Texty: Pidipohádka + O Růžence + Piknik - 2006

Nejstarší z Romaniných souborů - Uzel - přivezl pohádkovou dvojinscenaci. Šrutovu Pidipohádku hraje chlapec s dívkou shora vedenými pidiloutečkami na „točně“ klavírní židličky s jednoduchými kulisami z papundeklu. Interpretačně je do absurdní pohádky vložen spor obou herců, takže příběh vyzní tak trochu jako pomsta pidiženušky poté, co se herečky dotklo, že ji pidimužíček nechtěl mít dost „rád“. Nerozumím, proč je pidikost, jíž si pidiženuška přinese domů na vaření pidipolívčičky, větší, než obě postavy, ani proč ji na naléhání hlasu vrátí – do talíře. Smysl Šrutovy pohádky zůstává skryt a smysl rámce není završen.

Individuálka O Růžence používá důvěrně známého principu (např. Vyskočil, Valtová, Kordová a další) v lehké obměně: herečka u dřezu (v apartní blůzce?) nám řekne, že jsme se spletli, tady divadlo není, ale aby nám to nebylo líto, zahraje nám s nádobím - tatínek, maminka, Růženka a princ jsou pánvičky, sudičky jsou šlehací metly a šlehač... Metaforické rozvedení, v němž by se volba loutky zdůvodnila využitím svých vlastností, daností..., žel nepřichází - jen se domýšlím, že sudičky coby šlehací nástroje snad měly zamíchat osudem a ta zlá i vytvořit pěnu, rovnající se růžím, jimiž hrad zaroste; což se bohužel nepodařilo. Ne zcela pochopitelné a nic nepřinášející je to, že všechny loutky jsou vyjímány z pěny, zahrají, opláchnou se a odloží na útěrku. Pedagogicky je to, myslím, záslužný pokus o etudu, který ještě k inscenaci nedozrál i proto, že herečce zatím chybí potřebný nadhled a inscenaci smysluplný výklad pohádky (zejména klíčového bodu píchnutí se) i jejího vztahu k situaci myčky.

Piknik je další z inscenací chlumeckého Uzlu, vedeného Romanou Hlubučkovou. Fantastický příběh na hranici pohádky je natolik civilně současný, že jej neváhám zařadit mezi příběhy ze života. Ze tmy slyšíme, že dívce upadla kostka cukru, již nabízela milému, a když se rozsvítí, vidíme na scéně mravence-hnědou rukavici, který volá o pomoc zavalen onou (příslušně zvětšenou) kostkou. Přichází jeho manželka, vyčte mu, že se jen válí a opouští ho. Následuje více než deset dalších tvorů-rukavic - a žádný nepomůže, byť jejich „důvody“ jsou různé. Rukavice jsou někdy voleny jako zábavné metafory toho, jehož představují (třeba hned uklízečka-gumová rukavice), někdy jsou výborně animovány (např. koketní slečinka) - ale problém je v tom, že to, oč jde, víme po třetí z nich a pak už jen sledujeme výčet nepříliš odlišných variací, jenž začíná být zdlouhavý. Chybí strukturovaná kompozice, jež by účinně rozvíjela a předala sdělení. Přehlídka nápadů ji nenahradí, stejně jako to nemůže učinit formální uzavření rámce, v němž dívka z úvodu kostku najde a mravence sfoukne. Pochvalu ale rozhodně zasluhuje úsilí o autorskou výpověď vyjadřující se k současnosti.

S jedním ze souborů ZUŠ z Chlumce nad Cidlinou nesoucím název Uzel, jsme se nesetkali na přehlídce poprvé, pracuje už několik let. Svou vedoucí Romanu Hlubučkovou výškově už přerůstající děti předvedly tentokrát inscenaci nazvanou Pohádky o prasátkách...a nejen o nich. Jde o sled pohádek, které si mladí lidé pod vedením Romany do značné míry připravili sami. Hrají v malých skupinkách a s jednotlivými pohádkami vystupují často i samostatně a – s výjimkou dvou navazujících pohádek – spolu tyto pohádky nesouvisejí, spojovací rámec byl vytvořen uměle. Ve všech případech jde o zajímavou a tvořivou práci, ale ve výsledku zatím nevyrovnanou. První je známá pohádka o třech prasátkách, která si staví domečky a první dva jsou chatrné, takže je vlk zlikviduje a prasátka sežere, zatímco třetí prasátko má nejen pevný domeček, ale taky prokoukne všechny vlkovy finty a natolik ho poničí, že se vlk zavazuje nejíst prasátka a stává se vegetariánem. Problém byl ve výtvarném a tím i loutkohereckém ztvárnění domečků – látková dekorace na principu leporela dostatečně neumožňovala prasátkům (malým marionetkám) rozehrání akcí. Zajímavě byl pojednán a rozehrán vlk, který byl vytvořen hlavou navlečenou na ruce, s tělem - černým hadrem, z něhož vyčuhovaly tlapy - holé prsty herečky. Druhá pohádka byla o Šípkové Růžence a zaujala použitím výrazových prostředků: Maminka neví zda dřív uspat brečící dítě nebo umýt horu nádobí a tak tyto dvě potřebné aktivity spojí. Vypráví pohádku pomocí nádobí a pěnícího Jaru (či co to bylo za prostředek) a nádobí přitom skutečně umyje. Leccos by ještě chtělo doladit a trochu nuceně působí rámec s imaginárním dítětem na prázdné židli, ale v každém případě jde o zajímavou práci. Třetí pohádku už jsme viděli na turnovské přehlídce vloni – je o prasátku, které zapomínalo a hrají ji dvě dívky s marionetkami vyrobenými z lahví a textilu a jedním kufrem jako dekorací. Na tuto pohádku pak navázala pohádka v pořadí pátá, hraná stejnými loutkami, o prasátku, které mělo doma nepořádek, a proto je kamarádi (telátka a kohoutek) odmítli navštívit. Obě milé, byť trošičku didaktické hříčky si napsaly dívky samy a chystají prý další pokračování. Nejucelenější a ve výsledku nejzdařilejší byla čtvrtá pohádka – Pidipohádka podle předlohy Pavla Šruta. Pohádku o Pidiženušce a Pidimužíčkovi hrají chlapec a dívka miniaturními marionetkami v miniaturní a plně funkční scéně, nainstalované šikovně na otáčecí pianové stoličce, takže proměny prostředí probíhají plynule a tím i celý příběh. Vtipně je vyřešen hrob, v němž skončí nejprve kozička a potom i Pidimužíček: pod otvorem v podlaze scény je viditelně přidělán plastový odpadkový pytel, což vtipně koresponduje s hororovým minipříběhem. Oba aktéři jsou soustředění, výrazní, razantní a hrají nejen s loutkami , ale i ve vzájemném vztahu. V samotném závěru se dívka obrací k divákům s dotazem, zda se báli, počítá s oběma variantami odpovědi a její závěrečná reakce je výraznou tečkou celé „pidiinscenace“. Soubor Uzel obdržel ocenění za tvořivý a autorský přístup k uvedeným pohádkám a Pidipohádka byla doporučena jako druhá v pořadí k postupu na Loutkářskou Chrudim.