Texty: Petrovice, Tři zlaté vlasy děda Vševěda O nebojácném Honzovi - 2002; Král - 2004; Elce Pelce do pekelce - 2006;

Dětský divadelní soubor Petrovice, který vede Petr Štěpánek, se představil dvěma z nich.
Nejprve jsme měli možnost zhlédnout představení s názvem Tři zlaté vlasy děda Vševěda, jehož základem byla dramatizace Erbenovy pohádky. Představení trvalo více než hodinu a po takovou dobu je obtížné udržet dynamiku představení, výkony herců i soustředění diváků - a souboru se to nepodařilo. Představení bylo zasazeno do rámce vyprávění - babička vypráví malému děvčátku příběh a holčička pak sleduje "zhmotněný" děj na jevišti. Babička i děvčátko jako průvodci celým příběhem jsou po celou dobu představení na jevišti, což se pro představitelku děvčátka ukázalo být příliš náročné. Ze začátku pěkný kontakt mezi ní a představitelkou babičky postupně mizel, a hra pak už nebavila ani holčičku.
Obtíže se projevovaly i v technické oblasti. Cesta Plaváčka za dědem Vševědem byla ztvárněna pomocí stínohry. Texty však byly dlouhé, gesta nevýrazná, takže představení bylo v těchto místech až příliš monotónní. Určitá režijní neobratnost se projevila i v závěru představení, neboť diváci jen velmi obtížně určili jeho konec.

Zcela odlišný charakter mělo druhé představení tohoto souboru. Také zde se vycházelo z pohádkové předlohy, tentokrát z knihy J. Jecha Žerty s hastrmany a čerty, a hrálo se O nebojácném Honzovi. Na rozdíl od první inscenace měli Petrovičtí velmi jednoduchou scénu - stačil jim stůl uprostřed jeviště, který v jedné scéně představoval pec v rodné chalupě, v další stůl v hostinci atd. Diváci se však dobře orientovali, neboť prostředí bylo vytvářeno i akcemi protagonistů. Líný Honza se na své cestě do světa dostal do začarovaného zámku a musel vydržet tři noci nepromluvit, i když byl stále intenzivněji ohrožován čerty. Zdá se však, že si režie neujasnila, jaký vlastně Honza je, proč je nebojácný: z neznalosti nebezpečí (táta mu řekl, že se nemusí bát ani čertů), a neboje líný se i bát (i když je pravda, že při dramatizaci textu se výrazně přidržovali předlohy). Celkově však lze říci, že toto druhé představení souboru mělo spád a působilo svěže, což se odrazilo i na příznivém diváckém ohlasu. Největší problém souboru je však v oblasti mluvy. V okamžiku, kdy děti hrají citově vypjaté scény, kdy vstupují do rolí "drsňáků", přepínají hlasivky, hlas tvoří nesprávně, což škodí jak celkovému vyznění postavy, tak především hercům samotným.

BUMERLOVÁ, Jindřiška: Bechyňské jaro 2.-3.4.2004. Deník Dětské scény Trutnov - 2004/0.

Poslední skupinu tvoří inscenace, ve kterých se prolíná reálný a fantastický svět nebo které jsou projevem určitého experimentování s možnostmi divadelního ztvárnění skutečnosti. K takovým inscenacím patří Král, představení předvedené souborem DDS Z. Čelikovského s vedoucí Petrou Štěpánkovou. Inscenace stojí na pomezí výrazového tance a pantomimy - v terminologii dramatické výchovy bychom řekli narativní pantomimy. Děj určovala píseň o sporu šaška a krále. Herci slova písně dokládaly pohybem - tancem. Zde se však vyskytl technický problém - slovům nebylo dostatečně rozumět, tím se ztížilo i vnímání celého představení. Pro diváky bylo také náročné sledovat paralelní akce stejného významu odehrávající se na opačných stranách jeviště. Srozumitelnost inscenace by byla větší, kdyby se režisérka jednoznačně rozhodla pro určitý žánr. U tohoto souboru je třeba ocenit, s jakou energií hledá nové cesty k divadelnímu zachycení skutečnosti.Inscenace dalších dvou souborů byly poznamenány určitou nedokončeností, byly vlastně jen vykročením.


BUMERLOVÁ, Jindřiška: BECHYŇSKÉ JARO - DUBEN 2006. Deník dětské scény 2006/0.

Viděli jsme pohádku Elce Pelce do pekelce (DDS Petrovice pod vedením P. Štěpánka). Vedoucí souboru je skutečným hledačem forem i žánrů. Znovu se však potvrdilo, že pohádka nemusí být vždy šťastným a bezproblémovým výběrem a že „modernizace“ klasických pohádkových motivů je náročná.