Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Pražská přehlídka dětských recitátorů opět v Kobylisích.

Pražská přehlídka dětských recitátorů opět v Kobylisích

Byla doba, kdy jsem na pražské (krajské) přehlídky sólových recitátorů nechodíval moc rád. Často trpěly organizačními zmatky, někdy až totálním chaosem v přípravných fázích i v průběhu akce samé, mnohdy se konaly v nedůstojných nebo zcela nevhodných podmínkách (Divadlo Solidarita), nahuštěny do co nejmenšího možného času, takže nejen porotci, ale i děti, učitelé a rodiče mohli mít pocit (a leckdy ho opravdu měli), že by bylo nejlepší, aby příliš nezdržovali, když už se "to" musí konat... Zkrátka pražské přehlídky měly mnohdy charakter akcí "pro čárku".

Neříkám, že všechny neduhy pražských přehlídek zmizely, ale leccos se v posledních několika letech daří výrazně vylepšovat. Podstatnou zásluhu na tom mají - samozřejmě, jak jinak - konkrétní lidé, kteří vědí co, proč a jak v pravou chvíli udělat. A kteří pochopili, že nejde o žádný "relikt" totalitního systému, který je vymyšlen jen proto, aby otravoval život učitelům a potažmo školám, ale že přednes - dělají-li ho s dětmi a mladými lidmi poučení pedagogové - může mít podstatný vliv na to, co dnešním dětem tolik chybí: na získávání vztahu ke kvalitní literatuře, ke schopnosti (a dovednosti!) text aktivně vnímat a orientovat se v něm, k získávání mluvních dovedností a ke schopnosti kultivovaně vystupovat na veřejnosti a samozřejmě k rozvoji tvořivosti a aktivnímu přístupu ke světu, ve kterém žijí. Mezi těmi, kdo význam dětského přednesu (a přehlídek jako prostředku k rozvoji tohoto oboru a k vzájemné inspiraci dětí i pedagogů) pochopili, na prvním místě v Praze jmenujme Evu Bazikovou z DDM Přemyšlenská v Praze-Kobylisích. Ta se pražské (krajské) přehlídky dětských recitátorů obětavě ujala před čtyřmi lety, v roce 1998 (troufla si na ni až po předchozí několikaleté zkušenosti s příkladným pořádáním obvodních přehlídek). O jejím přístupu k věci svědčí výmluvně i to, že letos byla ochotná přehlídku pořádat i s rizikem, že od Magistrátu hl. m. Prahy nedostane na akci ani korunu. (Ostatně ještě necelý měsíc před přehlídkou to tak vypadalo...) Vydatně ji přitom pomáhaly její spolupracovnice Jana Machalíková a Hana Šimonova, které navíc vedly i dílny pro recitátory, a další kolegové z DDM Přemyšlenská, díky nimž měla přehlídka a dílna důstojný a pohodový průběh. Nelze pominout ani Jakuba Huláká z ARTAMY, který kromě toho, že je "ústředním" odborným pracovníkem pro dětské divadlo a dětský přednes s celorepublikovou působností, se každoročně obětavě ujímá mravenčí a často nepříliš vděčné koordinační role v rámci Prahy, a to v obou "podoborech" - dětském divadle a přednesu. Jsou obvodní přehlídky, které fungují dobře nebo alespoň standardně (Praha 8, Praha 6, Praha 7), ale jsou obvody, které tuto pomoc potřebují jako sůl, protože tam přehlídky pořádají lidé, kteří jsou buď organizačně málo zdatní, nebo prostě netuší - či nechtějí tušit -, jaký smysl dětský přednes má, a co tudíž potřebuje. Např. na Praze 3 mají - obávám se - představu, že přednes je jakousi sportovní disciplinou, takže je třeba přehlídku "sfouknout" v co nejkratším čase - už aby bylo po všem a šli jsme všichni domů. Samostatnou kapitolou byla letos obvodní přehlídka na Praze 10, kterou Irena Hušinová pořádala z nepochopitelných důvodů zcela nekoordinovaně mimo domluvené termíny a opět ve velmi problematických podmínkách divadla Solidarita.
Navzdory všem těmto problémům je však třeba přesto poděkovat - stejně jako to učinila Eva Baziková na závěr kobyliské krajské přehlídky - všem, kdo se v obvodech nezalekli zmatku, který letos způsobilo Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy tím, že vyřadilo recitační přehlídky z akcí typu A, a přehlídky nakonec uspořádali. Organizátoři obvodních kol a jejich poroty se tak zasloužili o to, že úroveň pražské přehlídky byla letos ve všech kategoriích skutečně vysoká. Porota (Nina Martínková, Jakub Hulák a Jaroslav Provazník) tak měla vesměs příjemnou povinnost oprávněně chválit, bavit se převážně o dílčích problémech a rozdávat nejen ceny s postupem, ale v každé kategorii i množství dalších cen a čestných uznání.

Už statistika je výmluvná: V I. kategorii vystoupilo 21 recitátorů, z toho pěti udělila porota cenu a čtyřem ještě k tomu čestné uznání. V II. kategorii vystoupilo 25 dětí, přičemž kromě dvou recitátorů, kteří postupují do Trutnova, udělila porota dvě ceny bez postupu a devět čestných uznání. Ve III. kategorii recitovalo 21 dětí, dva chlapce vyslala porota na celostátní dílnu, dvěma recitátorům udělila cenu bez postupu a pěti čestné uznání. Z vystoupení ve IV kategorii poslala porota tři recitátory (opět chlapce) do Trutnova, dvěma udělila cenu bez postupu a čtyřem čestná uznání.

Přednesy I. kategorie, jak napovídají předchozí čísla, měly většinou velmi dobrou, až výbornou úroveň. Na rozdíl od starších kategorií tu převažovaly kvalitní veršované texty, zejména z posledních třiceti let. Vedle J. Žáčka a J. Vodňanského se recitovaly verše J. Bruknera, E. Frynty, M. Lukešové, L. Štíplové..., tedy repertoár, který je dětem tohoto věku blízký a přístupný. Bylo potěšitelné, že i těmto začínajícím recitátorům se nejednou podařilo přirozeně, adekvátně svým možnostem vyjádřit to, co je pro interpretaci nezbytnou podmínkou, tedy vztah k zvolenému textu (např. Filip Rut při přednesu Fryntových Pěti koťat nebo Andrea Šleichrtová v Žáčkově Zemi Gramofónie). Jen tu a tam jsme zaslechli nepřirozená intonační schémata ("vlnkování"), popisné ilustrace přehnaným protahováním vokálů ("dlóóóuhý", "vééélký"...) nebo zlozvyk, jinak dost častý u nejmladších recitátorů, číst všechny čárky, nepřirozeně frázovat, až drobit věty či verše.

U druhé kategorie už prózy tvořily více než polovinu repertoáru. Ale i tady porota s radostí konstatovala, že si recitátoři z velké části zvolili vhodné a kvalitní texty (převažovaly autorské pohádky a pohádkové prózy - J. Kahoun, D. Hevier, M. Macourek, I. Hurník, P Šrůt, D. Mrázková...) a že některým problematickým nebo méně výrazným textům zaujatý přednes dětí dokonce pomohl (J. Molavcová, A. Vostrá). Do značné míry výjimečným vystoupením v této kategorii byl přednes Ortenovy Pohádky, k níž si David Semler našel na své úrovni cestu díky zázemí v rodině. Kobyliská přehlídka prokázala, že recitátoři tohoto věku už dokáží - pokud se s nimi ovšem systematičtěji pracuje - vystavět své vystoupení jako celek a uvědomovat si, kde je jádro sdělení. Jako výhodné se pro tento věk jeví zvláště texty založené na dialozích, které dětem umožňují uvědomovat si přesněji mluvčího i adresáta, a učit se tak jednat slovem, jak to dokázala zvi. Natálie Smaginová při přednesu Kahounovy Tělesné výchovy. Více než v předchozí kategorii se však objevovaly tendence uchylovat se při charakterizaci postav k prvoplánové hlasové deformaci. Překvapivé bylo relativně velké množství recitátorů, kteří mají ještě v tomto věku potíže se sykavkami.

Drtivá převaha próz na úkor veršovaných textů u III. kategorie je vcelku pochopitelná. Prozaické texty, které mají zvětší části epický charakter, a pracují tedy s různými postavami, tedy s různými pohledy na tutéž situaci, nabízejí dětem tohoto věku důležitý prostředek, jak si ověřovat, že na tentýž problém je možné se podívat z různých úhlů pohledu. Žánrový rozptyl byl v této kategorii potěšitelně velký - od autorských pohádek (K. Čapek, I. Hurník) přes text s dětským hrdinou (K. Poláček) až po útvary publicistické (F. Nepil). Také co do kvality byly předlohy většinou dobře voleny, protože dětem poskytovaly dostatek materiálu k interpretaci, k hledání vlastních témat. Z veršovaných textů se objevila dokonce i klasika: příjemná, svébytná interpretace J. Nerudy (Zdeněk Charvát - Romance o Karlu IV) a přednes staré čínské poezie (Tu Fu a Li Po, jejichž verše si vybral Marek Zima). Jako problém se opět - v posledních letech je to problém téměř tradiční - ukázaly písňové texty (tentokrát byl kamenem úrazu nejen J. Nohavica, ale i J. Brel). Většinou vyčpěle zapůsobily v ústech starších recitátorů texty J. Žáčka. Na pražské krajské přehlídce jsme s radostí konstatovali, že někteří vedoucí a učitelé, kteří pracují s recitátory ze 6. a 7. tříd, si už troufají vést děti tohoto věku k promyšlenější a jemnější práci na tvaru včetně schopnosti pracovat s gradací, že u dětí úctyhodně rozvíjejí dovednosti související s hledáním osobité stylizace. Jen citlivý a poučený pedagog však dokáže odhadnout, kam až může tímto směrem jít, aby nenutil dětského přednašeče ke křečovitému projevu nebo dokonce k nepřirozenému exhibování. (I takové náznaky jsme v Praze tu a tam zahlédli a zaslechli.) To je ovšem mimořádně náročný úkol, na který nestačí jen prostá učitelská intuice, ale je k tomu třeba systematičtější vzdělávání v literární teorii, a hlavně v metodice práce s dětským přednašečem (včetně metodiky mluvní výchovy).
IV. kategorie - byť i tady mohla porota ocenit několik pozoruhodných vystoupení (zvl. Jan Čina s velmi pěkně vystavěnými Medovými léty I. Krause, Jonáš Zbořil s Nalezenými rukopisy W. Allena, přednesenými s očividným nadhledem a smyslem pro autorovu poetiku) - nastolila několik problémů, které jsou pro tento věk příznačné a vyskytují se na přehlídkách v poslední době častěji. V první řadě je to problém přednesu vlastních textů, které zřídkakdy bývají opravdu kvalitní, ale hlavně neumožňují recitátorům získat nutný odstup k jejich interpretaci. Typickým příznakem tohoto věku, který by neměl žádný pedagog přehlédnout, je pochopitelný, z ontogeneze známý pokles celkové kultivovanosti projevu. Je zcela normální, že jsou děti v tomto věku na jevišti (ale i v civilu) "zhroucené", povolené v těžišti nebo zas nepřirozeně přepjaté. Kultivační funkce veřejného vystupování je tu evidentní. Dokáže ji však u pubescentů rozvíjet jen ten pedagog, který ví, jak na to. Ještě více než u předchozí kategorie je u těchto recitátorů zřetelná snaha cíleně hledat osobitou, výraznou stylizaci, která však nejednou ještě naráží na malé přednašečské dovednosti nebo i malou technickou vybavenost. Takoví přednášecí se pak uchylují k povrchní výraznosti nebo až k přehrávání, přeexponovávání
svého projevu a někdy dokonce až k nebezpečné forzi, nehygienickému, až nebezpečnému tlaku na hlasivky. I tady je na místě připomenout, že pedagog tu může sehrát rozhodující roli. Je-li poučený, pak může výrazně pomoci, v opačném případě může ovšem i uškodit.
Samostatnou kapitolou je problém hranice mezi přednesem a divadlem. Někteří přednášecí z nejstarší kategorie se do epického textu "pokládají" do té míry, že vstupují do rolí jednotlivých postav, ztrácejí ze zřetele klíčovou roli vypravěče, a svůj projev drobí do série izolovaných promluv jednotlivých postav, realizovaných v podstatě divadelně. To se v Praze stalo např. Olze Staňkové při přednesu úryvku z knihy V. Vackeho Sonáta pro zrzku, a zejména Petru Čermákovi v Krylovově bajce Vlk a beránek.

Letošní kobyliská přehlídka byla bezpochyby setkáním příjemným a pro děti i pro jejich rodiče důstojným. (Pomíjím nevrlý kuloárový projev jednoho nervózního tatínka, který se rozčílil, proč že to ta porota tak protahuje a chce nějaké druhé texty, když už se mělo podle plánu skončit před třičtvrtě hodinou...) Co mě však zarazilo, bylo to, že tu byli s dětmi převážně rodiče, zatímco učitelé byli v povážlivé menšině. (Že by si učitelé nemohli vyšetřit čas o víkendu, když vystupuje jejich svěřenec?) Byla to škoda nejen proto, že nebyli svědky toho, jak se přednes většinou jejich dětem povedl, ale také proto, že propásli příležitost inspirovat se (a přiučit se) od kolegů, respektive od jejich dětí. A inspiračních podnětů tu bylo víc než dost! Znovu se mi tak v Kobylisích vracela představa, jak by se právě takováto přehlídka (a její obvodní předkola) dala dobře využít jako ideální příležitost pro další vzdělávání učitelů ZŠ, ZUŠ i gymnázií a vedoucích recitačních souborů. Před léty (v lednu 1998) uspořádalo Centrum tvořivé dramatiky v Praze 6 na Červeném Vrchu víkendovou dílnu o dětském přednesu pro učitele z celé Prahy. Nestálo by za to o něčem podobném pouvažovat znovu? Případně takovouto dílnu koncipovat jako kontinuální (od úvodního inspiračního a dramaturgického setkání někdy v prosinci až k dílně shrnující výsledky krajské přehlídky). Možná že by takovýto Klub dětského přednesu mohl být i dobrým impulzem i pro učitele literární výchovy, kteří by mohli objevit v přednesu jednu z cest, jak dětem otevírat cesty ke kvalitní literatuře a k porozumění textu.
Na závěr si neodpustím ještě jednu poznámku: Pražská přehlídka dětských recitátorů se téměř odnepaměti jmenuje Pražské vajíčko. Je to pozůstatek z dob, kdy se konala v těsné blízkosti velikonočních svátků. Časy se však dávno změnily, přehlídka se posunula o měsíc později (neboť to daleko lépe vyhovuje dětem i pedagogům, protože časový odstup mezi okresními/obvodními přehlídkami a přehlídkou celostátní není tak velký jako býval), a tak ten tradiční název a velikonoční rekvizity působí koncem dubna - letos se pražská přehlídka konala 27.-28. dubna - už poněkud kuriózně. Co kdybychom začali uvažovat o změně názvu, který by lépe vystihoval smysl a zaměření akce?
Jaroslav Provazník