Texty: Milan Schejbal: KARLÍNSKÁ TŘÍSKA 2006, AS 2006/2

WINTRŮV RAKOVNÍK 2006
CESTA OD KVANTITY KE KVALITĚ

Letošní ročník Wintrova Rakovníka, který se konal ve dnech 23. – 25. 3. 2006, potvrdil nejvýraznějším způsobem trend posledních let, který by se dal nazvat jako cesta od kvantity ke kvalitě. Nekompromisním sítem předvýběru na tuto krajskou přehlídku neprošlo několik inscenací, které nesplnily kritéria daná významností divadelního festivalu tohoto typu. Díky tomu jsme sice měli možnost vidět na jubilejním XXX. ročníku přehlídky s výběrem na FEMAD Poděbrady / Divadelní Třebíč pouze pět soutěžních inscenací (původně jich mělo být šest), ale zato všechny bez výjimky přinesly nespornou divadelní kvalitu. Tak lze směle konstatovat, že letošní rakovnický festival nesl jako celek vysokou pečeť kvality. Přitom každá z inscenací přinesla osobitý způsob divadelního vyjadřování, a tak byly zastoupeny prakticky všechny trendy, které v současnosti prezentuje amatérské činoherní divadlo. Mám tím na mysli širokou škálu výrazových prostředků od tzv. tradičních postupů interpretačního divadla na jedné straně, až k zásadnímu autorskému vkladu ve všech složkách na straně druhé. Zatímco v posledních několika ročnících jsme se setkávali především se stále kvalitnější dramaturgií, ale samotná jevištní realizace pokulhávala, jsem přesvědčen, že letošní přehlídka ukázala na markantní posun při tvůrčím uchopení předloh, především ze strany režie, a to při zachování dramaturgické náročnosti. Neznamená to, že se vždy vše povedlo bez problémů a že jsme vždy byli svědky dokonalého jevištního tvaru, ale mluvím především o základním divadelním uvažování.
Již úvodní inscenace Wintrova Rakovníka 2006 jako by předznamenala celkový charakter přehlídky. Komorní studio Áčko Benešov nám nabídlo text z nejklasičtějších, Molièrova Lakomce s podtitulem Chyťte zloděje!, avšak ve značně osobitém pojetí. Režisér, profesionální herec a pedagog Miroslav Dvořák uvádí inscenaci expozicí, v níž Harpagon usíná a poté, jakoby ve snu, pronáší svůj nejslavnější monolog o ukradené kasičce. A od tohoto momentu se pak odvíjí celý Molièrův příběh jako sen hlavního představitele. V úvodu se také exponuje postava Penízek (sličná dívka v černém), která na konci příběhu odvádí blaženého Harpagona do „finančního nebe“. V úvodu i na závěr zazní známá replika z Leoncavallových Komediantů „Finita la commedia!“ Zmíněný prolog i epilog odkazují ke zvolenému inscenačnímu klíči. Režisér hru doplnil rozličnými klasickými hudebními čísly (od zmíněných Komediantů přes proslulou Beethovenovu Pro Elišku, až k operetnímu kankánu), která podtrhují obrazové ztvárnění jednotlivých situací a nahrazují emocionální rovinu hereckého projevu. Například vnitřní tragika Harpagonovy ztráty kasičky je podtržena slavnou árií Směj se, paňáco, milostný dialog Valéra a Elišky doprovází klavírní skladba Pro Elišku atd. V těchto pasážích je benešovská inscenace nejpůsobivější, značné problémy (a to režijní i herecké) však přinášejí situace, ve kterých režie nenalezla adekvátní obrazové řešení a ve kterých musejí postavy jednat v řádu činoherního divadla a kde se nevystačí s pouhou emocí (výslech Jakuba, dialog Kleanta a Elišky s Harpagonem o vdavkách atd.). Nejproblematičtěji se výše zmíněná stylizace ukazuje na titulní postavě Harpagona, kde redukce na jedinou výrazovou polohu jeho lakoty (slovní sdělení) způsobuje, že postava se jeví zploštěle a monotónně. Přes řadu problémů a nedůsledností jsme viděli zajímavý a neotřelý pokus benešovského souboru o uchopení tradiční látky, navíc ve funkční a esteticky neotřelé scénografii.
Z úplně jiného divadelního soudku bylo představení Divadelního spolku Tyl Říčany Dovolená s rizikem autora Davea Freemana. Jedná se o typickou současnou frašku z anglosaské provenience, která má nápaditou a nosnou výchozí situaci a řadu předností (např. simultánní scéna), ale trpí přílišnou mnohomluvností a ústřední motiv je zbytečně rozmělňován mnoha odbočkami, které nepřinášejí nic nového pro samotný děj a jejichž humor je minimálně problematický. Přes některé dramaturgické úpravy se souboru nepodařilo všechny nástrahy textu eliminovat v plné šíři, a to se projevilo i při samotné jevištní realizaci. Režie (Radana Šimčíková) se pokusila textovou předlohu poctivě přenést na jeviště, ale příliš jí důvěřovala. Text sám o sobě svádí k nežádoucí psychologické motivaci postav, což odporuje žánru frašky, takže jsme často byli svědky vnější charakterizace postav a vztahů, místo abychom se bavili situacemi, do kterých se tyto postavy dostávají. To vedlo k celkově výrazně pomalému tempu, nehodícímu se ke ztřeštěné komedii, a byla tím oslabena i záměrná „zpomalenost“ vrátného Karaka v rozkošném podání Miloše Kulhana, která by jinak mohla tvořit komický kontrast.
O současném způsobu inscenování her z odkazu Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce, Jana Wericha a Jaroslava Ježka se vede řada diskusí. V zásadě jde o to, zda tyto texty radikálně aktualizovat, či je inscenovat s pokorou a vědomím, v jakých společenských a divadelních souvislostech byly napsány. DS Jiřího Voskovce Sázava se vydal druhou z těchto cest a v případě hry Caesar udělal moc dobře. Jejich inscenace má dvě základní devízy. Tou první je, že se režisér a zároveň autor úpravy Jiří Janoušek nesnažil hru násilně zesoučasňovat, pochopil ji v její jisté (z dnešního pohledu) naivitě, kterou spolu se všemi jevištně podpořil, a podařilo se tak upozornit na stále trvající aktuálnost hry. Především scéna v senátu působí tak, jako by ji V&W napsali dnes. Druhou obrovskou předností je fakt, že se přestavitelé Bulvy (Luboš Malý) a Papulla (Oldřich Randula) v žádném případě nesnažili kopírovat nezaměnitelnou dvojici Voskovce a Wericha, šli svou vlastní cestou a dokázali svým autentickým jevištním pojetím vytvořit adekvátní ekvivalent. Jisté problémy je možné vidět především v úvodu inscenace, kde přílišné rozehrávání charakterů postav (Kleopatra, Ratata atd.) spíše škodí přímočaré satiře, než by jí pomáhalo. Stejně tak tanečním číslům by prospěly větší nápaditost a nadhled. I tak nám sázavští svým, v tom nejlepším slova smyslu pokorným přístupem dokázali, že se i dnes dají ve hrách V&W nalézt nečekané hodnoty.
Dvě aktovky (Na pláži a Krysy) královny detektivky Agathy Christie nám předvedlo Malé divadlo Kolín pod společným názvem Krysy na pláži aneb Detektivní variace. A skutečně šlo o dva různé pohledy na detektivní žánr, neboť zatímco v první aktovce Na pláži využil režisér Martin Drahovzal principy komediální nadsázky až fraškovitého charakteru, v aktovce druhé se pokusil o tvar psychologického dramatu na detektivním půdorysu. Kolínští jsou však evidentně daleko více doma v případě prvním, kde mohou využít prvky pro jejich práci typické jako je nadsázka, odstup, zkratka atd. a kde detektivní zápletka je pouze prostředkem pro rozehrání panoptikálních komických situací a vztahů, čemuž pomáhá i stylově přesné řešení scény a kostýmů. Více problémů nastává v aktovce Krysy, kde si režie do důsledku neporadila s celkovou stavbou a postupným psychologickým odhalováním charakterů a vztahů jednotlivých postav. Šťastně se nejeví ani přílišné upozorňování na klíčové momenty detektivní zápletky (včetně zvukových akcentů). Předností této aktovky však zůstává velmi solidní herecká úroveň všech protagonistů, z nichž na sebe nejvíc upozornila Lada Austová v roli Sandry Grayové. Přes uvedené problémy nám kolínští nabídli divadelně inteligentně vystavěné a dva důsledně odlišné pohledy na detektivní žánr.
Na závěr letošního Wintrova Rakovníku se představil domácí Divadelní spolek Tyl Rakovník, který si vytyčil úkol nemalý: převést na jeviště „kultovní“ román Zdeňka Jirotky Saturnin. Hned v úvodu je nutné zdůraznit, že se tohoto nelehkého úkolu soubor zhostil více než dobře. Prvním velkým vkladem je samotná dramatizace Adama Doležala, který naštěstí rezignoval na převedení celého Jirotkova díla na jeviště, ale vybral si situace divadelně nosné, které svázal postavou Vypravěče, a tak se mu podařilo vytvořit předpoklady pro jevištní napětí mezi rovinou vyprávění a rovinou samotných situací. Tento princip pak režie (Jiří Suk) na jevišti důsledně realizuje, k čemuž mu napomáhá nejen scénografické řešení, ale i herecká souhra všech protagonistů, která nepostrádá stylovou jednotu a čistotu. Rakovničtí vytvořili inscenaci, jejímž cílem není pouhá zábavnost, ale ve které se podařilo zachytit i nostalgicky poetickou rovinu Jirotkovy předlohy bez laciného sentimentu. Saturnin se právem stal vrcholem letošního klání amatérských divadelníků středočeského regionu.
Je škoda, že se ze zdravotních důvodů nemohl přehlídky zúčastnit DS Tyl Bakov nad Jizerou s inscenací Prolhaná Ketty Maurice Hennequina. Ve zmíněné škále by to byl jistě další kamínek do mozaiky divadelního směřování amatérských souborů, neboť, podle signálů těch, kteří bakovskou inscenaci viděli, lze usuzovat, že bychom mohli vidět poctivou ukázku tradičního interpretačního přístupu ke klasickému komediálnímu textu.
Jak již bylo řečeno, letošního Wintrova Rakovníku se zúčastnilo pouze pět soutěžních inscenací, což je jeden z nejmenších počtů ve dnes již třicetileté historii tohoto význačného divadelního festivalu. Je ale na druhou stranu pravda, že jsme například vzhledem k loňskému ročníku, kdy se představilo devět soutěžních inscenací, neviděli ani jediný jevištní pokus, nad kterým bychom mohli vznést pochyby o oprávněnosti jeho účasti na krajské přehlídce. Naopak, ani jedno soutěžní vystoupení letos nepostrádalo žádoucí kvalitu, a každé bylo pro ostatní divadelníky svým způsobem inspirativní. A to opravdu není málo. Přeji za sebe i za celou odbornou porotu Wintrovu Rakovníku, aby neslevoval z nastoupené cesty „od kvantity ke kvalitě“ Je to cesta evidentně správná, kterou si festival s takovou tradicí zaslouží.
Odborná porota, která pracovala ve složení Kateřina Baranowska, Kateřina Fixová, Pavlína Morávková, Milan Schejbal a Jan Šotkovský, doporučila na první místě na národní přehlídku FEMAD Poděbrady/Divadelní Třebíč 2006 inscenaci hry J. Voskovce a J. Wericha Caesar v podání DS Jiřího Voskovce Sázava a nominovala DS Tyl Rakovník s inscenací hry Zdeňka Jirotky a Adama Doležala Saturnin.
Milan Schejbal