Texty: Určitě jste o něm slyšeli - 2002; Haraburďárna - 2004;

Do širšího výběru bylo doporučeno vystoupení ZUŠ Jindřichův Hradec, které neslo název Určitě jste o něm slyšeli. Vedoucí souboru Zuzana Jirsová a Radek Marušák se inspirovali Šrutovým příběhem o Pedrovi, který žil trochu divoce a nepočestně a dokázal každého přelstít. Dařilo se mu to i po smrti, kdy unikl peklu, ošidil anděly a nakonec se zase dostal na zem, kde ho ještě oslavovali. Představení mělo pevnou kompozici s řadou vtipně řešených výstupů (Pedro nastraží na čerty léčku a ti si do pekla odnesou místo něho někoho jiného) Závěr však byl málo rozvinutý, a tak pro diváky málo srozumitelný. Soubor je sice zvyklý pracovat s improvizací přímo na jevišti, ale někde (především v hromadných scénách) by představení pro lepší orientaci prospěl pevnější řád. Místy bylo hercům i hůře rozumět. Kladem byly jednoduché kulisy, které prostředí spíše jen naznačovaly (Pedrův hrob, nebeská brána). Celkově bylo na výkonu herců znát, že hrají "svůj" příběh, na jehož konečné verzi se podíleli.

BUMERLOVÁ, Jindřiška: Bechyňské jaro 2.-3.4.2004. Deník Dětské scény Trutnov - 2004/0.

Zdá se, že Saki se letos stal oblíbeným autorem, neboť i LDO ZUŠ z Jindřichova Hradce pod vedením Zuzany Jirsové si pro svou inscenaci Haraburďárna zvolilo jednu z jeho povídek. Jde o příběh čtyř osiřelých sourozenců, kteří jsou vychováváni nelaskavou tetou požadující jejich vděčnost i za maličkostí - např. výlet se služebnou na pláž. Tetě činí potěšení děti trestat, takže Mikuláš kvůli svému zlobení nesmí s ostatními. Mikuláš si najde náhradu na půdě plné starých věcí. Všechny mu asociují rázné představy, které mu pomáhají i ve všedním životě uniknout do snového světa. V této inscenaci bylo použito snad nejvíce rekvizit, ale nepůsobily rušivě. Dům byl opět náznakově představován stolem, půda stolem a závěsem, který umožňoval nalézání nových předmětů a objevování snových představ. Scéna byla dobře řešená, výkony herců kvalitní. Po dynamickém začátku, kdy se rozehrály vztahy mezi postavami, se však dynamika inscenace zpomalila, hlavně v okamžiku, kdy Mikuláš přichází na půdu. Jeho ztělesněné představy pak nabízely divákům informace, se kterými se dál nepracovalo, i když vzbuzovaly dojem, že budou v příběhu hrát podstatnější roli (dopisy služky odhalující její dávnou lásku, dvě sestry hrající si a soupeřící mezi sebou...) a zároveň vedly k nadměrnému zpsychologizování inscenace, což režie neměla v úmyslu. Poněkud matoucí byly i dva závěry (postava matky s kočárkem, postava Mikuláše osamoceně uzavřeného v představách). Konec nebyl zřetelný, protože nedošlo ke gradaci příběhu, spíše šlo jen o nahlédnutí do vztahů mezi protagonisty. Bylo však pozoruhodné, jak se souboru podařilo vytvořit atmosféru počátku 20. století. Představení mělo velmi dobrou úroveň, což se projevilo i na zaujetí, s jakým diváci představeni sledovali.