Texty: FEKAR, Vladimír: STŘÍPKY Z VALAŠSKOMEZIŘÍČSKÉHO..., AS 2006, č. 2.

STŘÍPKY Z VALAŠSKOMEZIŘÍČSKÉHO DIVADELNÍHO MARATONU

Setkání divadel malých jevištních forem, které proběhlo ve dnech 24. a 25. března 2006 ve Valašském Meziříčí, je spíše než soutěžní a postupovou přehlídkou na Šrámkův Písek, opravdovým setkáním amatérských divadelníků s diváky. Diváci takřka přebíhají během dvou dnů z velkého sálu do malého, jsou prováděni „labyrintem” různých přístupů k experimentování či neexperimentování na divadle. Postupové ambice většiny souborů jakoby nebyly ani důležité.
Organizátoři přehlídky se při výběru zdaleka nedrží toho, aby uváděná představení splňovala podmínky experimentujícího divadla a měla ambice na Šrámkův Písek. Vedle sebe a spolu se tedy setkalo tanečně-pohybové pódiové vystoupení (Iluze: Vztahy, vztahy, vztahy), klasická francouzská konverzační komedie (Divadlo Amadis, Brno-Zlín: Francis Weber: Blbec k večeři), spíše psychologicky laděná interpretace současné ruské hry (ZSVOŠU Zlín: Mord-O na motivy Nikolaje Koljady), víceméně tradičně interpretované autorské texty (Neformální divadelní skupina Heřmánek z Frýdku-Místku: Potkani a krysy; Jiříkovo vidění: Kat a bázeň), s nadsázkou a hravostí uchopená pohádka (NDZŠ Tom a Jeff Havířov: O Šípkové Růžence) či hrubozrnná, vulgárně primitivní hospodská autorská parodie na církevní fanatismus (Crepácy, s.r.o. Ostrava - Comeback).
Na přehlídce také najdeme samozřejmě inscenace, které jsou improvizační metodou rozeny a tvořeny přímo na jevišti (Láhor/soundsystem), nebo jsou předvedením jakési více či méně zafixované improvizace, která vznikala na zkouškách. (Údivadlo Vendelín, Duonasekyru). Přehlídka tedy odrážela různé tvůrčí metody a přístupy.
Poslední tři jmenované soubory spjaté s improvizací se dočkaly nominace a doporučení. Právě těmto se budeme obšírněji věnovat.
OD IMPROVIZACE NA TÉMA K TAKŘKA PEVNÉ INSCENACI - FEMINISMUS JAKO PŘÍLEŽITOST K HRAVOSTI
Jako kus dřeva. Tak vidí v inscenaci Nemůže může čtyři děvčata z Kopřivnice, která si říkají Vendelín, své mužské protějšky. Soubor patřící pod křídla Údivadla, pracuje podobnou tvůrčí metodou jako Duonasekyru. Fixují v průběhu zkoušek improvizace na zvolené téma, až dojdou ke zcela autorskému představení. Inscenace je komediální a parodickou variací Dívčí války nebo Lysistraty. Trojice žen založí feministické sdružení. Jeho úkolem je, jak se na konci vyjeví, mstít se na potkání mužům a sbírat za úspěšné „zásahy” a pokoření muže kladné body. Jen jediná z účinkujících k nim nepatří, ale události v partnerském vztahu ji nakonec také dovedou do klubu zarputilých feministek. Inscenace přitahuje svou hravostí; herečky se pokouší rozehrávat dialog s pomyslným mužem, kterého ztělesňuje dřevěný objekt, v různých prostředích, na diskotéce, v posilovně apod. Vznikají tak často oddělené monology hereček. Sympatická schopnost udělat si ze sebe samých legraci, která se někdy ku škodě věci pohybuje na hranici pouhé studentské recese, činí z inscenace nenáročný, avšak s divákem komunikativní kus, za nímž je ale jasně patrné společné téma všech čtyř účinkujících.
Ačkoli vidíme velmi nevyrovnané herecké výkony (mezi nimi vyniká zejména závěrečný plamenný projev Lenky Hrdinové, namířený proti chlapům) a ne všechny motivy jsou ve výsledném scénáři umně propojeny, představení si zaslouží, aby bylo uvedeno na Náchodské Prima sezóně a ukázalo možnosti dívčích studentských souborů.
KDYŽ JE PŮVAB IMPROVIZACE UBIT DETEKTIVKOU A LOGIKOU
V inscenačních pokusech těch uskupení, v nichž se jako ústřední tvůrčí osobnost objevuje Petr Marek, nadále zůstává snaha o experimentování, a zejména neustálá potřeba předvádět na jevišti živý, před očima diváka vznikající tvar. Ostatně tato tendence byla a nadále je pro amatérské soubory ze severu Moravy příznačná. Dalo by se hovořit o regionálním fenoménu improvizovaného divadla. Petr Marek před několika lety spojil nejaktivnější členy souborů Divadlo v soukolí, DNO Hradec Králové, Kašel miminka v nový Láhor/soundsystem. Je patrné, že ani v hledání možností improvizovaného divadla nechce ustrnout na již ověřených postupech. Poslední dobou jej láká neustálé zreálňování improvizovaných příběhů, což je patrné také z „rozhlasových her” dvojice Radio Ivo, které tvoří Petr Marek s Johankou Švarcovou, ale i z posledních produkcí souboru Láhor/soundsystem.
Láhor/soundsystem předvedl ve Valašském Meziříčí už improvizaci s mnohem pevnější příběhovou kostrou. Nazval ji Sto procent alibi. Jeho vystoupení skutečně k naplnění názvu pak mířilo. Vyprávělo o osudech mladých lidí, kteří se sejdou na internetovém chatu pod různými nicky, ale se společnou pohnutkou: hledají kamarády pro skupinovou sebevraždu. Nakonec jeden z nich nabídne volný prostor. Chata, kterou spravuje v Jizerkách, je volná. Všichni sebevrahové se na ní nakonec sjedou v domluveném čase. Zjistí, že s výjimkou jediného člověka pochází ze stejného gymnázia, a že se na sraz „klubu sebevrahů” dostavil i jejich profesor občanské nauky. Následně pak pojmenovávají, jaké důvody je vedou k sebevraždě.
Do té doby mělo představení Láhoru určité napětí. Pak však přichází skok v čase. Po sebevražedné noci došlo k úmrtí pouze jedné osoby, ostatní přežili. Policisté, kteří do chaty přijdou, se snaží vypátrat vraha. A právě v tomto okamžiku začíná princip improvizace značně pokulhávat. Lahor/soundsystem byl tentokrát chycen do pasti své vlastní příběhové kostry, byl ubit logikou detektivního pátrání. Souboru se pak už nepodařilo seznamovat nás s niterným stavem jednotlivých postav. Improvizující herci, kteří v první půli nastínili zajímavé charaktery, o ně v detektivním pátrání bohužel postupně přicházeli. Z improvizace se zcela vytratily magické prvky, které tolik oživovaly jejich předchozí improvizace. Takovýto způsob zacházení s příběhem, v němž máme být svědky odhalování vraha, vyžaduje totiž umně prokomponovaný a strukturovaný hotový text. Vzpírá se improvizaci. Přesto patří Láhor/soundsystem k nejzajímavějším souborům regionu právě pro své ustavičné hledačství, ale i určitou profesionalitu ve zvolené formě improvizovaného divadla. Doporučení na Šrámkův Písek si zaslouží.
OD IMPROVIZACE K DIVADELNÍMU HAPPENINGU
Nominace se nakonec dočkala divadelně improvizující dvojice Dudy&Rezi, která tvoří soubor Duonasekyru z Příbora. Skryta pod tajuplným, ale podle mě ve vztahu k inscenaci nic neříkajícím názvem Protekce údělu předvedla sérii bizarních skečů bez jasné příběhové linie. Svůj projekt, který nejspíše má mít kontinuitu, nazývají „kolaps reality”. Jakoby tak vyhlašovali program svých představení - vzdálit se realitě.
Spojujícím elementem jsou dvě postavy - dva surrealističtí klauni žijící ve svébytné divadelní realitě, Karel a Karel. Inscenaci lze snad nazvat surrealistickým kabaretem, ačkoli i toto označení je jen velmi přibližné. Oběma protagonistům šlo, domnívám se, především o prezentaci své fantazie, o předvedení „the best of” vlastních nápadů.
Na představení Protekce údělu je třeba spíše pohlížet jako na divadelní performanci. Zapamatujeme si z ní několik výrazných výtvarných momentů. Jeho ambice není podle mého větší. Do paměti se zaryje například operace prskavkou, do akvaria ponořená hlava s hadičkou na tak dlouhou dobu, že začneme jinak vnímat čas nebo naopak zcela nevýtvarné pořvávání dvou Karlů ve tmě tak dlouho, až oba Karlové nakonec takřka zapomenou, kým jsou.
Tato cesta divadelního happeningu však zatím zůstává u dua někde na půli cesty, je z ní patrno, že zrání výsledného tvaru nebylo podrobeno pohledu zvenčí, pohledu člověka, který by pojmenoval nejen divadelní účinnost jednotlivých obrazů, ale i možné konotace, které nabízí.
Každopádně Dudy a Rezi hrají své fixované improvizace s přesvědčivou konkrétností, nepokouší se o předvedení nějakého snového neuchopitelného světa. Naopak, sebou samými stvořenou divadelní realitu zabydlují s takovou samozřejmostí, že divákům pak nezbývá než přijmout prskavku jako ten nejlepší a jediný možný nástroj na svařování vnitřností a potápění se v akváriu jako běžnou, takřka každodenní činnost.
Nominaci dostala tato inscenace především proto, že předvedla statečný pokus o osobité hledání vlastní divadelně-výtvarné poetiky. V tomto smyslu bylo Duonasekyru nejvíce experimentujícím divadlem festivalu.
JAK ROZVÍJET MOŽNOSTI HERECKÉHO DIVADLA, KTERÉ PĚSTUJE IMPROVIZACI
Ačkoli nebyl festival věnován pouze divadlům spjatým s hereckou improvizací, věnoval jsem jim největší pozornost. Jak už jsem řekl, divadla, která tvoří autorská představení vzniklá z improvizací, patří v tomto regionu skutečně k velmi specifickým, silným a zajímavým fenoménům. Domnívám se však, že určitá metodika vzniku konečného představení, ale i školení v herecké kultuře by všem těmto souborům prospěla. I z rozborových seminářů vyplynulo, že většina souborů nemá nikoho, kdo by dokázal podněty vznikající na zkouškách pojmenovat a poradit jim, jakým způsobem je do mozaiky výsledné – zpravidla již jistým způsobem fixované - inscenace ústrojně zasadit.
Vladimír Fekar