceti krychlí-prvků složená stěna, a na ní obličej klauna. Příběh záletného Jupitera výtečně zprostředkoval Marek Příkazský jako Camilio, kterému sekundovala Amaranta Heleny Peškové. Co se týče rolí Horáce a Scipia, chrámových služebníků a stavitelů mostů (pontifiků) mezi jevištěm a hledištěm a mezi antikou a dneškem, se málo využívá zcizování, onen skvělý nápad, že lotrasové lehkým odstoupením z rolí se stávají současníky či komentátory. Tím je, u Dia!, oslaben názor interpretů. Být dramaturgem této inscenace, nutil bych režiséra, aby hudební uskupení od horizontu předsunul na forbínu či do jakéhosi pomyslného „orchestřiště“, a škrtl ruské citace (Mrazík a.j.), které nic nepřináší a pro ořechovský styl a tuto hru jsou nadbytečně zbytečné, jsou vtipem pro vtip.
Scéna mladých při DS Čelakovský Strakonice: Maurice Hennequin - Lhářka. Václav Slanař již drahně let pracuje se studenty, což jeho divadelní partě přináší obvyklé problémy cirkulace interpretů: každá jeho/jejich inscenace je tím limitována. Na druhou stranu však platí, že své herce vždy vede k čistému hlasovému a tělesnému projevu. To je evidentní na každém jeho představení, tedy i na Lhářce. Přínosem byla úprava textu škrty směřujícími k zhuštění příběhu. Hudba, výprava a kostýmy posunuly děj do poslední třetiny XX. století, a kdyby k nim byl nalezen odpovídající výklad v odpovídajícím komediálním žánru, tak by inscenace zajiskřila. Společenské chování americké odnože belle époque, které nastolilo paradoxní normy partnerských vztahů - z nichž autor promyšleně příběh staví - zde nebylo naplněno či přesněji proměněno, a zůstaly jen nepochopitelné interakce mezi postavami. Na druhou stranu občas v postavách a též ve dvou situacích probleskla komedie typů (prvky podobná commedii dell´arte), kterou by bylo možné neskutečně se lží zamotávající příběh realizovat. Škoda, že zůstalo jen u náznaku.
Ochotnický soubor Moravské Budějovice: Věra Pokorná - Penzion Růžový červánek. Divadelní hra se zpěvy je autorským textem napsaným na tělo šesti ženám autorku v to počítaje. Příběh je anekdotkou a vůbec nevadí, že trvá 90 minut, neboť v sobě obsahuje všechny správné ingredience: veřejný dům, v něm šestice dam za zenitem slávy, přihřátý slepý pianista, mrtvola ministra vnitra a prozrazení hříchu z mládí, které na sebe bere podobu nevinného syna studujícího na Sorboně. Z toho pro děvky s dobrým srdcem vyplyne nutnost učinit z hampejzu penzion pro ubohé vdovy, čímž si na sebe, na své přirozené sklony, připraví pěkně drsnou past. Kladem bylo, že soubor, především dámy, byl schopen důsledného sebeshození, přestupu do jiné sociální role, než ve městě zastávají, bez kterého by jinak nebylo možné Penzion realizovat. Problémem byla režijní složka, která se soustředila na směšnost jako takovou, a příběh ani výklad postav neuchopila v duchu crazy comedy. Neakceptování pidisituací, ve kterých se postavy dostávají do střetu se svým naturelem - ať už samy mezi sebou, nebo později s tím, kdo jsou a koho jsou nuceny představovat - tak sklouzávalo do pouhého zprostředkování textu, který však oprávněně sklízel smíchové reakce. Paradoxní bylo, že přesná hlasová typizace postav byla udržena po celý čas, ať se dělo cokoli, i když právě přes tento prostředek mohlo dojít v postojích postav k tomu, co prožívají. V realizaci je tedy dost vhodných ingrediencí, jen je správně namíchat. Text i herci by si to zasloužili, o divácích nemluvě.
Ochotnický divadelní soubor Budišov: Karel Melíšek, Jaroslav Mottl, Josef Stelibský - Ostrov milování. Uvádět tříhodinovou operetu, jejíž příběh a humor pramení z prvorepublikových vyprávěnek u ohně trampské osady Ztracenka, je poněkud kamikadze, asi jako kdyby za 100 let vesnický soubor uvedl Nagano. Vzhledem k divadelním a společenským konvencím tehdy a dnes a též specifickému humoru, je otázkou či spíše problémem výběr vhodného inscenačního klíče, který interpreti, a s nimi i diváci, zvládnou. Jistě, je i možnost rezignovat na story a vydat se cestou písní Z babiččiny krabičky - jenže to znamená mít pěvecké zázemí. Představení budišovských postrádalo pevnou interpretační základnu, a na místě by též byla péče o jevištní mluvu.
Divadelní studio „V“ Brno: Antonín Procházka - Přes přísný zákaz dotýká se sněhu. I když Véčko nějaký ten rok už existuje, tato inscenace je prvním počinem mladého režiséra. Není tedy divu, že v představení není úplně vše v patřičných proporcích, jak by mělo. Temporytmus by mohl být/měl by být výraznější, a především herecké výrazové prostředky včetně jejich ukotvení v žánru by měly být sjednocené, aby některé dramatické osoby nevypadaly, že přišly na návštěvu z jiné komedie. Záměrně to píši vyhroceně, protože na druhou stranu část ansámblu bez problémů dostála při ztvárňování postavy extemporování, onomu balancování na hraně humoru individuálního a obecného, balancování s textem podle právě panující společenské nálady, které žánr lidového divadla páně Procházky nejpřesněji postihuje. Neméně tak platí, že režie se s motivem sexu vyrovnala nejen cudně a s přehledem, ale především postihla fakt, že není primárním tématem, ale pouze jedním z nosičů toho, oč v této hře jde. I když se tato inscenace už nějaký čas hraje, zdá se, že soubor nezůstává na jednou nazkoušeném, a do tvaru dál zasahuje.
DS Domino Pelhřimov: Jan Werich - Fimfárum. Přes bohulibou divadelní práci s mládeží na pohádkách Lakomá Barka a Fimfárum jsme byli svědky neujasněné, neutříděné a jevištně neartikulované produkce.
De Facto Mimo Jihlava: E. Westphal - Příměří. Režisérka Dáša Brtnická sice opodstatněně z textu vyškrtla revoluční motivace roku 1789, reminiscence na věčný boj lůzy s aristokracií, ale nenabídla za ně adekvátní náhradu, přes kterou by původní téma boje a posléze nutnosti se domluvit zprostředkovala. Ani trochu by nevadilo, kdyby střet domovnice z dělnické čtvrti a správcové ze čtvrti noblesní - každá je vybavena pověřovacími papíry, aby se pařížské okresy dohodly na značce smetáku a typu zdravotního pojištění - převedla do ryze osobní roviny, z níž by pak obecné vyplynulo. Dámy Přibylová a Čurdová by, soudím, měly být schopny zobrazit jak postavu, tak nekompromisní postoje, kdy usilují o mentální i fyzickou převahu jedna nad druhou, aby prosadily svou značku smetáku, přeneseně to obraz současného dění na české politické scéně. Škoda, že místo hutného souboje pábitelského ražení jsme zažili jen kultivované špitání.
D.E.B.A.K.L. DS bratří Mrštíků – Boleradice: Oskar Wilde, Fingal O´Flahertie Wills - Jak je důležité míti Filipa. Inscenace má jednoduchou, dobře napadnutou scénografii, která v mobiliáři a kostýmech čistě a zároveň úsměvně označuje prostředí i společenskou hierarchii postav. Režie zdárně vychytává autorem nabídnuté absurdnosti projevující se v motivacích postav, tryskající v situacích a vybuchující v slovních kalambúrech. Představení má celkem svižné tempo, avšak paradoxně poněkud monotónní či spíše nevzrušivý rytmus, který padá na vrub nejednotné stylizace postav. Tím není míněna skutečnost, jak si který herec se stylizací postavy poradil, ale to, jaký projev mu přidělená stylizace dovolila. Řeč je především o mladých slečnách Gvendolíně a Cecílii, které jsou natolik sevřené v daném hlasovém projevu, že na sdělení podtextu - a právě tyto postavy mají co nabízet - jim skoro nezbývá prostor. Stereotyp se jim občas daří narušit plastikou pohybu, skutečnou řečí těla, a tehdy pouze přes ní sdělují, oč jim ve skutečnosti jde. Přesný a obdivuhodný byl John Worting Libora Stehlíka, takže zbývá lehké povzdechnutí, že se tak nedařilo všem.
DS Stonařov: Carlo Goldoni - Zvědavé ženy. Stonařovští se opět ponořili do renesanční slunné Itálie a ve výtečné scéně a s písněmi na rtech nabídli temperamentní příběh o pálivé ženské zvědavosti, kterým nás provázela dopsaná Principálka. Jistým problémem bylo, že žánr commedie dell´arte byl posunut do konverzační komedie s prvky revue. Nic proti tomu, posuny jsou nejen možné, ba dokonce vítané, neboť většinou ozřejmí cosi nečekaného, zapomenutého, avšak v tomto případě nedošlo k naplnění příběhu přes situace. Typy postav až na výjimky zůstávaly v sošných postojích za doprovodu expresivně tryskajícího textu. Přes slova bylo tedy zřejmé Co, ale ne už Proč. Nejzajímavější pak celkem logicky byly čtyři situace, které se provedením, to jest obsahem i formou, navrátily do lůna žánru dell´arte, a tu chvíli nastal divadelní ohňostroj. Dále se sluší podotknout, že divadelníci ze Stonařova neustále stoupají po schodišti dovedností.
Letošní Třešťské jaro mezi závějemi mělo olympijské heslo: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se. Ve svých pětačtyřiceti navíc porodilo mediální batole, kterým byl Zpravodajský denník OKO. Toto robě reflektovalo soubory a jejich inscenace, divácké názory včetně zpovědi totální divačky Květy Věčné, fotografie rozličné, prostě bylo tím správným jarním osvěžením.
Vladimír Zajíc
Máte nějaké další informace k tomuto tématu?
Pokud se s námi chcete o ně podělit, zašlete nám je prosím prostřednictvím následujícího formuláře. Formulář slouží pro zasílání faktografických informací pracovníkům databáze. Prosíme, neposílejte vzkazy určené souborům či jednotlivým osobám, nebudou jim doručeny. Neposkytujeme jiné než zveřejněné kontaktní informace. Pokud chcete kontaktovat jednotlivé soubory či organizace, využijte prosím jejich webové stránky.
Vaše jméno:
Váš e-mail:
Informace:
Obrana proti spamu: do této kolonky napiště slovo 'divadlo':