Texty: Vladimír Hulec: MODRÝ KOCOUR V TURNOVĚ, AS 2006/2

ŽIVOTY JEPIČÍ A BĚHY MARATÓNSKÉ
MODRÝ KOCOUR V TURNOVĚ

Již pojedenácté se konal v Turnově ve dnech 24. – 26. 2. zásluhou tamnějšího divadelního fantasty Petra Hakena festival experimentujícího, mladého, studentského či jakého –ého chcete divadla Modrý kocour. Za tu dobu se do světa rozběhlo již mnoho modrých kocourků – tradičních cen festivalu vyráběných v keramické dílně místní ZUŠ – a Hakenově ženě se narodily tři lidští kocourci, divadlem kojené děti. Jeden z nich, tříletý syn Vojtěch, letošní ročník otevíral: „Vážení přátelé, vítám vás na divadelním festivalu Modrý kocour.“ Snad si svou zděděnou kocouří barvu uchová a festival bude i nadále pln aristokratické modré krve, jež pod svá křídla dokáže přijmout tak rozdílné soubory a jejich inscenační výsledky jako mystické anarchisty z Náchoda, modeláře z Prahy, rádobyklasicáře z Klapý či úderníky z Liberce.
U KRÁLE BEZ KRÁLE
Jelikož se většinou střídavě hraje v místním divadle a ve zhruba půl kilometru vzdáleném kině, stává se festival pro jeho účastníky třídenním maratónem, na kterém ujdou hezkou řádku kilometrů. Letos se odehrálo patnáct představení v úhrnné délce 855 minut. Postupovalo se na náchodskou Prima sezónu a Šrámkův Písek, tři představení byla uvedena mimo soutěž. V porotě spolu s autorem tohoto textu zasedli divadelní akademik, lékař věd divadelních a hlídač práv autorských agentury DILIA Petr Christov a praktikující divadelník, absolvent věd režijních Jaroslav Šilas Stuchlík. Diskuze odehrávající se v čase popůlnočním v místním pubu U krále Jindřicha se tak vedly plamenné a z různých stran sršivé. Jak důležitá je pro vás předloha?, ptával se Christov. Co mi to sakra chtějí říct?, lamentoval Stuchlík. Co ze sebe do inscenace vložili?, pídil jsem se já. Byly to líté otázky a ještě lítější a rozpornější se objevovaly odpovědi. A tak jsme nakonec žádnou inscenaci ani na jednu přehlídku nenominovali, což se myslím stalo za celou existenci Kocoura poprvé. Chtěli jsme tím dát příklad i jiným porotám. Není myslím dobré „za každou cenu“ udělit nominaci, lépe je být kritický a umožnit skrze doporučení a přesná zdůvodnění samotným dramaturgům národních přehlídek vytvořit z celonárodní „úrody“ hodnotnou píseckou či náchodskou skladbu.
Ale zpět k festivalu. Z řečeného je zřejmé, že neměl jasných favoritů. Žádná z předvedených prací nebyla natolik výrazná, aby si řekla o nominaci, byť je klidně možné, že se nakonec nějaká dostane až na Hronov. Inscenace tohoto typu divadla totiž mívají buď život jepičí, nebo překonají úvodní krizové stavy a vydají se na běh maratónský-hronovský.
MARATÓN NÁCHODSKÝ
Na Prima sezónu mělo nakročeno sedm inscenací. Pokud by to záleželo na mně, za největšího favorita bych pokládal soubor Oldstars Praha a jejich zpracování hry Maria von Mayenburga Tvář v ohni. Jednogenerační mladý soubor se „po hlavě“ vrhl do klasiky žánru coolness. S jistými pochopitelnými omezeními a z nich vyplývajícími významovými zploštěními původní předlohy (vztah rodičů a jejich dětí řeší z důvodu věku spíše v rovině verbální) lze říci, že jde o generační výpověď, soudobý pocit mladých lidí. Bez bázně a předsudků jej na otevřené scéně víceméně tradičními režijními i hereckými postupy ztvárňují. Dobré herecké výkony a odhodlání jít po smyslu textu činí z inscenace v amatérských podmínkách cenný příspěvek k tomu, co je a co mladým lidem říká coolness dramatika. Inscenace má šanci zaujmout generačně spřízněné diváky a vyvolat polemiky jak po obsahové, tak formální stránce jejího výběru a zpracování. Jelikož se na festivalu Stodůlečský píseček účastnila i klání o ŠP a také tam získala doporučení, má šanci zasáhnout široké spektrum diváků, což je – vzhledem k tématu i k u nás stále přehlížené coolness dramatice – velmi dobře. Nicméně v porotě i v diskuzi zazněly i silně problematizující názory, takže si mladé „staré hvězdy“ odnesly až třetí doporučení. Přeskočili je študáci z Liberce.
Na pomyslném druhém postupovém (doporučujícím) místě se umístilo Li-Di (prý to jednoznačně znamená Liberecké divadlo, mně se spíš zamlouvalo tajemnější propojení Literatura a divadlo-Libé divadlo-Liberec a divadlo-Lidi) s etudou Zastávka. Herci využili dnes téměř vymřelý žánr moderní pantomimy k rozehrání přehršle situací, jež se mohou odehrát na jedné zastávce MHD. Právě zvolená neverbální pohybová forma, byť technicky nevyrovnaná a ne zcela zvládnutá, a její až dětsky hravé zpracování, bylo a je devízou této typicky studentské školní hříčky, jejíž základy údajně vznikly na loňském JH.
První doporučení získala inscenace Jepičí život, autorské zpracování několika scén a motivů z Čapkových Ze života hmyzu v podání Divadla Vydýcháno, existujícím při ZUŠ Liberec. Děje se v přítomnosti, postavy jsou současní mladí lidé, humor je provokativní, hraní pikantní, plné erotiky a milostných hrátek. I když je výsledek dramaturgicky trochu nedotažený, režijně i herecky různorodý, „graffiti scéna“ nevyužitá, je celek až překvapivě živý a divácky, chtělo by se říct, strhující. Tož uvidíme, co řeknou diváci v Náchodě.
MARATÓN PÍSECKÝ
O Písek se letos „utkalo“ překvapivě málo souborů, volba tak byla poměrně jasná. Feldekova Hrůza v hájovně čili Horor v horárni mladoboleslavského Divadýlka na dlani a Koenigsmarkův Tlalok Kamdivadla Česká Kamenice sice byly cennými příspěvky do studnice současného amatérského divadla, běžely však jiným směrem než je Písek. Jejich směrovka ukazovala na moderně pojatou, víceméně ale klasickou činohru. Obě inscenace ale nabídly dobré divadelní řemeslo, solidní, někdy až vynikající (P. Matoušek, S. Hájková, M. Herrmann ve Feldekovi, J. Střelka v Koenigsmarkovi) herecké výkony, obě byly odvážnou a objevnou dramaturgickou volbou. V prvém případě šlo dokonce o českou premiéru ve vlastním překladu (Radek Kotlaba) a inscenace si rozhodně zaslouží pozornost a hlubší rozbor, na nějž zde není místa. Tlalok byl o dost problematičtější, neb, obávám se, tvůrci přecenili kvalitu textu (původně jde o rozhlasovou hru), příliš se mu „vydali všanc“, a tak mnohé motivy působily nevěrohodně, uměle, falešně. Třetím píseckým běžcem pak byla Anička Duchaňová (Vyrob si své letadýlko Praha) a její divadelní vernisáž vlastních artefaktů Otevřená hodina. Improvizované divadlo, při kterém hojně využívala spolupráci s diváky, bylo sympatické, ale takových setkání s divadlem-nedivadlem je dnes snad až příliš. Doufejme, že se v budoucnu skrze ně dočkáme nalezení nových forem. Anička Duchaňová by mohla být jednou z průkopnic, a tak si započítejme, že jsme byli svědky jejího první setkání s úplnou, dopředu nepřipravenou improvizací. Obdobně, ale daleko razantněji a zkušeněji, na festivalu vystoupili mimo soutěž pražští Vosto5, tentokrát s Nestan d´artním kabaretem. Jsou nyní ve skvělé formě, dokážou rozehrát a vypointovat snad každou situaci, předmět, příběh. Teď jen tu přehršli invence a skvělou souhru někam nasměrovat!
Vosto5 ale už směruje do profesionálních vod. V těch amatérských směřují z Turnova do Písku dva soubory. První doporučení získali Artyžok a Dred Náchod s performancí vedoucího Dredu Ondřeje Pumra Lehká zemitá plocha. Náročný tvar mystického symbolického divadla zpracovávaného antropologickými a minimalistickými postupy je přesně to, co by se mělo na ŠP objevovat, co by se mělo zkoumat a o čem by se mělo diskutovat a přít. Formálně i obsahově ryze experimentální divadelní tvar zaměřený na úzkou skupinu „spřízněných“ komunit je něco, co českému divadlu dnes velmi chybí. A Dred takový je. Tematicky se v této práci zaměřuje na postavu Ježíše Krista a symbol (smysl?) jeho oběti. Typická performance čerpající z přítomné chvíle, ale dopředu pečlivě připravená a promyšlená, byla plná až nesnesitelného patosu, jejž jen ztěží vyvažovala jistá ironie a odstup, vytvářené pomocí různých hudebních, výtvarných i hereckých „zcizováků“. Cenná je i spolupráce s polskými divadelníky z Kudowa Zdrój (Artyžok), kteří se na inscenaci podílejí herecky i autorsky (objevují se v ní polsky mluvené pasáže, úryvky z Tadeusze Kantora a dalších autorů).
S druhým doporučením pak do dramaturgického kotle ŠP směřuje Krátké úderné divadlo Liberec s kabaretním pásmem Punk není mrkev. Jde již o zkušené tvůrce tohoto směru divadla, kterým není příliš co vytknout. Jednotlivé scénky mají různý charakter, někdy jde o skeče, jindy o parodie, satiru, vše je propojeno hudbou i tancem a neseno v mírném recesistickém duchu. Vzdáleně připomíná tento krátký a úderný kabaret sklepácké Besídky. I zde se zřejmě scénky proměňují dle časových a prostorových možností i přítomných herců. Ti žánr zvládají s bravurou a nadhledem, některá již „vycizelovaná“ čísla a písně jsou jasnými hity souboru, jiná ještě potřebují zrát.
SMĚR ŠIRÝ PROSTOR
Vynechal jsem tentokrát ve své reportáži část zúčastněných souborů a inscenací. Neznamená to však, že by nebylo o čem psát, že by snahy jejich členů byly plané a směřovaly vniveč. Někdy šlo pro tvůrce o cenná první setkání s jevištěm: Odisea Semily – Alenka v říši divů (autorské zpracování L. Carrolla), Vydýcháno Liberec – Atelophobia (kolektiv autorů). Jindy si naopak ověřovali, jaké jsou jejich možnosti a dosah jejich práce: DiK Praha – Ryba ve čtyřech (W. Kohlhaase, R. Zimmerová), Rádobydivadlo Klapý – Hřbitůvek v Ballybeg (na motivy hry B. Friela Tanec na konci léta upravil L. Valeš). Skvělé inscenace tradičně nabídli Poláci (Surya Jawor – Nuda, Walny Teatr Varšava – Kameník). Divadlo je zkrátka širý, nekonečný prostor, který jedním textem neobsáhnete.
Vladimír Hulec