Texty: Vít Závodský: V HODONÍNĚ SE LETOS THÁLII DAŘILO, AS 2006/2

V HODONÍNĚ SE LETOS THÁLII DAŘILO

Mezi teprve nedlouho pořádanými soutěžními akcemi získala si již zasloužené renomé jihomoravská krajská dvojpřehlídka s označením Divadelní Hobblík (zahrnuje činoherní a hudební soubory s výběrem na národní FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč) a Mumraj! (pro věkem 15-20 roků limitované studentské kolektivy, s možností postupu na Náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek). Do Masarykova rodiště se totiž definitivně přesunula z dřívějšího dlouholetého působiště Blanska (odsud trochu krkolomná etymologie názvu z propojení jmen obou obcí se slovy „hobby“ a „hoblovat“), když od původního úmyslu svorné kooperace Blansko odstoupilo. Nyní byl tedy pod záštitou hejtmana ing. Stanislava Juránka hlavním pořadatelem 4. ročníku v součinnosti oblastního předsednictva SČDO, NIPOS ARTAMA i dalších podpůrných složek (Mumraj! Production Ivy Zavadilíkové, místní Studentský parlament, domácí ansámbl Svatopluk) – hodonínský Dům kultury v čele s obětavým ředitelem instituce i obou soutěží Mgr. Zdeňkem Grombiříkem a jeho týmem, a to za vlídné přízně tamní radnice.
Festivalovými staly se letos raně jarní dny 22 . - 25. března 2006 a jejich program s celkovou účastí 17 soutěžících souborů (většinou z jižní Moravy, ale třeba též z Prahy nebo Opavy) byl velmi nabitý. Mezi sympatická specifika „akce Hodonín“ náleží nejen neběžná repertoárová pestrost s přirozeným střídáním, až propojováním nejrůznějších žánrů, ale také při vzájemném respektu generační sbližování věkově disparátních účinkujících – od ochotnických matadorů po dětské „kandrdasy“. Vynalézavost pořadatelů a organizátorů umožnila další výraznější změny v prostorovém uspořádání interiéru rozlehlého „kulturáku“ předlistopadového typu: zmenšením a elevací rozměrného sálu vznikla nová lokalita originálně vyzdobené obsluhované čajovny a současně místo pro veřejnosti přístupné tzv. „čajové řečičky“, které se nejednou protáhly přes půlnoc, a v nichž se porotci v přátelsky vstřícných, ale kriticky věcných rozborech všem vystoupením podrobně věnovali. Možnost spartánského noclehování na galerii a přilehlých chodbách přímo v DK, kde se vytvořila věru svérázná atmosféra, dala zejména mladým partám šanci zdržet se déle nebo i po celou dobu a tedy absolvovat některá další představení včetně doprovodných programů (promítání amatérských filmů, kurz břišního tance, exhibice alchymisty, závěrečný koncert kapely brněnské Čáry, foyerová výstavka aj.). Veškeré festivalové dění (s přesahy do profesionálního divadelnictví i jinam) především formou recenzí, rozhovorů a fotografií odrážel Zpravodaj, řízený Dagmar Šperkovou.

MUMRAJ! 2006 – Slibný Nástup -Náctiletých
Z někdejšího hobblíkového „off-programu“ hbitě vykrystalizovala regulérní rovnoprávná přehlídková linie, jejíž vystoupení se zpravidla odehrávala dopoledne či brzy po obědě, aby bylo zajištěno vrstevnické publikum z místních škol. Po odřeknutí jednoho ze dvou ohlášených představení brněnského Racka jsme tu zhlédli sedm souborů ze čtyř měst.
Bez ohledu na skutečný časový sled vystoupení všimněme si nejprve dvojice, která sem vážila nejdelší cestu, což se však v obou případech vyplatilo. Nováček přehlídky Divadelní studio Škorně Gymnázia Botičská Praha přivezl vlastní hru s písničkami Řekněte to Tonymu od režisérky i skladatelky Dany Novákové. Sled výjevů z posledních měsíců maturitního ročníku nezapřel sice vliv, až klišé podobných starších vzorů, včetně oblíbených „rebelských“ filmů o študácích a kantorech, dokázal však udržet jednoduchou příběhovou linii vztahu žákyně i mladé profesorky k sympatickému kamarádskému češtináři (cena kolektivu „za autentickou generační výpověď“ a představiteli titulní role Lukáši Rokosovi) a v dobrém typovém obsazení s minimalistickou výpravou respektoval příslušné školní reálie. Přes mnohé začátečnické, hlavně pěvecké nedostatky zaujal přirozenou, nic nepředstírající autenticitou, nadto umocněnou myšlenkou, že našprtané osudy hrdinů světových romantických děl nejsou citovým problémům současných teenagerů nijak vzdáleny.
Dětský divadelní soubor Štěk z Opavy po loňském úspěšném sitkomu Šílený Sylwestr u Slimáčků přivezl erbenovskou adaptaci Otesánek svého zdatného vedoucího Daniela Kollmanna. Nedlouhá, mírně ironizovaná hororová komedie s nedotaženým rámcem „divadla na divadle“ a řadou nápadů umožnila získat první zkušenosti v práci s loutkami (uznání poroty za jejich tvořivou animaci a také cena dramaturgické rady), když scénografie Michaely Zychové např. vtipně uplatnila hyperbolizující podoby bobtnající, posléze zlikvidované obludky.
Zcela z jiného soudku nabral DK Naboso Gymnázia Boskovice, vedený scenáristou a režisérem Tomášem Trumpešem, který si odvážel cenu mladého talentu. Dramaturgicky poučené krátké pásmo Magorův sbor sestavil z vězeňské poezie kontroverzního undergroundového autora Ivana Martina Jirouse kontrastem buřičství s religiózními motivy ve villonovském tónu, zachycujícími krušný úděl vyděděnce valdické cely. Smíšený jedenáctičlenný, jednotně černě kostýmovaný a vertikálně rozmístěný ansámbl se lžícemi a ešusy v rukou spíše nežli voicebandových principů (srov. komínský ÚstaF) využíval postupů kolektivní recitace à la někdejší Honzlův Dědrasbor. Záměrný zcela statický postoj maximálně ukázněných, koncentrovaných účinkujících s přesnými synchronizovanými nástupy sdruženě rýmovaných veršů byl vyvážen vnitřní dynamičností i gradací projevu a zřetelným zápalem pro naléhavost sdělení. Podle mínění poroty by se kolektiv tentokrát nejlépe uplatnil na Wolkrově Prostějovu a napříště se mohl pokusit také o moderní poezii epickou.
Působištěm zbylé čtveřice je Brno. DS Mínus při Domově mládeže na Údolní ulici, vedený Tomášem Dorazilem, absolvoval již nedávné Brněnské kolo montáží několika výjevů z prózy Michala Viewegha Účastníci zájezdu, nazvanou Pamela. Studenti rozličných škol neuměle a ležérně předvedli, či dokonce jen klopýtavě přečetli pár banálních etud bez nápadu i patřičného dramatického tahu, týkajících se povrchní parádivé blondýnky (vystřídaly se tu tři představitelky), a zůstali tak bohužel mumrajovým outsiderem.
Lépe si vedl zdejší loňský úspěšný soutěžící, CéeM div. Brno, početná parta složená ze žáků Cyrilometodějské ZŠ a sousední střední pedagogické školy na Lerchově ulici, v čele s agilní mladou řeholní sestrou Lenkou Navrátilovou. Tentokrát se svými svěřenci napsala a nastudovala původní text Danza en el ritmo – mírně moralizující didaktický příběh skupiny sebevědomých newyorských středoškoláků, kteří se při výměnném pobytu v Buenos Aires setkají v národnostně i sociálně odlišném exotickém prostředí nejen se španělštinou, nýbrž i s projevy xenofobie a narkomanie. Tempově zadrhávající předloha s cizojazyčnými replikami, zřetelně inspirovaná West Side Story, znamenala pro mladičké účinkující (herecká cena představitelce Juany Janě Ovčáčkové) novou zkušenost např. při zvládání jihoamerických tanců, ale také opětný podnět k tomu, aby si napříště více hleděli improvizačního rozvíjení samostatné kreativity.
Pravidelný účastník Mumraje, Divadelní studio Dialog II tentokrát z krajského města přivezlo obnovenou podobu muzikálu profesionálních divadelníků, libretisty Karla Hoffmanna a hudebníka Ladislava Koláře Dvůr divů, vytvořeného ještě před vlnou komerčních megaprodukcí v uherskohradišťském Slováckém divadle, a to modernisticky volně na motivy romantické prózy Victora Huga Chrám Matky boží v Paříži. Hoffmannovo nynější nastudování se snaží vyrovnat s eklektickou rozbíhavostí původní verze, v níž je postava mentálně retardovaného Quasimoda „upozaděna“ ve prospěch méně přehledného tragického osudu Dívky (Monika Reifová), procházející prostředím drogových dealerů, náboženských sekt, promiskuity, rozvratu rodiny a vůbec rozkolísaných mravních hodnot dneška. Ambiciózní, herecky, pěvecky i choreograficky snaživé provedení v sobě sice skrývá nejeden předem zakódovaný rozpor, tlumočí však naléhavou osvobodivou výzvu proti soudobým amorálním svodům i k odpovědnosti za druhé v okolním světě. Získalo doporučení na Náchodskou Prima sezónu.
Nominace tamtéž připadla vítězi Mumraje, brněnskému Studiu Racek, které nabídlo původní Pověsti v obrazech, jak je podle Aloise Jiráska pro režisérku Pavlu Rackovou zpracoval člen skupiny Pavel Hugo Tamáš. Nedlouhý, jednoduše zveršovaný apokryf, vzdáleně upomínající na přístup loutkáře Luďka Richtra k Vančurovým Obrazům, věnuje se za doprovodu Vypravěčky začátkům naší historie od příchodu praotce Čecha po jevištně rozbujelou dívčí válku. Dětským, leč ostříleně neztrémovaným hercům, používajícím anachronických rekvizit a postupů „chudého“ divadla, umožňuje k perzifláži dějinných faktů a mžikovému střídání prostředí až marnotratně využít velmi pestrých prostředků – dramatickou výchovu, improvizaci, parodii, zcizující slovní i pohybové gagy, folklorní prvky, živé obrazy, poněkud zdržující písničky atd. I když by dynamickému vystoupení neškodil konciznější jevištní tvar, v nakažlivě spontánním komediantském apetytu dokázalo přenést radost ze hry do hlediště a provokovat i jeho fantazii.

HOBBLÍK 2006 – OD SOUSEDSKÉHO DIVADLA K AUTORSKÝM EXPERIMENTŮM
Oproti loňsku zřetelně vzrostl počet „hobblíkovských“ představení (deset inscenací ze stejného počtu výhradně jihomoravských míst), zařazovaných zpravidla na hodiny večerní, ba až noční. Již připomenutý žánrový rozptyl dovolil každému divákovi vybrat si podle vlastní chuti, přičemž zhruba polovina soutěžních vystoupení zaujala dramaturgickou i inscenátorskou osobitostí a vcelku prokázala nadprůměrnou kvalitu.
Dva soubory z menších obcí zůstaly věrny tradičnímu interpretačnímu uchopení textu. Vybraly si domácí klasická dramata z období nástupu kritického realismu a naturalismu konce 19. století, která nyní zaznamenávají konjunkturu na profesionálních scénách; nešly však ve stopách jejich experimentujících režisérů, nýbrž je pojaly v pokorném duchu venkovského „sousedského“ divadla. Teprve sedmiletý Divadelní spolek Dolní Bojanovice si pro Maryšu bratří Mrštíků pořídil nezvyklou kombinaci archaických malovaných „mácovských“ kulis a moderních mikroportů. Režisérka Markéta Maláníková při jazykových i dalších úpravách (pominula bohužel i postavu Babičky) vytvořila nastudování sice s mnoha neumělostmi a slabinami, avšak v základním přístupu poctivé, etnograficky uměřené a do opravdovosti prožívané. Zkušenější režisér Jaromír Jakubec s dramaturgem Ludvíkem Pečínkou z Divadla J.K. Tyla Újezd u Brna v případě Stroupežnického Našich furiantů vhodně volili čtvrtstoletí osvědčenou Macháčkovu úpravu, do níž dále zasáhli vypuštěním nebo sloučením několika vedlejších figur. Prostinký příběh s věrohodnými typy a situacemi, kde nad satirickým ostnem převažoval harmonizující pohled s pochopením pro negativní povahové rysy členů přece jen soudržné selské komunity, umístili do skromného hospodského lokálu s živou kapelou. Ve starším, hladivou člověčinou podloženém nastudování, které již sklidilo vavříny např. na němčické přehlídce, obdržel v replikami obohacené roli výměnkáře Dubského „Zvláštní cenu poroty za moudré a laskavé herectví“ třiaosmdesátiletý senior a dlouholetý tamní režisér Jiří Doležal.
Jinou dramaturgickou linii reprezentovaly dvě konverzačky cizí provenience. Pro zahajovací, a to zároveň premiérový večer zvolil hostitelský Svatopluk Hodonín komorní hru Francouze Jeana Noela Fenwicka Řád pana Schutze. Ostřílená herečka a nyní režijní debutantka Běta Švancerová si dobře poradila nejen s dobovými laboratorními či kostýmními reáliemi, ale především s profesním i charakterovým sbližováním oceněných protagonistů (Petra Kulčárová a Jiří Pavúček), nositelů Nobelovy ceny za fyziku manželů Marie a Pierra Curieových. Renomované, v minulých desetiletích na poetistické, semaforské nebo absurdistické předlohy zaměřené Blanenské divadlo přivezlo kdysi oblíbenou „komedii swingového času“ od Američana Neila Simona Vstupte! Mírně groteskní epizody ze sklonku kariéry dvou vysloužilých, malicherně se škorpících, ale neutěšeným stařeckým údělem spojených varietních kumštýřů vystavěl zkušený režisér a scénograf Jiří Polášek na slovním humoru i kurážně spolehlivé kamarádské souhře Vladimíra Vrtěla (Willie Clark) a Radomíra Kincla (Al Lewis).
Jiné dva pozdní večery při naprosté tematické i žánrové odlišnosti paradoxně sbližovala jistá kurióznost jejich náplně. Prozatím blíže neznámý „divadelně hudební“ soubor Loutky bez nitek z nedalekého Kobylí vyprovokoval rušnou výměnu protichůdných diváckých názorů scénářem svého člena Iva Kovaříka Jsem, kdo jsem. V údajně kolektivní režii se před poněkud zaskočeným hledištěm prezentoval obtížně pojmenovatelný hybridní dvouhodinový nonstop útvar – jakési abstraktně rébusovité veršované oratorium na reprodukovanou hudbu, počínající coby prehistorická fantasy, pokračující v duchu středověké morality a přes etudové nebo primitivně neumělé sekvence ústící do propagandisticky náboženského vyznění. Snahu o mikroportový pěvecký perfekcionismus a neběžné ansámblové nasazení handicapovaly začátečnické nedostatky; motivicky i realizačně nesourodý slepenec tak namísto alegorického hledání smyslu bytí sugeroval neodbytný dojem chaotického bloudění. V porovnání s „misionářským“ zápalem ochotníků z Kobylí a okolních vesnic mělo představení rovněž původního textu Penzion Růžový červánek hrající a za roli Pipi oceněné Věry Pokorné v podání DS Moravské Budějovice naopak nepokrytě rekreativní poslání. Černohumorná, v dialozích místy dvojsmyslná, leč nikoli vulgární fraška labicheovského rodokmenu nás zavedla do vykřičeného domu, jehož obstarožní personál včetně slepého homosexuálního pianisty má sice prominentní klientelu, ale je překotně nucen kamuflovat svou pravou tvář při náhlé návštěvě nezasvěceného syna jedné z žen. Mladý režisér Marek Horký mohl naplno počítat s neostýchavě sebeshazující uvolněností rozparáděného dámského ansámblu v karikaturním negližé a dát pevné kontury jak osobnostně vyhraněným zaměstnankyním, tak jejich společným kabaretně pitoreskním výstupům.
Čtveřice zbývajících inscenací se vyznačovala experimentujícím, případně též autorsko-adaptujícím pojetím a v porotcovských verdiktech se začlenila mezi hobblíkovské favority. Čtyři roky pracující Divadlo Čára Brno, orientované na dramaturgicky náročný repertoár, přivezlo starší, nyní výrazně přeobsazené Vzpomínky na život a dílo skladatele Foltýna. Poučený adaptátor a současně režisér Ladislav Stýblo sáhl k poslední, nedokončené próze Karla Čapka.V mozaikovitém portrétu pozérského pseudoskladatele Bedy Foltena se úspěšně pokusil o etickou polemiku s ní, když spisovatelův chápavý humanistický pohled přechýlil do polohy odsuzující tragigrotesky. Stísněný prostor s diváky umístěnými na jeviště evokoval prostředí kavárny (diplom za autorský, hudební a herecký výkon pianistce Janě Cindlerové), kde jednotlivé postavy vzpomínají na zemřelého protagonistu. V neobyčejně expresivním až agresivním ztělesnění individuálně oceněného Jiřího Bartoně šlo o gradovaný modelový obraz zákeřného podvodníka, vyrůstajícího v démonicky obludně sobecké monstrum, ne nepodobné Jarryho Králi Ubu. Spontánně přijímané antiiluzivní nastudování získalo třetí místo s doporučením na FEMAD/DT.
Druhou příčku s obdobným postupovým doporučením obsadilo celostátně známé Ořechovské divadlo Ořechov u Brna s bezmála pět let uváděnou (má za sebou již sedmdesát repríz!) rozpustilou fraškou svého všestranného principála Vlastimila Pešky Po všem hovno, po včelách med aneb Vostatkové sód. Rejem masopustních maškar rámovaná, jadrným místním nářečím oživená trojice výjevů o sousedských pomluvách, hamižnosti a otcovské krutovládě se již patřičné publicity tuším dočkala. Ve variabilní scénografii si stále uchovává invenční stylizaci, barvitou šťavnatost dynamických hudebních a tanečních čísel i nevšední hereckou spontaneitu, která se ihned přenáší na rozjařené obecenstvo.
Po loňské úspěšné Macourkově předloze Zuzanka Reloaded obrátilo se průbojné, právě desetileté Prkno Veverská Bítýška ke hře Francouze Philippa Minyany Inventury. Zdánlivě jevištně málo vděčnou „rozhlasovou“ tragikomedii s joyceovskými asociativními monology proměnil režisér Pavel Vašíček pro publikum usazené na jevišti v nonverbálně působivý divadelní artefakt. Trojici společně oceněných aktérek (Saskia Mišová, Eva Jakubcová a Jaroslava Rozsypalová) nechal v parodii chytlavé televizní reality show s minimem rekvizit napřeskáčku naléhavě vyprávět jejich prokrácené zpovědi, a to na determinujícím pozadí poválečných dějin země. Zásluhou věrohodné, detailně propracované interpretace oscilovala tato čerstvá česká premiéra mezi vnějškovou, moderátorem provokovanou rádobyzábavností a horečnatým úsilím jeho všelijak úkolovaných „obětí“ vysvobodit se z vlastních životních traumat (doporučení k postupu na prvním místě).
Už na loňském bítýšském Setkání Na prknech vzbudila zaslouženou pozornost další původní dramatizace prozaické látky – tabuizovaně světoznámý, též zfilmovaný román Lolita od ruského emigranta Vladimíra Nabokova. Kamila Přikrylová promyšleně připravila pro společný projekt Divadelního spolku Haná a Divadla bez střechy Vyškov kvalitní předlohu, které se ujali v Hodoníně vyzdvižený „mladý talent“ režisér Tomáš Dorazil a odměněná choreografka Petra Šarhanová. Komornímu provedení, uzavírajícímu čtyři herce spolu s diváky na jeviště se třemi kufry a paravánovými listy románu, se plně zdařilo převést stylisticky rafinovanou epiku do svébytného metaforického divadelního tvaru. Křehká obrazivost a hravá odlehčenost pomohly vyjádřit jak psychologické nuance střetávání a míjení ve vztazích postav, tak cudnou, avšak eroticky zřetelně vibrující strunu. Půldruhahodinová nonstop inscenace získala zásluhou typově ideální „nymfičky“ Petry Lorencové (Dolores) a Tomáše Bézy (Humbert) rovněž herecká ocenění, cenu dramaturgické rady a především nominaci na poděbradsko-třebíčskou národní přehlídku.

A JAK DÁL?
4. ročník Divadelního Hobblíku a Mumraje 2006 zaznamenal zřetelné zvýšení dramaturgické a inscenační úrovně, takže společná porota mohla nejen využít práva dvou nominací, ale také uplatnit několik doporučení. Z jeho průběhu zároveň vyplývá pro organizátory toho příštího jubilejního trocha zkušeností a doporučení. Vysoký počet přihlášených souborů by napříště neměl vést k větší nahuštěnosti přehlídky, nýbrž naopak k případné výběrové selekci. Časem by snad nevyhlíželo příliš utopicky ani přizvání některého zahraničního hosta. Podle stanovených propozic musejí pořadatelé striktně trvat na včasném zaslání všech dokumentačních náležitostí (scénáře, programové letáky, fotografie atd.), aby bylo možno předem vydat nějaký souhrnný festivalový tisk, takže by ve všech případech nejen porota, ale i diváci věděli, s kým mají tu čest.
Stranou ponecháváme rezervy v komunikaci a dělbě práce rozličných managementových složek (promyšlenější zapojení Studentského parlamentu), další profilování Zpravodaje nebo získávání grantů či štědrých sponzorů. Dobré atmosféře většiny vystoupení by nepochybně napomohla hojnější divácká přízeň ze strany hodonínských občanů (už teď se jim nabízely permanentky), aby se vzrůstající prestiž regionální soutěže stala věcí nejen samotné ochotnické komunity, ale také kulturně vyspělých obyvatel hostitelského města.
Vít Závodský