Texty: Ostrov, A lidské cesty - 2004; Tři minipříběhy - 2005; Neschovávejte se, když prší - 2006; O nás - 2007;

POKORNÝ, Jiří (s použitím posudků postupujících souborů (J. Pokorný a J. Hulák):
Stříbření 2004. Deník dětské scény Trutnov 2004/0

Na poslední chvíli, ZUŠ Ostrov: A lidské cesty
Inscenace známého Havrana z kamene ve vlastní dramatizaci Lucie Veličkové, které se podařilo zhustit příběh do překvapivě stručné podoby, aniž by chyběla důležitá dějová fakta. Představení ve Stříbře bylo zjevně poškozeno neregulerními prostorovými podmínkami - především velká vzdálenost diváků od hráčů fyzicky bránila vytvoření „mostu“ mezi jevištěm a hledištěm. Přesto se zdá, že byl poměrně malý emocionální účinek představení zaviněn také některými problémy v režii inscenace. Nad akcemi a dramatičností příběhu poněkud převládá vnější estetická vycizelovanost. Zejména pohybové akce chóru (čarodějnice, stromy apod.) často trpí obecností v pocitu a ve výrazu, použitá hudba (především Iva Bitová) místy poutá přílišnou pozornost na úkor dění na jevišti a temporytmus představení je velmi pomalý. Vážný a pomalý průběh je svázán s určitým patosem, který v důsledku nenaplnění důležitých situací vyznívá naprázdno. Postavy nejsou dostatečně životné a živé a sebeobětování Mladé i její touze po lidském přátelství chybějí přesvědčivější motivace. Přes tyto problémy stojí inscenace na velmi pevném základě a náprava problémů by měla být záležitostí dotahování jednotlivých situací.

POKORNÝ, Jiří: Dětské divadlo v Dobřanech. Deník dětské scény Trutnov 2005/0.

Kdo se tady bojí, soubor Na poslední chvíli ze ZUŠ Ostrov. Tři minipříběhy, které byly zvládnuty na různých úrovních, přinášely opět otázky dramaturgické, včetně zásadní - zda by nebylo výhodnější přeskupení příběhů. „Nejhůře“ dopadla zebra, kde nefunguje ani vnější výtvarné řešení. Základní scénování, využití černých trik včetně rukavic je řešením, které vyvolá představu tmy, na druhé straně jakékoliv porušení principu „se vymstí“ (květiny, zelenina u zebry na poušti), Rovněž vytváření konkrétního prostoru např. pomocí postav (skříň), zbytečně zavazuje. Děti se dokáží velice přesně „tvarovat“ i bez „ohraničení“ skříně dětmi. Vstupování do hlediště mezi diváky (malé tmy se schovávají pod čepice, košile, atd.) je potřeba zvážit - je zbytečné přinášet vlastní čepici, košili - naopak pokud se bude tato činnost realizovat, je vhodné využít diváků v hledišti a jejich svršků. V příběhu Venouška bychom opět očekávali využití účinkujících bez použití baterek a papíru. Děti mohou být mnohem konkrétnější tmou, včetně určité stylizované agresivity atd.

TOTHOVÁ, Martina: Dětská scéna Trutnov, 17.-22.6.2006. AS 2006, č. 4, s. 16-24.
Na poslední chvíli ZUŠ Ostrov: Neschovávejte se, když prší – vedoucí Lucie Veličková
Hned první představení přehlídky bylo příjemným překvapením. Sledovali jsme vybavený soubor s kvalitním mluvním a pohybovým projevem, který nám předvedl, jak se dokáže dobře potýkat s rytmem i skupinovou souhrou. Zajímavě pojatá byla také výtvarná stránka představení – barevné deštníky, často nápaditě využité. Otázky vyvolala stránka dramaturgická. Po lyrické části, zachycující komplikovaný a proměnlivý svět dospívání, vidíme drobné příběhy, které na předchozí díl nenavazují. Také vybrané texty různých autorů i žánrů jsou příliš různorodé a nesourodé. Jejich propojení se dalo očekávat od využití deštníků, které jsou významnou rekvizitou i scénografickým prvkem zároveň a prostupují celým představením. Takové propojení se ale neodehrálo, použití deštníků je bohužel někdy i prvoplánové a popisné. Díky negradujícímu řazení se pak zdá představení dlouhé. Cesta souboru ale vede dobrým směrem, je potřeba trocha dramaturgického zamyšlení, a hlavně nemilosrdného škrtání.

Druhým kusem přehlídky byl autorský pokus jiné, starší skupiny ze ZUŠ v Ostrově, která se jmenuje Na poslední chvíli, vedené Lucií Veličkovou, nazvané O nás. Dvoje hliníkové štafl e, polepené plakáty a odloženými svršky, skupina puberťáků, vybavených polštářky, to vše evokovalo obvyklý nepořádek v pokojíčku náctiletých. Herci nás však poněkud nečekaně zavedli do zvláštní země, kde je vše velmi zpomalené – k ilustraci pomalého vodopádu, sopky či letících ptáků jim sloužila vlastní těla, polštáře a dva střídající se komentátoři na štafl ích. Pak přišel zvrat: budeme zkoumat tvora, který v této zemi žije, Adolescenta lenochoda. Následovaly žánrové obrázky ze života tohoto tvora – situace doma s rodiči, ve škole, zkrátka běžný den puberťáka. Náznak napětí vznikl, když si rodiče a puberťáci vyměnili role a skutečným osvěžením byla skupinová improvizace, která aktivně zapojila diváky. Poměrně očekávatelný běh děje na konci přerušilo vysvětlení, že vše byl horečnatý sen nemocného adolescenta. I tato inscenace
byla doporučena k širšímu výběru.