Texty: PROVAZNÍK, Jaroslav: Hradecká přehlídka dětského divadla 16. - 18. 4 - tentokrát s řadou otazníků.

PROVAZNÍK, Jaroslav: Hradecká přehlídka dětského divadla 16. - 18. 4 - tentokrát s řadou otazníků. Deník dětské scény Trutnov 2004/0.

Nebudu zastírat, že letošní krajská přehlídka dětských divadelních, loutkářských a recitačních souborů Královéhradeckého kraje (konala se v Jesličkách 16.-18. dubna) diváky příliš nepotěšila. I když bylo na programu třídenní přehlídky šestnáct představení, patřila většina z nich spíše k průměrným, některá dokonce k podprůměrným produkcím. Některé omyly a problémy lze vysvětlit příliš krátkou praxí vedoucích nebo jejích malou zkušeností - tady nezbývá než doufat, že tito vedoucí využijí různých příležitostí ke vzdělávání v tomto oboru minimálně v podobě dlouhodobých kurzů anebo dílen pořádaných v rámci národních i jiných přehlídek. Za některými spornými inscenacemi stojí však bohužel pokleslý vkus, nebo dokonce nepatřičné ambice režiséra, který nerespektuje možnosti, potřeby a zájmy dětí, s nimiž pracuje. Zarážející bylo, že mezi nejproblematičtější patřily i dvě inscenace vzniklé v základních uměleckých školách, které by měly být naopak garantem kvality, protože právě v ZUŠ by měli působit profesionálové v oboru dramatické výchovy. Ostatně zaráží i to, že z třinácti základních uměleckých škol v Hradeckém kraji, v nichž existují literárně dramatické obory, se na přehlídce prezentovaly pouhé čtyři! Třemi inscenacemi hradecké Jesličky (jednou inscenací Ema Zámečníková, dvěma Jiří Polehňa), čtyřmi chlumecká ZUŠ (Romana Hlubučková) a po jedné Hořice a Jaroměř. Ostatní ZUŠ nemají zájem prezentovat svou práci s dětmi před svými kolegy? Obávají se jít se svou “kůži” na trh? Nezajímá je, co se v oboru, který jako profesionálové (!) spoluvytvářejí, děje? Nebo mají pocit, že je pod jejich úroveň jít do konfrontace s vedoucími zájmových kroužků nebo učiteli základních škol, kteří vedou dramatické kolektivy zpravidla po vyučování, ve svém volném čase? Ostatně je mi trochu záhadou i to, proč se i z hradeckých Jesliček, kde je LDO tak silně zastoupen (a kde se přehlídka v posledních letech koná), objevují na přehlídkách dětských souborů pravidelně jen Ema Zámečníková a Jiří Polehňa...

K těm učitelům ZUŠ, jejichž práce vykazuje nepřehlédnutelné kvality, patří už několik několik let Romana Hlubučková, učitelka loutkářského oddělení LDO ZUŠ v Chlumci nad Cidlinou. Ostatně už dvakrát úspěšně reprezentovala Královéhradecký kraj na celostátní přehlídce v Trutnově.
V letošním roce přivezla do Hradce dokonce čtyři inscenace, které dokládají její systematickou dramatickovýchovnou práci a loutkářskou invenci.

Dva spokojení králíci jsou jednoduchou ilustrací textu Michala Černíka, která nejmladším žákům ZUŠ (děti z prvních a druhých tříd ZŠ) umožňuje získat první zkušenosti s maňásky a zkoušet si vytvářet situace.

Jejich o něco starším spolužákům ze souboru Čtyřlístek (3.- 4. roč. ZŠ) se dařilo nápaditě pomocí plošných loutek inscenovat jednu z pohádek Pavla Šruta Jak se Janek vydal za štěstím pod názvem Janek a loupežníci. Anglická verze známé pohádky o zvířátkách a loupežnících je inscenace o dva stupně výš než ilustrace M. Černíka svými nároky na dětské herce, po kterých se tu vyžaduje lecjaká dovednost. Ve svých záměrech je na správné cestě a už teď působí harmonicky. Zajímavá je scéna - roleta s průřezy, na níž se hraje plošnými loutkami. Roleta se také stává, a to v pravý čas, stínohrou pro loupežnické scény. Představení chybělo něco málo (nebo mnoho?) v jednání s loutkami, v dotažení vtipné nadsázky; leč i v této podobě to byla inscenace, která utkvěla v paměti.

Starší soubor Romany Hlubučkové Uzel zahrál dvě inscenace, v nichž se naplno projevila chuť vyzkoušet si možnosti loutkářské grotesky (ke které to soubor i jeho vedoucí táhne - viz předloňská výborná Lakomá Barka a loňský kabaret Dokud nás čápi nerozdělí).
(Ne)povedená pohádka vznikla podle čtyřicet let starého textu Miloslava Linharda Docela obyčejná pohádka na docela obyčejný všední den, otištěného ve sborníku Dětské loutkové divadlo. Jeho chlumecká inscenace však prozradila, že jde o text, který už notně zestárnul. Navzdory několika vtipným momentům se inscenace utápí v samoúčelných legráckách, chytá se jednotlivostí, chybí jí přehlednost a gradace.

Podstatně zdařilejší je druhá inscenace nejstarší skupiny Romany Hlubučkové. Pohádková groteska nebo přesněji crazy pohádka Aleny Vostré Jak vdát princeznu o vdavekchtivé princezně konvenuje velmi dobře poetice chlumeckého souboru a její vedoucí. Hraní si s pohádkovými motivy, využívající aktuálních narážek na všudypřítomnou reklamu, je vkusné, vtipné a inteligentní. Členové souboru se na jevišti pohybují suverénně a disponují divadelními i speciálně loutkářskými dovednostmi. I když i toto chlumecké představení trpělo ještě jistou režijní a hereckou nedůsledností, šlo o divadelní tvar, který byl ze všech inscenací letošní královéhradecké přehlídky nejdopracovanější.
Proto také tuto inscenaci porota (ve složení: Blanka Šefrnová, Alexandr Gregar a Jaroslav Provazník) navrhla jako jedinou k účasti na celostátní přehlídce Dětská scéna v Trutnově.

I v letošním roce se - po loňském Kubínovi (Čertova nevěsta) - pustila Ema Zámečníková z hradeckých Jesliček do loutkářské inscenace. A i letos měla šťastnou ruku. Hrubínova veršovaná variace na Zvířátka a Petrovské je dostatečně akční a umožňuje hradeckým dětem, aby prokázaly, že jsou dobře vybavené jednat slovem, cítit a vnímat rytmus verše, budovat napětí, pracovat s kontrastem a vytvářet situace. Na hradecké krajské přehlídce v dubnu nebyla však inscenace ještě dostatečně usazená, ulpívala někde příliš na jednotlivostech na úkor výstavby celku a nebyla zatím ještě důsledná v loutkářské stylizaci. Navzdory tomu šlo o jeden z mála příjemných divadelních zážitků letošní krajské přehlídky.

Také obě další inscenace hradeckých Jesliček patřily k té lepší menšině přehlídky. Mladší soubor Jiřího Polehni Liščata a vlčata se představil Zkouškou odvahy, která zjevně neměla větší ambice než umožnit začínající skupině získat první zkušenosti na jevišti. Realistická epizodka s trochou tajemství, která se odehrává na letním táboře, nastolí překotně několik různorodých motivů, a zejména začne rozehrávat vztahy mezi dětmi v rámci party, ale než se divák naděje, je miniaturní inscenaci konec. Sympatické na tomto vystoupení je to, že se děti cítí na jevišti dobře, jsou přirozené, ale bohužel jim autor textu nedal dostatek prostoru k tomu, aby mohly vytvářet plnohodnotné situace a divadelními prostředky vyprávět byť i zcela jednoduchý příběh, který by měl jasný začátek, vrchol a pointu.

Adaptanti, druhá inscenace Jiřího Polehni, připravená tentokrát se starším souborem Druhý druhák, je ovšem zcela jiná káva. Ambiciózní autorský sci-fi příběh s katastrofickým vyústěním pro celou planetu Zemi (příběh končí lstivým zničujícím útokem mimozemské civilizace) vzbuzuje respekt v momentech, kdy se inscenátorovi daří technickými a funkčními loutkářskými prostředky vytvářet působivou iluzi vesmíru. Velkým problémem je tu však snaha o psychologické prokreslování postav stárnoucích manželů. Na takovouto hereckou práci chybí dětem zatím ještě dovednosti, ale hlavně také životní zkušenosti - a tudíž nadhled. Hra na dospělé tak zůstává spíše v rovině karikatury nebo se místy mění v křeč, což ovšem poněkud diskredituje jinak v podstatě vážně míněné vesmírné drama.

Na hradecké přehlídce nechyběl ani letos dramatický kroužek Horní-Dolní ZŠ Sloupnice, jehož vedoucí Eva Sychrová prokázala už několikrát, že je nápaditou a kultivovanou učitelkou dramatické výchovy. Tentokrát sáhla hodně vysoko - po Wolkerově Baladě o námořníku.
Balada o námořníku hraná dětmi sotva patnáctiletými? Proč ne. Zvlášť když do toho jdou děti vybavené vytříbeným slovním projevem, jak jsme na to u Sloupnických zvyklí. V tomto ohledu na ně neměl nikdo z účinkujících na letošní přehlídce. Příběh si vzali za svůj, byl plný emocí, inscenován v působivých obrazech, s výborným klavírem v pozadí. Soubor ale také toužil po zdivadelnění balady, a ne všechny zvolené prostředky dobře sloužily. Pokusy o psychologické rozehrávání a některá jednání postav nebyla v souladu s výstavbou Wolkerovy rozsáhlé básně. Spravedlivě je však třeba říct, že tito mladí divadelníci nebo přesněji recitátoři nadchli své publikum, kterému Wolkera podali mladého a rozjitřeného.


Tím jsme však bohužel vyčerpali tu lepší polovinu letošní hradecké přehlídky. Osm zbývajících inscenací se vyznačovalo nemalými problémy a některé z nich patřily bohužel do kategorie podprůměrných.

Soubor Spolu, ale každý sám ZUŠ Jaroměř (ved. Jarka Holasová) předvedl bezradně, chaoticky zinscenovanou Werichovu pohádku z Fimfára O zasloužilém vrabci.

Omylem byla inscenace Štěpánky Fléglové ze ZUŠ Hořice Upalte čarodějnici (text Jan Březovský), která nerespektovala ani možnosti, ani zájmy dětí. Nemluvě už vůbec o tom, že edukativní efekt takovéto práce je více než sporný.

Čtveráci ze ZŠ Karlova z Nového Bydžova (ved. Jana Vaníčková) si zvolili text Radoslava Lošťáka Poněkud ztracená princezna, který patří k tomu nejpokleslejšímu v dramatické produkci pro děti. Zmatený příběh, kořeněný křečovitými žerty a zavalený tunami slovní vaty znemožňoval šikovným dětem pravdivě jednat. Myslím, že kdyby vedoucí sáhla po kvalitnější předloze, vyniklo by ještě víc, že má zřejmě přirozený cit pro práci s dětmi.

Trutnovské Divadlo za oponou, pracující při ZŠ (ved. Jiří Erben), zahrálo v Hradci „žertovnou“ pohádku naruby, kterou sepsal vedoucí souboru, Princezny jsou na draka. Text se vyznačuje prvoplánovým, hrubozrnným humorem, trapným vtipkováním za každou cenu, které nezapře inspiraci nejpokleslejšími televizními baviči. I tady jsme viděli na jevišti šikovné děti. Jejich dispozice však bohužel nebyly ani v nejmenším využity, natožpak rozvíjeny a kultivovány.

Mnoha problémy a neobratnostmi trpěla také inscenace Studia Šrámkova domu ze Sobotky (ved. Lada Bechyňová) Satanarcheolegenialkohrozný punč přání. V inscenaci se tu a tam objevil zajímavý nápad, ale byly to jen jednotlivosti, které bohužel netvořily celek. Vedoucí nenašla hereckou stylizaci, v níž by se děti cítily dobře, takže často upadaly do šarží nebo přinejmenším nepříjemného přehrávání.

Rozpačité a divadelně zmatené bylo i představení Svižníků ze ZŠ a Gymnázia Broumov (ved. Dagmar Židová) Hodina přírodopisu. Pásmo Macourkových pohádek nemělo s Macourkovou poetikou pranic společného. Dětem chyběla výbava k tomu, aby mohly vystupovat na jevišti - byly nesoustředěné - , jejich mluvní projev byl málo kultivovaný a dovednost vytvářet situace malá.

Na závěr jsem si nechal inscenaci, která je svým způsobem výjimečná - svou podobou i okolnostmi vzniku. Ad hoc vzniklá skupina Bimbi di terne z Kuksu, kterou dala dohromady a s níž pracovala studentka dějin umění Kateřina Bohadlová, je „bočním produktem” aktivit, kterými se v posledním období rozžívá Kuks. Skládačka výstupů inspirovaných postavami z komedie dell´arte Soggetti aneb Návrat komedie dell´arte do Kuksu trpěla sice mnoha neduhy pramenícími z nezkušenosti režisérky (dětský projev byl založen více méně na imitaci dospělých herců, viděli jsme tu prázdná gesta, slyšeli jsme mechanické odříkávání textu). Ale na druhou stranu tu byla také patrná chuť vyzkoušet si něco z divadla, seznámit se s divadelní historií Kuksu a podílet se na kulturním životě místa. Navzdory mnoha problémům to byl pokus úctyhodný. A pokud vedoucí projeví vůli vzdělávat se v tom, jak pracovat s dětmi, mohli bychom se s ní na dětském divadle v budoucnu setkat.
Jaroslav Provazník s využitím podkladů Blanky Šefrnové a Saši Gregara