Texty: Lenka Lázňovská: HORAŽĎOVICE 2006 – DOBRÁ PŘEHLÍDKA, AS 2006/2

HORAŽĎOVICE 2006 – DOBRÁ PŘEHLÍDKA

V pořadí třiadvacátá západočeská oblastní přehlídka určená činoherním souborům Plzeňského a Karlovarského kraje se uskutečnila ve dnech 10. – 12. března 2006 na tradičním místě (Kulturní dům Horažďovice) s tradičními pořadateli (Kulturní středisko, SČDO a Plzeňská neprofesionální scéna). Ještě několik dnů před začátkem to vypadalo na rekordní počet inscenací. Nakonec jich bylo „pouze“ sedm. Na rozdíl od minulých ročníků tentokrát převažovaly soubory Karlovarského kraje (pět), dva zbývající přijely (jak jinak!) z Plzně. Za plus letošní přehlídky lze považovat dramaturgii. Z autorské dílny souborů vzešly tři tituly, z toho jeden byl dramatizací literární předlohy. Jeden titul představoval českou premiéru na amatérském jevišti (Drábkovy Hořící žirafy v podání karlovarského D3). Dvakrát se objevila současná anglická dramatika - hořké komedie P. Marbera a D. Eldridge. Takže pouze Horníčkův Slaměný klobouk lze považovat za tradiční kus. Dobré herecké výkony bylo možné najít až na úvodní mladičký soubor v každé inscenaci. I to bylo jednoznačně kladem této přehlídky. Je proto jen dobře, že stále více diváků nachází cestu do hlediště přehlídky, a že většina souborů zůstává po celou dobu, takže akce může naplnit své poslání – být setkáním amatérských divadelníků tohoto regionu, být prostředkem jejich kultivace. Jako doklad oprávněnosti tohoto tvrzení mohu uvést zájem souborů o rozborový seminář, tj. o hodnocení dalších inscenací. Chci pochválit místní horažďovický soubor Tyjátr, který díru vzniklou nečekaným odřeknutím souboru pohotově vyplnil představením své loutkářské složky. I ve své 161. sezóně divadlo v Horažďovicích žije.
DS Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov přivezl vlastní hru V našem městě volně inspirovanou baletem Coppélia. Soubor sotva odrostlý Dětské scéně zpracoval příběh skupiny mladých lidí, která se musí vyrovnat s příchodem cizí dívky. Příběhu i jeho jevištnímu zpracování chyběly kontrasty a také emotivní hloubka, která by odpovídala na otázku, jaký vztah mají aktéři k tématu lásky, zrady a přátelství, jež by jim mohlo být blízké. Pro čtyři dívky a čtyři chlapce i jejich pedagožku L. Veličkovou to bylo zatím nad jejich možnosti.
Nový divadelní soubor Bez_e_všeho ze Sokolova, který se vydělil z Divadla bez zákulisí, nastudoval hru Patricka Marbera Na dotek a nazval ji Akvárium. Milostná rošáda čtyř hráčů, kteří se zraňují s předstíraným chladem a cynismem, byť ve skutečnosti takoví nejsou, je postavena na čtyřech postavách. Nikdo z nich není oběť ani vítěz. Každá má své viditelné rysy a svá skrytá tajemství. Text se v druhé polovině láme, neboť se vytrácí příběh. Ani sokolovští toto úskalí nedokázali překlenout, a navíc nemají zcela vyrovnané hráče. Nejlépe vychází Alice Alžběty Somorovské.
Hra Davida Eldridge Pod modrým nebem staví podobně jako Marber na střetnutí snů o životě tří mužů a tří žen s frustrující realitou. Tři aktovky volně spojené základním tématem a navazující na sebe v čase, místě a některých postavách si vybralo PODIVIDLO ažaž Aš. Soubor zradilo typologické obsazení některých postav a jeho výpověď zůstala v půli cesty. Chybí jí především vnitřní psychologická pravdivost. Realistické zpracování navíc neodpovídá žánru velmi hořké komedie. Soudím, že dramaturg i režisér věděli, jakou látku mají v ruce. Jeden z nich, Petr Vojkůvka, podal totiž v postavě Grahama velmi dobrý výkon.
Divadlo Dialog Plzeň se v poslední době vydalo na cestu neverbálního divadla. Po takto zpracovaném Přeletu nad kukaččím hnízdem se ve spolupráci s mimem a režisérem Michalem Hechtem pustilo do vlastní autorské předlohy nazvané Plakát Dory Gray. Volná reminiscence na Obraz Doriana Graye Oscara Wildea je originální výpovědí o světě showbysnysu, kde člověk ztrácí duši. Pohybové a výtvarné obrazy jsou emotivně působivé především tam, kde soubor a M. Hecht našli pohybové nápady. Až se inscenace zbaví nečistot v podobě posunčiny, zpřesní se technicky (stínohra) a také stavebně (např. pokud divák nepostřehne hlavní postavu v davu obdivovatelů pophvězdy, propásne klíč k celému příběhu), vykročí možná k úspěchu.
V pořadí čtvrtá inscenace nazvaná Koně Studia Divadla Dagmar Karlovy Vary byla absolutním vrcholem přehlídky. Dramatizace tři povídek ruské provenience (N. Tichonov: Čert, M. Šolochov: Hříbě a L.N. Tolstoj: Cholstoměr) je scénickou koláží s jasnými tématy, která svět koní vztahuje na náš lidský svět. Např. patrně nejvíce emotivní příběh hříběte vypovídá o smyslu oběti života pro život někoho jiného. Režie Hany Frankové s choreografií syna Jana Hniličky rafinovaně pracuje se čtyřmi plány: hudebním, činoherním, pohybovým a výtvarným. Každý z nich přitom plní několik funkcí. Např. hudební je jak doprovodem, tak samostatnou složkou, jež jako mezihra vytváří emotivní a zároveň dramatickou atmosféru. Pohybový plán je nepopisný, jako zkratka příběhy rytmizuje a zároveň je znakový. Inscenace má formu epického divadla, jehož jednotlivé sekvence jsou jevištními metaforami s prvky obřadu. Tak také začíná. Charakteristickým znakem je také napětí mezi hercem v akci - koněm a chórem, z něhož se protagonisté vydělují. Drobné rezervy má inscenace v těch pasážích, které více spoléhají na slovní vyjádření a málo pracují s dalšími složkami. Studio Dagmar získalo hlavní cenu přehlídky, řadu individuálních cen a bylo nominováno na národní přehlídku.
Hořící žirafy Davida Drábka si vybralo Divadelní studio D3 Karlovy Vary. Drábek, který patří do nové vlny české dramatiky, nepíše klasická dramata. Své hry, které programově ve všech složkách pracují se surrealismem, reálnými prvky fungujícími v absurdních souvislostech a zvláštním metaforickým a obrazným jazykem, staví jako sled kabaretních čísel, jako velké křiklavé koláže. Jsou obludnou výpovědí o světě, v němž se člověk místo citů a vztahů obklopil mýty a představami. Jeho hry vyžadují simultánní scénu a rychlé střídání - prolínání jednotlivých obrazů. Drábek nekreslí figury, situace, on si s nimi pohrává. Režisérka Petra Kohutová a soubor předlohu dobře sice přečetli, avšak na onu potřebnou lineárnost nenašli vždy odpovídající technické řešení. Přesvědčivější je inscenace v rovině obludné a strašných vizích světa, který nemá naději (nepřináší ji ani dítě), než v kontrastní rovině kabaretu. Zaujali představitelé Pána a Paní (Viktor Braunreiter a Lili Weinlichová).
Posledním kusem přehlídky byla Horníčkova fraška Slaměný klobouk v podání DS Jezírko Plzeň. Pro velký soubor Jezírka, který může postavit alternaci pro všechny hlavní figury a má i kompars pro kankán, je Slaměný klobouk dobrým uplatněním. V letních měsících jej hrají v exteriéru, kde patrně funguje lépe. Horníček si Labichovu hru upravil původně pro sebe (chtěl hrát sluhu Felixe). Obohatil ji moderním a nápaditým slovním humorem a podstatně rozšířil o některé postavy. Soubor našel vhodné představitele všech hlavních figur a pokusil se o nadsázku. Režisér Jaroslav Pára si je dobře vědom rezerv v jevištní řeči (šumlování a polykání koncovek) i v temporytmu. Dirigovat těleso o padesáti hlavách není snadné a v tom je inscenace velmi cenná.
Lenka Lázňovská